Instituce jsou lidmi vymyšlené zábrany, které strukturují politickou, ekonomickou a sociální interakci. Skládají se jak z neformálních zábran (sankce, tabu, zvyky, tradice a normy chování), tak z formálních pravidel (nařízení, zákony, vlastnická práva). V celé historii vznikaly instituce díky lidské touze po vytvoření řádu a zároveň po omezení nejistoty. Společně se standardními zábranami v ekonomice určují soubor voleb, a tedy i transakční a výrobní náklady a následně ziskovost a smysluplnost účasti v ekonomických aktivitách. Rozvíjejí se přírůstkem, spojují minulost s přítomností a budoucností; v důsledku toho je historie do značné míry příběhem institucionální evoluce, v níž může být historická úloha ekonomik chápána pouze jako část výsledného příběhu. Instituce poskytují podněcující strukturu ekonomky; jak se tato struktura rozvíjí, tvaruje směr ekonomických změn k růstu, stagnaci nebo úpadku. V této práci jsem se zaměřil na zpracování úlohy institucí ve výkonu ekonomik a objasnění mé analýzy z pohledu ekonomické historie.

Co způsobuje, že je tak nezbytné omezovat lidskou interakci institucemi? Problém může být nejvýstižněji popsán v kontextu teorie her. Jednotlivci, kteří maximalizují své bohatství (wealth-maximizing), většinou zjišťují, že je pro ně přínosná spolupráce s ostatními, pokud se hra opakuje, pokud vlastní informace o chování ostatních hráčů v minulosti a pokud je zde pouze malé množství hráčů. Ale obraťte hru vzhůru nohama. Je těžké udržovat spolupráci, pokud se hra neopakuje (nebo pokud končí), pokud je nedostatek informací o ostatních hráčích a pokud je zapojeno příliš velké množství hráčů.

Tyto krajní extrémy odrážejí rozdílné ekonomické uspořádání v reálném životě. Existuje mnoho příkladů jednoduché změny institucí, která umožňuje nižší transakční náklady za dřívějších podmínek. Ale instituce, které umožňují nižší transakční a výrobní náklady ve světě specializace a dělby práce, požadují řešení problémů lidské spolupráce podle pozdějších podmínek.

K definování a prosazení změny úmluv (smluv, dohod) jsou čerpány zdroje. Dokonce, i když by každý měl tu samou objektivní funkci (jako maximalizování firemních zisků), obchodování (transacting) by bylo zapotřebí značných zdrojů; ale v kontextu chování bohatství maximalizujících individuí a asymetrických informacích o cenných atributech toho, co je měněno (nebo výkonu agentů), transakční náklady jsou kritickým determinantem výkonu ekonomiky. Instituce a účinnost vynucení (společně s použitou technologií) určují transakční náklady. Účelové instituce zvyšují užitky z kooperativních řešení nebo náklady na únik (defection), abychom použili termíny teorie her. V termínech transakčních nákladů, instituce snižují tyto a výrobní náklady směny tak, že potenciální zisky z obchodu jsou uskutečnitelné. Jak politické tak ekonomické instituce jsou nedílnou součástí účelové institucionální formy.

Literatura o institucích a transakčních nákladech je především zaměřena na instituce jako výkonná řešení problémů organizace v konkurenčním systému (Williamson, 1975, 1985). Takže tržní směna, právo volby (franchising), nebo vertikální integrace jsou v této literatuře formulovány jako výkonná řešení celého komplexu problémů konfrontujících podnikatele (entrepreneurs) s různými konkurenčními podmínkami. Hodnotné na této práci je, jak se takový přístup vypořádá s hlavní myšlenkou této eseje: vysvětlit různé výkony ekonomik jak v průběhu času, tak v současném světě.

Jak může ekonomika ve smyslu výše uvedeného přístupu dosáhnout určitého výkonného konkurenčního trhu? Formální ekonomické tlaky nebo vlastnická práva jsou specifikována a prosazována politickými institucemi a v literatuře jsou uváděna jednoduše jako daná. Ale ekonomická historie je příběhem ekonomik, kterým se nepodařilo vytvořit soubor ekonomických pravidel hry (s vynucením), která způsobují udržitelný ekonomický růst. Ústředním problémem ekonomické historie a ekonomického rozvoje je vysvětlit vývoj politických a ekonomických institucí, které vytvářejí ekonomické prostředí způsobující rostoucí produktivitu.

