Slyšel jsem, že nutit společenské vědce a jejich studenty, aby k nějaké otázce ze života společnosti zaujali plně jednoznačný postoj, je znásilňování, protože každý přece vidí, že sociální svět nikdy není úplně jednoznačný - vždycky je něco tak trochu dobré a současně tak trochu špatné, věci se mají "tak" a zároveň i "onak", ale rozhodně nikdy ne úplně jenom "tak", anebo "onak". Prý "každá mince má dvě strany" a "všechno lidské je minimálně dvojznačné". Snaha hledat pro sociálněvědní problematiku jednoznačná vysvětlení, resp. přiklonit se jednoznačně k některému z nich, bývá nálepkována jako "extrém", jako něco "umělé", co neodráží skutečný život. Zaujímat vyhraněné stanovisko je zkrátka nepřípustná jednostrannost, které by se slušně vychovaný společenský vědec neměl dopustit.
Je tomu ale skutečně tak? Je formulování vyhraněného hlediska neužitečné a zavádějící? Jak by vlastně někdo mohl říkat, že něco je “tak i tak”, kdyby neměl oba tyto názory jasně a jednoznačně zformulované? Jak bychom mohli poznávat skutečnost bez toho, aby naše hypotézy měly jednoznačný charakter? A jak bychom mohli své poznatky nějak utřídit bez možnosti jejich jednoznačného přiřazení k nějaké jednoznačné teorii. A vůbec, mohla by nějaká teorie vzniknout, kdyby jednoznačně neodpovídala na nastolený vědecký problém? Byla by to ještě teorie, kdyby vysvětlovala určitý jev různými způsoby podle libosti jejího uživatele? Dalo by se o nejednoznačnou teorii opírat při vědeckém výzkumu? Domnívám se, že ne a že hodnota vyhraněných soudů a teoretických konceptů je pro vědecké poznávání nezpochybnitelná. Věda je zvláštní svět, který se bez jednoznačnosti neobejde. Kolaps marxistické teorie nám připomněl, že jedno-jediné, všeobsáhlé teoretické vysvětlení je nesmysl. Explanační omezenost jednotlivých teorií jsme přijali jako nevyhnutnost, s kterou se nedá nic jiného dělat, než se s ní smířit. Bez své jednostrannosti a jednoznačnosti by nemohly existovat a bez nich by neexistovala ani věda.
Proto považuji tříbení jednoznačnosti za vysoce užitečnou věc a skutečné nebezpečí pro vědecké poznání vidím spíše v nekomunikovatelné rozplizlosti a v bezbřehém eklektismu těch, kteří “neříkají ani tak - ani tak”, ale bezpečně vědí, že na jejich slova jednou “určitě přijde”. Budovat si alibi nejednoznačnými odpověďmi není příliš těžké. Ostatně naši politici to dokazují denně. Daleko větší úsilí a odbornou připravenost si vyžaduje formulace a obhajoba jasného a vyhraněného stanoviska. Hledání argumentů na jeho podporu a budování jednoznačného interpretačního rámce, který obstojí ve vědecké diskusi. Ne sofistikovaným způsobem zpracovat zvolené téma, ale podpořit schopnost “najít svou parketu” a hájit svůj názor bylo hlavní ideou a záměrem tohoto útlého sborníčku, kterého autormi jsou studenti, učitelé a přátelé PESa (politickoekonomické sociologie). Do jaké míry se nám tento záměr podařilo naplnit ať laskavě posoudí sám čtenář.
Záliba v tříbení jednoznačnosti samozřejmě není ničím převratně novým a i na FSV UK má již své historické kořeny v podobě sborníku ISS “Politologické otazníky postkomunismu” z roku 1993. Dá se dokonce říci, že současná práce přímo na tento sborník navazuje a to jak obsahově, tak i metodicky. Ke každé z vybraných otázek se protichůdným způsobem měli vyjádřit dva autoři, přičemž jeden z nich měl vzhledem k dané otázce formulovat své stanovisko pozitivně a druhý negativně. Podle vzájemné dohody si “protihráči” své texty v průběhu psaní vyměnili nebo ne. Tak se mohlo stát, že v některých případech “nemluví přesně o tom samém”. Na druhé straně, protože nám nešlo primárně o polemiku, ale spíše o její rozpoutání, tato skutečnost neznamená nějaký handicap pro danou práci. Naopak považujeme ji za její výhodu neboť právě tímto způsobem se podařilo rozkrýt nové a někdy skutečně nečekané dimenze jevů, na které autoři předkládaného sborníku zaměřili svou pozornost.
5. 11. 1997 Pavol Frič
Znamená klientelismus pro demokracii v ČR vážnou hrozbu?
ANO
Lenka Buštíková
Klientelismus je formou ojedinělého a omezeného přístupu k cennému statku, jež nepodléhá pravidlům soutěže na volném trhu či meritokratickému principu odměňování. Klientelní sítě a elitní uskupení, jež jsou magnety vzácných zdrojů, nutně a přirozeně existují ve všech typech společností. Někdy je lze vymýtit podřízením distribuce vzácného statku transparentnímu tržnímu prostředí či výkonné a efektivní byrokracii.
Pokud je člen klientelního uskupení nespokojen s jeho fungováním, má - li například odlišný pohled na způsob, míru a adresáty distribuce nárokovaných statků, nemůže z takového uskupení odejít (nemá "exit" volbu). Jednak je vázán závazky k patronovi a lepší přístup ke zdroji jinde nemá. Zbývá "voice" volba, např. iniciace vnitřního zápolení uvnitř asymetrické, hierarchické, neprůhledné klientelní sítě. Iniciátor změny pravidel hry v klientelním uskupení narušuje jeho stabilitu a riskuje vyloučení ze sítě, ztrátu přízně patrona. V zástupu za ním čekají dostatečně loyální náhradníci usilující o jeho přístup k cennému zdroji.
Sdružení, která brání volné soutěži o vzácné statky, omezují demokratický výběr kandidátů, kteří by s nimi disponovali, a posilují úlohu známostí před schopnostmi, což vede k pokřivení demokratických forem rozhodování na všech úrovních.
Klientelismus, nevypuditelný to fenomén, mění v čase svou intenzitu, způsob, rozsah, utajení a přijatelnost směňovaných-darovaných služeb. Klientelní forma usilování o běžně nedostupné zdroje předpokládá, že vydáme všanc svou osobu, sebeúctu, šarm, lásku investovanou do přátel, čas strávený se známými a především oddanost k patronovi. Oddanost klienta v kombinaci s blahosklonností patrona vytváří nerovný vztah, kdy jen vyjímečně může klient mezi patrony volit, patron má však nad svými klienty téměř neomezenou moc, ruce mu svazuje míra odpovědnosti za klienta (je-li ctnostný), afektivní pouto ke klientovi (včetně ješitného sebepotvrzení moci nad druhými), či samotný fakt, že se v mezilidských vztazích lidé zaplétají se svým svědomím. Patron může skrytě kalkulovat s protislužbou klienta, jehož vynese do výhodné pozice (např. nepotismus).
Na klientelismus lze nahlížet dvěma způsoby.
První - pokuněkud totální - je pohled Kellerův.
Druhý (a mně bližší) počítá s varietou dostupnosti zdrojů a jejím případným napojení na stínové struktury distribuce.
Keller (1995) se v podstatě domnívá, že klientelismus je zásadní a osvědčenou strategií přežití v moderním i v před-moderním světě. Se skeptickým pousmáním tvrdí, že moderní člověk neopouští svojí sociální kru sítě známých, na které dokázal proplout úskalími tradiční společnosti. Neopouští jednou ověřené strategie jednání, recepty na sociální přežití: i v tržním prostředí se opírat o varietu klientel. Společnost vyměnila bombasticky kulisy, neformální vazby vzájemné pomoci bují dál. Institucionalizovaným patronem je mu často stát, který rozděluje tak vzácné statky, jako například občanství země Evropské unie, veřejnou správou zaručený přístup k nezávadné vodě. Náš, střízlivější pohled, nyní ukáže oblasti vhodné pro uchycení klientelního zprostředkování vzácných, omezených statků. Klientelní sítě bují tam, kde nahrazují výkonnost byrokratické správy. Čím více je byrokratický systém formalizovaný, regulovaný, plánovaný, tím více neuspokojuje žadatele, kteří vytváří neformální mechanismy, jak uniknout ze systému. Pravidla hry neformálních aktivit jsou vtělena do unikátní symbolicko-kulturní logiky transakcí vzácných statků. Vztahy patron-klient jsou často založeny na reciprocitních sítích, které spolu mohou tržně soutěžit. Klientelismus navíc snižuje transakční náklady jednání s organizací např. tím, že ignorací fronty šetříme čas.