Mnoho čtenářů bude alespoň trochu obeznámeno s ideou ekonomické historie jako s řadou zinscenovaných příběhů v čase. Prvotní ekonomiky byly vystavěny na lokální směně v rámci jedné vesnice (nebo dokonce v rámci jednoduché společnosti lovců a sběračů). Postupně se trh rozšiřoval za hranice této vesnice: nejprve do regionu jako výměnná ekonomika (bazaar-like economy); pak do větších vzdáleností díky drobným karavanám nebo zámořským plavbám; a dále pak do většiny světa. V každé etapě ekonomika zahrnovala rostoucí specializaci, dělbu práce a souvisle produktivnější technologie. Tento příběh stupňovitého vývoje od lokální soběstačnosti ke specializaci a dělbě práce byl odvozen z výkladu německé historické školy. Nicméně v tomto textu není ani zmínka o tom, že se tato posloupnost nezbytně shoduje s reálným historickým vývojem ekonomik.

Začnu s lokální směnou v rámci vesnice nebo dokonce s jednodušší směnou ve společnostech lovců a sběračů (kde ženy sbíraly a muži lovili). Specializace je v tomto světě základem a soběstačnost charakterizuje většinu individuálních domácích prací. Drobný (small-scale) vesnický trh existuje v rámci "husté" sociální sítě informačních zábran, které usnadňují lokální směnu, a v jejichž kontextu jsou transakční náklady nižší. (Přestože základní společenské kmenové (tribal) náklady a náklady na vesnickou organizaci mohou být vysoké, nebudou se odrážet v dodatečných (additional) nákladech transakčního procesu (process of transacting.) Lidé mají důvěrné pochopení pro všechny ostatní a hrozba násilí je souvislou silou k uchování řádu, způsobuje zahrnutí ostatních členů společnosti.

Avšak jak se trh rozvíjí za hranice jednotlivých vesnic, možnosti konfliktu skrze směnu vzrůstají. Roste jak velikost trhu, tak i transakční náklady, a to proto, že je nahrazena hustá sociální síť; v důsledku čehož musí být mnoho prostředků věnováno na měření a prosazování zákona. Při nedostatečném vlivu státu, který zajišťuje platnost smluv, většinou religiózní pravidla vnutí hráčům standardy chování. Je zbytečné zmiňovat, že se jejich efektivita projevující se ve snižování transakčních nákladů široce různí v závislosti na stupni závaznosti, ke kterému se tato pravidla vztahují.

Rozvoj dálkového obchodu, zřejmě přes karavany nebo zámořské plavby, si vyžaduje razantní změnu v charakteru ekonomických struktur. To má za následek značnou specializaci směny u jednotlivců, jejichž živobytí je omezeno na obchodování a rozvoj obchodních center, kterými mohou být dočasná místa sběru (jako byly dříve pouťové trhy v Evropě) nebo trvalejší města či velkoměsta. Některé úspory z velkovýroby (economies of scale) např. v plantážním zemědělství - jsou charakteristické pro současný svět. Geografická specializace se začíná objevovat jako převažující charakteristika a také se objevuje zaměstnanecká specializace (occupational specialization).

Nárůst dálkového obchodu předkládá dva odlišné problémy spojené s transakčními náklady. Prvním je klasická otázka agentury (agency), která historicky vzniká s využíváním příbuzenských vztahů (kin) při dálkovém obchodování. To znamená, že zaběhnutý obchodník by se zásilkou poslal svého příbuzného, aby dojednal prodej a přivezl zpáteční náklad. Nákladnost měření výkonu, síla příbuzenských pout a cena za "zběhnutí", to vše určuje výsledek takových dohod. Jak velikost a objem obchodu roste, problémy vlivnosti se přímo úměrně stávají hlavním dilematem.³ Druhý problém sestává z vyjednávání o smlouvách a jejich dodržování v cizích částech světa, kde není snadno dostupná cesta k dosažení dohody a dodržení smluv. Dodržování neznamená pouze dodržení dohod, ale také servis spojený s přepravou a ochranou zboží proti pirátům, korzárům a dalším.

Problémy s dodržováním smluv na cestě byly vyřešeny doprovodem ozbrojených sil, které loď nebo karavanu chránily, nebo placením mýtného či ochranného lokálním donucovacím (coercive) skupinám. Vyjednávání a dodržování v cizích částech světa měla příznačně za následek rozvoj standardizovaných měr a vah, účetních jednotek, prostředků směny, notářů, konzulů, obchodních soudů, a enkláv cizích obchodníků chráněných cizími vladaři za úplatu. Tyto komplexy institucí, organizací a instrumentů umožnily, snižováním informačních nákladů a poskytováním podnětů pro naplňování smluv, vyjednávání a sjednávání (transacting and engaging) v dálkových obchodech. Směsice dobrovolných a polodonucovacích orgánů, nebo alespoň orgánů, které by mohly efektivně způsobit ignorování obchodníků, kteří nejednali dle ujednání, umožnila vznik dálkového obchodu.⁴

Tato expanze trhu byla příčinou větší specializace výrobců. Úspory z velkovýroby vyústily do počátků hierarchické výrobní organizace s pracovníky na plný úvazek pracujícími buď v centrálním nebo jiném místě výrobního procesu. Vynořují se města a některá centrální velkoměsta, a pracovní roztřídění populace nyní navíc ukazuje, značný nárůst míry pracovní síly zaměstnané v dílnách a ve službách, přestože tradiční převaha zemědělství pokračuje. V tomto rozvoji po etapách se také odráží významný posun k urbanizované společnosti.

Takové společnosti potřebují efektivní, neosobní dodržování smluv, protože osobní vazby, dobrovolnické zábrany a vyobcování nejsou již dále tak efektivní jako více komplexní a neosobní formy směny. Není to tak, že by tyto osobní a sociální alternativy byly nedůležité; jsou stále významné, dokonce i v dnešním nezávislém světě. Ale při absenci efektivního neosobního uzavírání smluv, zisky z "úniku" jsou dostatečně vysoké, aby předešly rozvoji komplexní směny. Dvě znázornění pojednávají o vzniku hlavního trhu a o souhře mezi institucemi a využívanou technologií.

Kapitálový trh během času vede k ochraně vlastnických práv a jednoduše se nevyvíjí tam, kde se politické autority mohou svévolně zmocnit aktiv (assets) nebo radikálně upravit jejich hodnotu. Pevné stanovení důvěryhodných závazků k zabezpečení vlastnických práv během času si vyžaduje buď zákonodárce, který zajišťuje únosnost a zdrženlivost při užívání donucovací síly, nebo spoutání zákonodárcovy moci, aby se předešlo svévolnému zmocnění se aktiv. První alternativa byla po velmi dlouhou dobu zřídka úspěšná navzdory všudypřítomným finančním krizím vládců (převážně jako důsledek opakovaného válečnictví). Druhá z nich vyústila v podstatnou rekonstrukci politiky tak, jak se to stalo v Anglii, kde Glorious Revolution v roce 1688 měla za následek vítězství parlamentární autority nad korunou.⁵

Technologie spojená s rozmachem manufaktur měla za následek nárůst fixního kapitálu základních prostředků, nepřerušované výroby, disciplinované pracovní síly a rozvinuté dopravní sítě; zkrátka, to si vyžadovalo efektivní zprostředkovatelské a výrobní trhy. Podchycením takových trhů jsou zabezpečena vlastnická práva, ze kterých vyplývá státní zřízení (polity) a soudní systém, které umožňují snížené transakční náklady, flexibilní zákony povolující širokou liberálnost organizačních struktur, a vytvoření komplexních vládních struktur, které omezují problémy agentury v hierarchických organizacích.⁶

V poslední etapě, což pozorujeme v moderních západních společnostech, vzrůstá specializace, zemědělství si vyžaduje jen nízké procento pracovních sil a trhy se stávají celonárodními a celosvětovými. Úspory z velkovýroby nutně vedou k rozsáhlé organizační struktuře, a to nejen v manufakturách, ale také v zemědělství. Každý žije se závazkem specializované funkce a spoléhá se na rozsáhlou síť propojených částí k tomu, aby pro ně zajišťoval velké množství nezbytného zboží a služeb. Rozdělení pracovních sil se postupně přesouvá od dominance manufaktur k dominanci toho, co bývá charakterizováno jako služby. Společnost je naprosto městská.

V této konečné etapě si specializace vyžaduje procentuální nárůst společenských zdrojů, aby byla vázána v transakcích tak, aby transakční sektor rostl a značně se podílel na hrubém národním produktu. Dochází k tomu proto, že specializace v obchodě, finančnictví, bankovnictví, pojišťovnictví, stejně tak jako koordinace ekonomických aktivit, obsahují vzrůstající podíl pracovních sil.⁷ Proto se tedy nevyhnutelně vyvíjejí vysoce specializované formy transakčních organizací. Mezinárodní specializace a dělba práce si vyžaduje vznik institucí a organizací, které by zajišťovaly vlastnická práva v mezinárodním prostoru tak, aby se kapitálové trhy (stejně jako další druhy směny) mohly konat s důvěryhodnými závazky za účasti hráčů.

Tyto velmi schématické etapy se jeví, jakoby se spojovaly jedna s druhou v plynulý příběh rozvíjející se spolupráce. Ale je tomu opravdu tak? Daří se některému důležitému spojení přemísťovat hráče z méně komplikovaných do více komplikovaných forem směny? V tomto vývoji není v sázce pouze to, zda informační náklady a úspory z velkovýroby spolu s rozvojem zdokonaleného dodržování smluv dovolí a opravdu podpoří více komplikované formy směny, ale také to, zda organizace mají pobídky k osvojení si znalostí a informací, které by je přiměly k tomu, aby se rozvíjely ve více sociálně produktivních směrech.