Mnohé statky lze z kolotoče stínové, černé ekonomiky vyvázat tak, že je podřídíme transparentnímu tržnímu prostředí (nákup banánů, deregulace nájemného). Bohužel, distribuce jiných statků, která by v otevřené, občanské společnosti měla podléhat meritokratickým kritériím, závisí na druhu politické kultury (komplex postojů, hodnot a vzorců chování, které souvisejí se vztahy moci a občana) ve společnosti. Ta se mění pomalu a obtížně. Přijme-li úředník státní správy, který rozhoduje o vítězi konkurzu, úplatek či zvýhodní bratra, pak to svědčí přinejmenším o dvou věcech: o typu druhu jeho politické kultury, která se odchyluje od veřejně deklarované služby státu (věří-li jí někdo) a o stavu právního státu, resp. politické kultuře soudců. Klientelní kultura může paralyzovat jakoukoliv instituci, jejíž pravidla hry se na papíře jeví jako demokratická.
Nesolidární klientelismus založený na nesymetrických závazcích navíc působí v protipohybu vůči občanské kultuře. Pilířem občanské kultury jsou sítě občanské účasti na dění. Tyto sítě jsou formou sociálního kapitálu (jako proměnlivé vlastnosti struktury mezilidských vztahů, která usnadňuje jednání) dále eventuelně vázané na kapitál kulturní (odvozeného zejména ze vzdělání). Sítě občanské účasti, které mohou na jednu stranu usnadnit vertikální kontakt s potencionálním patronem, na druhou stranu, jsou-li dostatečně husté a angažované, mohou usnadnit komunikaci, zlepšit toky informací o důvěryhodnosti jedinců a horizontální solidaritu, čímž posílí demokratickou formu rozhodování a výběru. Skrytým předpokladem výše uvedených úvah je to, že největší užitek z klientních sítí mají v moderních společnostech střední třídy. Nižší třídy nemají pro zapojení se do klientelní struktury dostatek zdrojů, vyšší třídy jsou už do ní svou pozicí uživatelů luxusních statků včleněny a musí si jen hledět svou pozici udržet, případně vyleštit.
Boj o patrona členů středních tříd se může v mnohém podobat tržnímu soutěžení. Granovetter ve své práci z roku 1974 "Getting a job" prokázal sílu slabých vazeb (tedy kontaktů se známými, či přátelů přátel, nikoliv vazeb s našimi nejbližšími: rodinou, blízkými, kamarády) pokud chtějí lidé úspěšně najít práci. Zásadní význam slabých vazeb pro mobilitní vzestup dále studoval Lin (1995).
Lin rozlišuje vazby heterofilní a homofilní. Heterofilní vazby (slabé) navazují jedinci s příslušníky odlišných sociálních vrstev (pokud možno vyšších), homofilní (silné) navazují statusově podobní jedinci, a tím stabilizují své stratum. Při pyramidálním uspořádání společenské struktury nemají příslušníci nižších tříd dostatečně silný kulturní a sociální kaptiál na to, aby navázali nutný heterofilní kontakt s příslušníkem střední vrstvy, který by jim pomohl v mobilitním vzestupu. Nižší třída se utápí a rozmělňuje síly ve své vrstvě, přitom ona by "patrona z vyšší, tedy střední třídy" potřebovala nejvíce. Špičky společnosti naopak posilují vzájemné homofilní vazby a tím přispívají ke koherenci a nepřístupnosti svého strata, které disponuje nejlepšími informacemi a přehledem o nižších stupních žebříčku. Nejvíce využívají heterofilních vazeb členové středních tříd (v případě neúspěchu jsou jištěni homofilními vazbami vzájemně relevantních protislužeb), kteří zaplétáním tenkých vláken šplhají k mocnému klientovi v pozicích nejvyšších. Podobně stratifikuje společnost i Keller (1995) dle protekcí: celebrity jsou natolik známé, že vyhledávají známosti v mezinárodním měřítku, nižší horní vrstva disponuje špičkovými známostmi a výhody bez problémů přenáší na potomky, protekce splývá s životním způsobem, známosti středních vrstev jsou epizodické a těžce vydobyté, někdy tyto vrstvy poskytnou službičku vyšší dolní vrstvě, která je věčným dlužníkem výhodné známosti a konečně marginálové jsou zajímaví jen pro charitativní organizace. Moderní klientelismus může mít tedy podobu patrona z vyšší třídy, který nabídne pomocnou ruku někomu ze střední, který je napojen na dostatečně hustou síť slabých vazeb, které ho k takovému patronovi (patronům) vynesou.