Ve skutečnosti zde v celé historii neexistuje jediný nezbytný důvod, aby k tomuto rozvoji došlo. Ve skutečnosti je to tak, že většina z počátečních forem organizace, které jsem zmínil v těchto oddílech, stále ještě v některých částech světa existují. Stále existují primitivní kmenové společnosti; Suq (výměnné ekonomiky provozované v regionálním obchodě) stále prosperují v mnoha částech světa; a zatímco obchod karavan postupně zmizel, jeho zánik (stejně jako postupné podkopávání dvou dalších forem "primitivní" směny) reflektoval na externí síly spíše než na interní vývoj. Jako protiklad je zde rozvoj evropského dálkového obchodu iniciující postupný rozvoj komplexnějších forem organizace.

Pro připomenutí, tento článek bude předně zkoumat některé zdánlivě primitivní směny, které neuspěly ve svém pokusu o rozvoj, a potom institucionální evoluci, která se objevila v začátcích moderní Evropy. Poslední oddíl článku se pokusí formulovat, proč se některé společnosti a instituce směny rozvíjejí a jiné ne, a aplikuje tuto konstrukci v kontextu ekonomického rozvoje na západní polokouli v průběhu 18. a 19. století.

V každém systému směny mají ekonomičtí činitelé nějaký podnět investovat svůj čas, prostředky a energii do vzdělání a získání zručností, které zkvalitní jejich hmotnou prestiž. Ale v některých primitivních institucionálních uspořádáních, tento druh vzdělání a zručností, které se vyplatí, nebudou mít žádný dopad na posun institucionálního vývoje směrem k produktivnějším ekonomikám. Abych vysvětlil tento argument, vzal jsem do úvahy tři primitivní typy směny kmenovou společnost, regionální ekonomiku s výměnným obchodem a dálkový obchod karavan které se pravděpodobně nevyvíjí zevnitř.

Druhá forma směny, která existovala po tisíce let a dodnes existuje v Severní Africe a na Středním východě, je Suq, kde je rozšířená relativně neosobní směna a poměrně vysoké transakční náklady. ⁸ Základní charakteristiky jsou: mnohonásobnost drobného podnikání (small-scale enterprises), kde je 40 až 50 procent městské pracovní síly zaměstnáno v tomto směnném procesu; nízké fixní náklady v nájmech a strojích; velmi jemně načrtnutá dělba práce; enormní počet malých transakcí, kde každá je více či méně nezávislá na následující; kontakty tváří v tvář; zboží a služby, které nejsou homogenní.

Neexistují žádné instituce, které by se věnovaly shromažďování a distribuci informací o trhu, to znamená žádná kvotace cen, zprávy o výrobě, zprostředkovatelny práce, spotřebitelské příručky atd. Systémy měr a vah jsou standardizovány nejasně a neúplně. Směnné dovednosti jsou rozvíjeny velmi komplikovaně a jsou primární determinantou toho, kdo bude ve směně prosperovat a kdo nikoli. Smlouvání o termínech s ohledem na hledisko nebo podmínku směny je pronikavé, usilovné a vytrvalé. Nákup a prodej jsou prakticky nediferenciované, v podstatě jednotlivé aktivity; obchod vyžaduje neustálé vyhledávání specifických partnerů, nejen pouhé nabídky zboží široké veřejnosti. Diskuse je regulována spolehlivými svědectvími o uskutečněných událostech nezatížených konkurenčním bojem, právními zásadami. Vládní dohledy nad aktivitami trhu jsou téměř marginální, decentralizované a většinou pouze řečnické.

Je jednoduché porozumět, proč by inovace měly být v kmenové společnosti viděny jako hrozby pro přežití, ale je těžší porozumět, proč by tyto neúčinné formy vyjednávání pokračovaly do Suq. Člověk by očekával, že ve společnostech, se kterými jsme se seznámili, by se ony dobrovolné organizace rozvíjely tak, aby se zabezpečily proti rizikům a nejistotám takových informačních asymetrií. Ale to je právě ten problém. To, co chybí v  Suq jsou elementární podpěry institucí, které by učinily takové dobrovolné organizace životaschopnými a výnosnými. Tyto podpěry samozřejmě zahrnují efektivní právní strukturu a soudní systém zajišťující smlouvy, které naopak záleží na rozvoji politických institucí, jež vytvoří základní rámec. Při jejich nepřítomnosti chybí pohnutka k přestavbě systému.

V protikladu k mnoha primitivním systémům směny, dálkový obchod v počátcích moderní Evropy od 11. do 16. století byl příběhem složitější organizace, který nakonec vedl k rozvoji západního světa. Nejdříve mě nechte stručně popsat inovace, a potom prozkoumat některé z jejich základních zdrojů.⁹

Inovace, které snižují transakční náklady sestávají z organizačních změn, instrumentů a specifických technik a prosazování rysů, které snižují náklady na zabývání se směnou na velkou vzdálenost. Tyto inovace se vyskytují ve třech nákladových rozpětích: (1) ty, které zvyšují mobilitu kapitálu, (2) ty, které snižují informační náklady a (3) ty, které pokrývají riziko. Je zřejmé, že kategorie se překrývají, ale poskytují užitečný způsob jak rozlišit způsoby snižující náklady transakcí. Všechny tyto inovace měly svůj původ v dřívějších dobách; většina z nich byla vypůjčena ze středověkých italských států, islámu či Byzancie, a potom byla propracována.

Mezi inovacemi, které zvětšovaly mobilitu kapitálu, byly techniky a metody vznikající pro obcházení lichvářských zákonů. Rozmanitost těchto důmyslných technik a způsobů, jejichž zájmem bylo zamaskovat úvěrové smlouvy, se pohybovala od "penále za pozdní platbu" k směnné dani (Lopez a Raymond, 1955, str. 163) a k prvním formám hypotéky; ale to vše transakční náklady zvyšovalo. Nákladnost lichvářských zákonů nebyla pouze v tom, že se smlouvy začaly provádět v písemné podobě, aby se zamaskovala složitost a těžkopádnost zájmů, ale také v tom, že vynutitelnost takové smlouvy se stávala více problematickou. Jak rostla poptávka po kapitálu a nenaplňování smluv se stávalo běžnější, lichvářské zákony postupně upadaly a byly zavedeny úrokové míry. V důsledku toho došlo ke snížení nákladů na psaní smluv a jejich dodržování.

Druhá inovace, která zlepšila mobilitu kapitálu, a které se jako jediné dostalo více pozornosti, byl vývoj směnky (s datem splatnosti, většinou 120 dní ode dne vydání, obvykle podepsané prodejcem proti kupcem dodanému zboží), zejména rozvoj technik a nástrojů, které byly zaváděny pro svou zpeněžitelnost, a dále pak rozvoj diskontních metod. Schopnost vyjednávat a získávání slevy zase naopak záleželo na vytváření institucí, které by umožňovaly použití těchto inovací a rozvoj center, kde by se takové události mohly konat: nejprve na (vele)trzích, takových jakými byly Šampaňské trhy, které měly výrazně významnou roli v ekonomické směně v 12. a 13. století v Evropě; dále prostřednictvím bank; a nakonec pomocí peněžních ústavů, které se specializovaly na diskontování. Tento vývoj nebyl jen funkcí specifických institucí, ale také měřítkem hospodářské činnosti. Narůstající objem mezinárodního obchodu očividně učinil takový institucionální rozvoj možným. Spolu s úsporami z velkovýroby nezbytnými k rozvoji směnek, se kritickým momentem stala zdokonalená vynutitelnost smluv. Vzájemný vztah mezi rozvojem účetnictví a metodami auditu, jež se využívaly jako důkaz při vymáhání dluhů a dodržování smluv, byl důležitou součástí tohoto procesu (Yamey, 1949; Watts a Zimmerman, 1983).

Ještě je zde třetí inovace, která ovlivnila mobilitu kapitálu, vzrůstající z problémů spojených s pokračující kontrolou zprostředkovatelů zapojených do dálkového obchodu. Ve středověku a počátcích moderní doby bylo tradičním řešením tohoto problému využití příbuzenství a rodinných pout ke připoutání prostředníků k principálům. Avšak, jak rostla velikost a pole působnosti kupeckých obchodních říší, rozšíření libovůle jednání s jinými aktéry než s principálovým příbuzenstvem si vyžádalo rozvoj promyšlenějších účetních postupů, jak dohlížet na chování prostředníků.