Hirschman (1970) při hledání způsobů jak zlepšit funkci, či ozdravit upadající firmu či organizaci, narazil na dva mody aktivního přístupu, které působí jako mechanismy nápravy. Jsou to "exit" a "voice". "Exit" (odchod, opuštění) je modem reakce nespokojeného zákazníka, který si vybere zboží u konkurence. "Voice" (nátlak, snaha o změnu pravidel hry, protest) je subtilní způsob, jak tlačit na změnu organizace zevnitř, o nápravu se pokoušet, jakožto její člen.
V situaci klientelní sítě je "exit" volba nemožná, neboť žádaný statek není dostupný na konkurenčním trhu. Modus "voice" by v případě otevřené diskuse o změně vedl k prolomení klientelní sítě asymetrického vztahu patron - klient. Patron může rebelujícího klienta ze sítě vyloučit, má-li však klient dostatek zdrojů, aby se udržel, vytvoří si paralelní síť sympatizantů a bude s jejich pomocí aspirovat na post patrona. Poté bude mít zájem na utlumení vnitroklientelní debaty. Klientelní síť tak nadále zůstane uzavřeným těžko dostupným uskupením s jakoukoliv rezignací na podlehnutí zásadním ozdravným mechanismům, jež by ji utvořili otevřenější vůči potenciálnímu masovému přísunu nových mezi sebou soutěžících klientů, natož aby měli členové klientelní struktry zájem na tom, aby jim dostupné vzácné statky byly podrobeny soutěži na volném trhu.
Klientelismus je nebezpečný tam, kde podrývá funkčnost organizací, korumpuje státní správu a paralyzuje občanskou kulturu. Úplatkářské aféry, divoké podnikání, tunelování, nefunkční soudy a politická kultura našich politických vůdců ohrožuje demokratický vývoj České republiky. Na druhou stranu je klientelismus osvědčenou strategií přežití a pro střední třídy účinným a do jisté míry i soupeřivým způsobem, jak mobilitně růst. Tento fakt však nepatří k explicitním pravidlům hry a míra kultivovanosti takového soupeření pak závisí na normativních a hodnotových vzorcích společnosti, které jsou do značné míry determinovány historickou zkušeností - a ta je, v případě našeho státu, dosti tristní.
Dvořáková a Kunc (1994) citují Rustowa, když uvažují o strukturních podmínkách existence demokracie, ten je redukuje na jednu: národní jednotu, tj. většina obyvatel nesmí mít pochyby k jaké komunitě - obci, politické komunitě patří a chce patřit, lhostejno, na jakém principu se utvořila. Tento všeobecný konsensus, o kterém se příliš nehovoří, by neměl být narušen klientními ministátečky se svými ojedinělými způsoby dosahování cílů, neboť demokracie je také procesem určitého řešení konfliktů, do něhož by v ideálním případě neměl vztah patron-klient zasahovat.
NE
Pavol Frič
Obecně řečeno, klientelismus je vážnou hrozbou pro demokracii všude tam, kde se mu daří podkopat principy, na kterých demokracie spočívá. Jde o takové situace, ve kterých už o věcech veřejných přestávají rozhodovat občané, resp. jejich volení zástupci a moci se ujímá zvláštní (většinou malá) skupina lidí, která buď přímo anebo z pozadí tahá za nitky rozhodovacích pák. Zvláštnost této skupiny spočívá v tom, že ji tvoří tzv. patroni, jejichž skutečná moc pochází z toho, že mají mnoho klientů, kteří jsou jim zavázáni poskytovat podporu a služby. Vztahy mezi patrony a klienty jsou velmi důvěrné a často bývají založeny na pokrevném příbuzenství.
Ve starověkém Římě (kde má název klientelismus své kořeny) byly vztahy mezi patrony a klienty otevřené a mít mnoho klientů znamenalo pro patrona velkou čest. V moderních společnostech se ale klientelismus skrývá. Je to především proto, že ekonomická základna jeho moci je napojena na organizovaný zločin, resp. na černou ekonomiku. Klientelismus v demokratické společnosti vytváří nelegální hierarchizované struktury "moci a krve", které nemohou vystupovat otevřeně protože by se odhalila jejich parazitická a v demokratickém kontextu nelegitimní povaha.