Poslední inovací byla transformace neurčitosti v riziko. Neurčitostí je zde myšlena situace, kdy si člověk nemůže být jist pravděpodobností, že nastane určitá událost, a proto se nemůže žádným způsobem zabezpečit proti takové příhodě. Na druhé straně riziko v sobě nutně zahrnuje schopnost udělat matematický předpoklad pravděpodobnosti události a z toho plynoucí pojistku proti následkům. V současném světě jsou pojištění a diverzifikace portfolia metodami jak konvertovat nejistotu v riziko, a tím snižovat, přes zabezpečení se proti proměnlivosti, transakční náklady. Ve středověku a počátcích moderního světa nastala právě tato přeměna. Např. námořní pojištění se vyvíjelo od sporadických individuálních smluv zahrnující částečné platby pro případ ztrát ke smlouvám vydávaným specializovanými firmami. Tak jako to popsal De Roover (1945, str. 198):

Jiným příkladem rozvoje matematicky předpokládaného, zjistitelného rizika byla obchodní organizace, která pokryla riziko buď diverzifikací portfolia, nebo instituce, které dovolovaly velkému množství investorů angažovat se v rizikových aktivitách. Např. smlouva o ochraně (commenda) byla využívaná v dálkovém obchodě mezi usedlým a jednajícím partnerem, který doprovázel zboží. Tento způsob vzešel z židovských, byzantských a muslimských kořenů (Udovitch, 1962), Italy byl přetvořen do podoby anglické regulované společnosti (English Regulated Company) a nakonec do spojené akciové společnosti (Joint Stock Company); tak je naznačen evoluční příběh institucionalizace rizika.

Tyto specifické inovace a zvláště institucionální prostředky vycházely ze souhry dvou elementárních ekonomických sil: úspor z velkovýroby spojených se vzrůstajícím objemem obchodu, a rozvojem vylepšených mechanizmů vymahatelnosti smluv s nižšími náklady. Působení šlo oběma směry. To znamená, že vzrůstající objem dálkového obchodu zvýšil výnosnost obchodníkům, kteří vymýšleli mechanizmy vymahatelnosti smluv. Naopak rozvoj těchto mechanizmů snižoval náklady na uzavírání smluv a učinil obchod výnosnějším, čímž se zvětšoval jeho objem.

Proces rozvoje nových mechanizmů vynutitelnosti byl opravdu dlouhý. Různé soudní dvory sice projednávaly obchodní spory, ale to, co je významné, je rozvoj mechanizmů vynutitelnosti samotnými obchodníky. U vymahatelnosti se ukazuje, že má své začátky v rozvoji vnitřních kodexů jednání v bratrských řádech cechovních kupců; těm, kteří se jimi neřídili, hrozilo vyobcování. Dalším krokem bylo rozvíjení obchodního práva. Obchodníci s sebou při dálkovém obchodě nosili kodexy jednání, takže Pisanovy zákony přešly do Marseillských námořních kodexů; Oleron a Lubeck prosadily zákony na severu Evropy, Barcelona na jihu Evropy; a z Itálie přišel zákonný princip pojištění a směnek (Mitchell, 1969, str. 156).

Rozvoj důmyslnějších účetních metod a notářských zápisů poskytly důkaz pro zjišťovaná fakta ve sporech. Postupné míšení dobrovolnické povahy vymahatelnosti smluv skrze vnitřní kupecké organizace s vymahatelností garantovanou státem je důležitou součástí příběhu vzestupu vynutitelnosti smluv. Dlouhý vývoj obchodního zákona od jeho dobrovolnických začátků a rozdíly v řešeních, které byly spojené jak se zvykovým právem, tak s římským právem, jsou součástí tohoto příběhu.

Hlavním hráčem v celém tomto procesu byl stát, a souvislost mezi státními fiskálními potřebami a důvěryhodností jeho vztahů s obchodníky a občany všeobecně. Zejména vývoj kapitálových trhů byl zásadně ovlivněn postupy státu od té doby, kdy síla státu byla omezena závazky tak, že nemohl konfiskovat majetek nebo užívat svou donucovací moc ke vzrůstu nejistoty směny, což umožnilo vývoj finančních institucí a vytváření výkonnějších kapitálových trhů. Spoutání svévolného chování panovníků a rozvoj neosobních pravidel, která úspěšně omezila jak stát, tak dobrovolnické organizace, bylo klíčovou částí celého tohoto procesu. Klíčovou roli rovněž hraje rozvoj institucionalizace, díky němuž mohl vládní dluh cirkulovat, mohl se stát součástí řádného kapitálového trhu a mohl být financován z řádných daní (Tracy, 1985; North a Weingast, 1989).

Bylo to v Holandsku, zvláště v Amsterodamu, kde byly tyto rozmanité inovace a instituce kombinovány tak, aby se vytvořil předchůdce moderního výkonného souboru trhů, které by umožňovaly nárůst směny a obchodu. Otevřená imigrační politika přitahovala obchodníky. Byly rozvíjeny vhodné metody financování dálkového obchodu. Byly jimi např. kapitálové trhy a diskontní metody peněžních ústavů, které snižovaly pojistné náklady tohoto obchodu. Rozvoj technik pro rozšíření rizika a přeměnu nejistoty na matematicky uchopitelná, zjistitelná rizika, stejně jako vznik velkorozměrových trhů, které dovolovaly snižování informačních nákladů a rozvoj schůdné vládní zadluženosti byly všechno součásti tohoto příběhu (Barbour, 1949).