Bez nároku na vyčerpávající popis všech podmínek, které vedou k rozbujnění klientelismu v demokratických společnostech uvedu alespoň čtyři základní faktory podmiňující akutnost nebezpečí šíření klientelismu ve společnosti. Vycházím přitom z dnes už klasického příkladu klientelistické společnosti v Itálii, resp. na Sicílii (Gambeta). Tedy prvním z faktorů posilňujícím šance šíření klientelismu je silná zakotvenost obyvatelstva v tradičních společenstvích, resp. v tribalistických vztazích, druhým je stabilita mocenských pozic (potenciálních) patronů, třetí tvoří autoritářská politická kultura a čtvrtý představuje situace v níž dochází k vážnému oslabení, resp. selhání státní moci. Je zřejmé, že čím větší je zakotvenost obyvatelstva do tradičních společenství, čím větší je schopnost patronů poskytovat služby a vynucovat protislužby, čím autoritářštější sklony jsou patrny ve veřejném mínění a čím menší je schopnost státu prosadit jím definovaná pravidla do praktického života, tím větší je i hrozba proliferace klientelismu.
Aby jsme tedy mohli posoudit nebezpečí, které pro demokracii v ČR klientelismus znamená, je potřebné identifikovat stav uvedených čtyř faktorů podmiňujících šíření jeho vlivu ve společnosti.
1. Síla tradičního společenství je založena na pokrevních vztazích a spontánní sociální kontrole v primárních skupinách a lokálních komunitách. Je však obecně přijímaným faktem, že vysoká míra industrializace, sekularizace a masivní stěhování obyvatelstva do městských aglomerací oslabily vliv tradičních společenství v ČR natolik, že např. o velkých patriarchálních rodinách zde v současnosti téměř vůbec nelze mluvit. Příbuzenské hierarchické struktury, na tradici kterých by se zakládala moc patronů zde neexistují (nebo alespoň sociologie je zatím neobjevila). Také zde neexistují silné lokální identity, které by např. pokrevně nespřízněné jednotlivce významně předisponovávaly k těsnějším svazkům důvěry. To, co zde bylo doposud řečeno o tradičním společenství v ČR samozřejmě vůbec nepopírá existenci klientelismu v ČR nebo vliv příbuzenských svazků na reáný společenský život. Jde spíše o to, že jejich vliv skutečně nebyl tak velký, aby vykrystalizoval ve složitou a mocnou hierarchickou strukturu. Klientelismus v ČR strukturou tohoto typu nedisponuje. Pro jeho tradiční bázi jsou charakteristické spíše volné sítě nukleárních rodin nebo okruhy přátel a známých. A proto lze v ČR z tohoto hlediska mluvit o zvláštní, oslabené formě klientelismu jako je např. rodinkářství ("já na bráchu-brácha na mně"), strejčkování, horňáctví-dolňáctví nebo (socialistické) známosti. V této mírnější variantě klientelismu, který by se dal také nazvat "familiarismem" (Možný), se asymetrický vztah patrona a klienta vyrovnává. Jejich role se časem i vícekrát zaměňují a rezignace některého z nositelů těchto rolí na její plnění neznamená pro druhou stranu smrtelnou urážku.
2. Stabilita mocenských pozic patronů je zárukou toho, že dokážou (mají schopnost) plnit svou roli patrona, tj. poskytovat služby a vymáhat protislužby. Na této schopnosti je závislá věrnost klientů. Bez ní by neměli potřebnou autoritu a v systému vzájemných úsluh by se stali nepotřební a vypadli by z něho. Proto je klientelismus nejnebezpečnější tam, kde se vytvoří stabilná elita mocných patronů ovládajících své klienty. Troufám si tvrdit, že v ČR takáto oligarchická skupina řídící hospodářský a politický život země zatím nevznikla a jak naznačuje obsah bodů 1. a 3. (tohoto textu), má jenom malou šanci vzniknout. Stará elita nomenklaturních patronů se rozpadla protože se proti ní vzbouřili její vlastní nejbohatší klienti. Nomenklaturní bratrství byla rozložena zevnitř klienty, kteří svou závislost na patronech delší dobu nelibě nesli. Postupně jim totiž stále více překážela v dalším zhodnocování bohatství, které během let nabyli. Něžná revoluce znamenala řešení jejich problémů (Možný). Takže nejenže ji přivítali, ale i podpořili a možná ji pomáhali i připravit. Není důvodu se tedy domnívat, že by si chtěli zopakovat starý (komunistický), klientelistický systém, ze kterého se jim podařilo tak šťastně uniknout. Nové hospodářské a politické elity vzniklé v demokratických poměrech jsou stále značně nesourodé a ve svých pozicích nejisté. Dokazuje to jak rovnováha sil v parlamentu tak skutečnost, že se jim spolu se starými elitami nepodařilo ovládnout privatizační proces jako je tomu např. na Slovensku, kde se vytvořila skutečná hospodářskopolitická oligarchie propojená příbuzenskými svazky. Za pádný důkaz neexistence silné klientelistické oligarchie v České republice lze pokládat i relativně nízkou míru černé (šedé) ekonomiky.