Tyto opačné příběhy stability a změny jsou jádrem hádanky vysvětlující proměny podmínek lidské ekonomiky. V dřívějších procesech, maximalizující aktivity hráčů nepřináší žádné znalosti a zkušenosti, které by modifikovaly institucionální struktury tak, aby se zvýšila jejich produktivita; v pozdějším procesu, je vývoj konzistentním příběhem výnosné proměny způsobené osobními zisky a uskutečněné produktivitu-zvyšujícími organizačními a institucionálními změnami.

Co odlišovalo institucionální kontext západní Evropy od ostatních? Tradiční odpovědí historiků ekonomie byla konkurence mezi úlomkovitými evropskými politickými jednotkami zdůrazněná měnící se válečnou technikou, která nutila vládce hledat větší příjmy (pomocí uzavírání výhodných obchodů s voliči) za účelem jejich přežití (North a Thomas, 1973; Jones, 1981; Rosenberg a Birdzell, 1986). Toto je bezpochyby část odpovědi; politická konkurence sloužící k přežití byla v počátcích moderní Evropy zajisté naléhavější než v ostatních částech světa. Ale to je pouze částečná odpověď. Proč byly výsledky v rámci západní Evropy tak rozporuplné? Proč Španělsko, velká mocnost Evropy 16. století, začalo upadat, zatímco Holandsko a Anglie se rozvíjely?

V již dříve uvedených institucionálních vysvětleních odrážely směr a forma ekonomické činnosti jednotlivců a organizací příležitosti rozvržené základní institucionální strukturou zvyklostí, náboženských pravidel a společenských norem (a efektivitou vynutitelnosti). Ať zkoumáme organizaci obchodu v Suq nebo tu Šampaňských veletrhů, v každém případě byl koloniální obchodník spoután institucionální strukturou, stejně tak jako tradičními zábranami ekonomické teorie.

Ve všech případech by obchodník investoval do získávání vědomostí a zkušeností, aby rozmnožil své bohatství. Ale v dřívějším procesu znamenaly zdokonalené vědomosti a zkušenosti se zužitkováním informací o příležitostech lepší vyjednávací schopnost než měli ostatní obchodníci, protože výnosné příležitosti přicházely k lépe informovaným a zkušenějším vyjednavačům spíše než k ostatním. Ani jedna, ani druhá činnost nezpůsobila změnu základní institucionální struktury. Na druhou stranu, zatímco obchodník na středověkém evropském trhu by jistě vydělal získáním takových informací a zkušeností, tak by také vydělal, kdyby vynalezl způsoby, jak si zavázat společníka, jak ustavit obchodní soudní dvory, jak výměnou za příjmy přimět vladaře k ochraně zboží před lupiči, a způsoby jak diskontovat směnky. Jeho investice do vědomostí a zkušeností by postupně a výnosně přestavěly základní institucionální strukturu.

Všimněte si, že institucionální vývoj poznamenal nejenom dobrovolnické organizace, jež rozšiřovaly trh a činily směnu produktivnější, ale také převzetí ochrany a dodržování vlastnických práv jako neosobní směny státem, což učinilo vymahatelnost smluv nákladnější pro dobrovolnické organizace, jimž se nedostávalo efektivní donucovací moci. Jiná nezbytná část tohoto vývoje s sebou nese spoutání svévolného chování státu v oblasti ekonomických činností.

Vazebná závislost je více než přírůstkový průběh institucionálního vývoje, v němž zítřejší institucionální struktura poskytuje soubor příležitostí pro dnešní organizace a jednotlivé podnikatele (jak politické tak ekonomické). Institucionální matice sestává z nezávislého přediva institucí a z nich vyplývajících politických a ekonomických organizací, které jsou charakterizovány rostoucími masivními obraty.¹⁰ To znamená, že organizace vděčí za svou existenci příležitostem poskytnutým institucionální strukturou. Díky počátečním zřizovacím nákladům (jako znovuvytvoření ústavy Spojených států v roce 1787), výše popsaným účinkům sociálního učení, účinkům koordinace s ostatními organizacemi cestou smluv, a očekáváním spojeným s převládáním smlouvání, které je založené na existujících institucích, vzniká síť externalit.

Proto, když se má hospodářství opravdu vyvíjet, nic, kromě tohoto procesu, nezajistí ekonomický vzrůst. Obecně jde o případ, kdy podněcující struktura poskytovaná základním institucionálním rámcem vytváří příležitosti pro vývoj z ní vyplývajících organizací, ale směr jejich vývoje nezajišťuje podporu produktivitu-zvyšujících aktivit. Přesněji, soukromá rentabilita je zvýšená vznikem monopolů, omezovaným členstvím, faktorem mobility a polickými organizacemi, jež pevně stanovovaly vlastnická práva, která spíše přerozdělovala, než aby zvyšovala příjmy.