3. Klientelismus vyžaduje, aby klienti svého patrona respektovali nebo se dokonce i bezvýhradně podřizovali jeho autoritě. Klientelismus těží z otrocké mentality klientů, z jejich akceptování vztahu pána a raba jako přirozené součásti každodenního života. Troufám si tvrdit, že v dnešní české společnosti je výskyt tohoto předpokladu v širším měřítku nemyslitelný. Ne že by Češi byli nějak zvlášť panským anebo hrdým národem, spíše opak je pravdou. Historické okolnosti z nich udělaly plebejce. Jenomže právě plebejská mentalita a rovnostářství jsou příčinou jejich malého respektu případně až neúcty k autoritám (a to jak světského, tak i božského původu). Spíše než uctívat jsou náchylní autority podezřívat a spochybňovat. Sami sebe obviňují z přemíry závisti vůči úspěšnějším jedincům a z přehnaného sklonu "za vším" vidět nekalý komplot. Ne náhodou se v ČR v běžné mluvě místo slova "klientelismus" užívá slov "mafiánství" a "mafie". Těmito výrazy se v této zemi dá pojmenovat a vysvětlit téměř cokoliv. Jejich nadužívání v poslední době svědčí o skutečné "mafiofóbii" tj. o masovém sklonu za vším vidět vliv mafií. V očích běžného občana jsou mafie všude. Když se mu cokoliv nezdaří, je pro něj nad slunce jasněší, že to zavinila příslušná mafie - v práci, na úřadech, v sousedství, v obchodě, v hospodě i ve sportu a třeba i v rodině. Kam se hne, všude vidí a odhaluje mafie. Proto se nelze divit, že v tomto mafiofóbním klimatu skutečné mafie a skuteční patroni zůstávají většinou uzavřeni v prostředí zločineckého podsvětí, které je navíc do ČR často importováno ze zahraničí.
4. Pozice tradičních společenství se po nastolení demokracie nijak zvlášť neposílila a noví patroni nemají své pozice "navěky jisté". Co se změnilo, je možnost občanů otevřeně ukázat prstem na "nové mafie". Rozhodně se také změnila schopnost státu vynucovat dodržování "pravidel hry". Stát po pádu komunismu skutečně oslabil. Jeho autorita v očích obyvatelstva klesla a tím se oslabila i důvěra lidí ve standardní možnosti vyřizování záležitostí. Vznikla poptávka po náhradních autoritách a institucích zajišťujících to, na co stát svou sílou nestačí. Je třeba si otevřeně přiznat, že klientelismus, resp. jeho česká varianta "familiarismus" pomohl tuto situaci řešit. Familiarismus pomáhá překonávat i současnou krizi důvěry ve společnosti. Zavádí vztahy důvěry tam, kde jsou garance státu nedostatečné (nebo zcela chybí) a usnadňuje komunikaci, která by se jinak nerozvinula. Familiarismus snižuje tzv. transakční náklady na realizaci složitějších projektů a podnikatelských záměrů. Je zřejmé, že ve všech postkomunistických zemích klientelismus jako substitučný regulačný mechanismus odvádí důležitou práci, bez které by efektivnost ekonomiky výrazně poklesla. Dá se říci, že spíše než hrozbou pro demokracii je klientelismus její oporou, neboť jeho vedlejším produktem je zlepšování ekonomických poměrů, což má pozitivní vliv na demokratizačné procesy.
Abych to tedy zhrnul, v České republice se v širším měřítku ujala oslabená varianta klientelismu - "familiarismus". Podhoubím organizovaného zločinu v ČR nejsou rodinné klany, ale adhoc společenství nápaditých chytráků bez skrupulí. Módní vlna mafiofóbie půsbí jako preventivní faktor rozvoje silných hierarchických struktur uvnitř státu a klientelismus v jeho familiární mutaci je v současných podmínkách spíše pozitivním než negativním jevem. Proto se domnívám že, vážná hrozba pro demokracii ze strany klientelismemu v této zemi aktuálně nehrozí.