V případě Severní Ameriky byly anglické kolonie formovány ve století, kdy se začal prosazovat boj mezi parlamentem a korunou. Náboženská a politická rozmanitost v mateřské zemi se shodovala s tímtéž v koloniích. Celkový rozvoj lokální politické vlády a vzrůst shromáždění byl jednoznačný. Stejně tak, kolonisté převzaly všeobecnou lenní držbu půdy (poplatky placeny jednoduše dle vlastnických práv) a zajistili vlastnická práva v dalších složkách a výrobních trzích.

Francouzsko-indiánská válka v letech 1755 63 je známa jako zlomový bod v americké historii. Britské snahy o zavedení velmi umírněné daně v koloniálních subjektech, stejně jako snahy o potlačení stěhování na západ, způsobily násilnou reakci, jež přes sérii kroků jednotlivců i organizací vedla k revoluci, vyhlášení nezávislosti, článkům konfederace, severozápadnímu doplňovacímu zákonu, ústavě, sledu institucionálních proměn, které zformovaly konzistentní vývojový model navzdory riskantnosti celého procesu. Zatímco americká revoluce vytvořila Spojené státy, porevoluční historie je pochopitelná pouze díky termínům kontinuity neformálních a formálních institucionálních zábran přenesených z období před revolucí a výkonově upravených (Hughes, 1989).

Ale teď se podívejme na Španělský (a Portugalský) případ v Latinské Americe. V případě španělských Indiánů, dobytí přišlo přesně v čase, kdy vliv kastilského cortese (parlamentu) upadal a monarchie Kastilských, která byla baštou moci ve Španělsku, pevně budovala centralizovanou byrokratickou kontrolu nad celým Španělskem a španělskými Indiány.¹¹ Dobyvatelé zavedli jednotné náboženství a jednotnou byrokratickou administrativu v již zavedené zemědělské společnosti. Byrokracie podrobně uvedla každý aspekt politické a ekonomické strategie. Docházelo zde k opakujícím se krizím spojeným s problematikou agentury. Bohatství maximalizující jednání organizací a podnikatelů (politických i ekonomických) s sebou neslo převzetí kontroly, nebo vlivu, nad byrokratickým aparátem. Ačkoli se války o nezávislost Latinské Ameriky 18. století změnily v boje o převzetí kontroly nad byrokracií a z ní vyplývající vládu mezi lokální koloniální autoritou a autoritou svrchovanou, přece jenom byl tento boj prostoupen ideologickými podtóny, které pramenily z americké a francouzské revoluce. Nezávislost přinesly Spojenými státy inspirované ústavy, ale výsledky byly radikálně odlišné. V kontrastu k těm ve Spojených státech, federální schémata a snahy o decentralizaci Latinské Ameriky měly po revolucích jednu společnou věc. Nefungovaly. Postupné, země za zemí, zvraty k centralizaci byrokratické kontroly byly charakteristické pro Latinskou Ameriku 19. století. ¹²

Rozcházející se vazby budované Anglií a Španělskem v Novém Světě se navzdory zprostředkujícím faktorům běžných ideologických vlivů nesbíhaly. Dříve se institucionální rámec vyvíjel tak, že umožňoval komplexní neosobní směnu potřebnou k politické stabilitě, stejně jako k podchycení potenciálních ekonomických přínosů nebo moderních technologií. Později jsou stále "osobnostní" vztahy klíčem k větší politické a ekonomické směně. Jsou důsledkem vyvíjejícího se institucionálního rámce, který sice v Latinské Americe produkoval nepravidelný ekonomický vzrůst, ne však ale politickou a ekonomickou stabilitu, nedokázal ani využít potenciál moderních technologií.

Předcházející srovnávací náčrtek pravděpodobně vyvolal více otázek, než zodpověděl o institucích a roli, kterou hrají ve výkonu ekonomik. Za jakých podmínek by se vazby převrátily, jako např. při obrození Španělska moderní doby? Jaké jsou neformální zábrany, které jim dávají takový pronikavý vliv na dlouhodobý charakter ekonomik? Jaký je vztah mezi formálními a neformálními zábranami? Jak ekonomie rozvíjí neformální zábrany, které udržují jednání jednotlivců v mezích tak, že dělají politické a soudní systémy efektivními silami pro donucování třetí strany? Jednoduše, byla by to dlouhá cesta k nalezení úplných odpovědí, ale moderní studie institucí nabízí příslib nového dramatického chápání ekonomické výkonnosti a ekonomické směny.