České stěžovatelství a případ Antibyrokratické komise

Obsah:

1. Historie vzniku a fungování Antibyrokratické komise

2. Organizace práce Komise

3. Problém byrokracie očima členů Komise

4. Iniciativy a výsledky činnosti Antibyrokratické komise

5. České stěžovatelství

6. České vyřizovatelství

7. Laické vidění úřadu a veřejné správy

8. Zdroje dat a metoda práce

9. Závěry pro projekt "Česká byrokracie"

1. Historie vzniku a fungování Antibyrokratické komise

Komise byla zřízena premiérem Václavem Klausem na začátku listopadu roku 1996. Okamžitě následovala první vlna přihlášek zájemců o spolupráci a po jmenování předsedy komise dne 7.11.1996 a místopředsedů (14.11) byla uskutečněna řada mediálních prezentací. Původním záměrem KOBZ byla analytická práce, komise měla hledat důvody bariér a navrhovat způsoby jejich odstraňování, ovšem medializací došlo k zúžení na stížnostní sféru (na počátku roku 1997 bylo zaevidováno řádově osm set dopisů, během devíti měsíců svého fungování pak Komise nashromáždila přes dva tisíce písemných námětů a stížností a podobné množství telefonických kontaktů).

2. Organizace práce komise

Komise byla rozdělena na občanskou a podnikatelskou sekci, každá z nich zahrnovala tři subkomise. Pro sekci občanské problematiky to byla Agenda "identifikačních dokumentů", Státní sociální dávky a Styk s úřady. V případě sekce problematiky podnikání se jednalo o Stavební řízení, Zakládání živnosti a vstup do podnikání a Státní inspekce a dozory (ČOI, hygienické, zdravotní, atd.). Vedle uvedeného členění probíhal ještě samostatný pilotní projekt, zaměřený na racionalizaci činnosti a nákladů úřadu. Jako modelová pracoviště se do něj zapojily magistrátní a okresní úřad v Pardubicích.

Komise podléhala přímo předsedovi vlády V. Klausovi, organizátorem a koordinátorem Komise byl tříčlenný sekretariát pod vedením premiérovy poradkyně E. Pauknerové. Předsedou řídícího výboru KOBZ byl. V. Budínský, místopředsedové a vedoucí sekcí B. Dvořák a. M. Tošovský, dále zde pracovalo celkem šest vedoucích subkomisí, přičemž každá subkomise měla tři členy. Předseda, místopředsedové, vedoucí sekcí i zhruba 25 pravidelných spolupracovníků a mnoho konzultantů byli bezplatně spolupracující dobrovolníci.

Sekretariát Komise vyřizoval korespondenci s občany a zodpovědnými institucemi, evidoval, třídil a vyhodnocoval podněty občanů.

V rámci činnosti Komise probíhaly porady různých složek Komise, jednání s centrálními úřady, členové Komise se zúčastnili různých specializovaných akcí.

3. Problémy byrokracie očima členů Komise

Na základě rozboru podnětů a stížností byly určeny následující příčiny problémů:

a) Během několika let došlo k enormnímu a ne zcela koordinovanému nárůstu nových zákonů, jejich novel. Příčinami komplikovaných případů bývají např. nejednoznačně popsaná ustanovení, která umožňují různé způsoby výkladu, nedůsledně popsané odpovědnosti jednotlivých orgánů státní správy (překrývání či absence některých kompetencí či povinností), nedostatky v meziresortní spolupráci při přípravě zákonů i strategií, absence postihů za neplnění předepsaných podmínek, administrativní náročnost některých postupů není úměrná praktickému dopadu (nehledě na možnost jejich zneužívání).

b) Chyby v organizaci a prezentaci institucí.

c) Vzájemná byrokratická závislost - nedostatky ve spolupráci mezi různými institucemi (PÚ, ČÚZaK, PF, Stavební úřady - MŽP).

d) Malý zájem nebo zkušenost veřejné správy ve věci spolupráce s občany (ankety, připomínková řízení, využití podnětů, zpětné vazby, místo konfrontace rozvíjet spolupráci s veřejností).

e) Podcenění faktu, že nezanedbatelná část občanů, která se na úřady obrací, má svá psychická traumata, mnohdy se jedná o lidi nemocné, kteří nezanedbatelným způsobem přetěžují agendy úřadů.

f) Lidská selhání, příp. negativní lidské vlastnosti. Na straně úředníků - nedůslednost, neschopnost, závist či úplatnost (potřeba zkvalitnit systém výběru , hodnocení a kontroly pracovníků). Na straně klientů/občanů - první kontakt s úřadem byl zatížen chybou způsobenou neznalostí, část stěžovatelů hledá osobní zvýhodnění, část stěžovatelů zkresluje vstupní údaje o sobě.

g) Nedostatečně definovaná pravomoc/odpovědnost úředníků rozhodnout vede k posouvání rozhodnutí od občana k centru a přetěžování vedoucích pracovníků.

h) nedostatečná kvalifikace některých pracovníků státní správy (nedostatečná znalost zákonů a postupů)

i) Občané i úřady vstupují do jednáni nepřipraveni (třeba posílit znalost práv a povinností na obou stranách). Úředníci potřebují psychologický výcvik v moderních postupech, jak odhalit problematický případ a řešit jej.

Další okruhy problémů:

· Přílišná byrokracie je nepříznivě hodnocena zahraničními podnikateli a investory a také se odráží v jejich rozhodování.

· V koalici se problémem státní správy zabývala vždy jen jedna strana, zatímco ostatními to bylo nazíráno jako rivalství v rámci koalice. Pro úspěch boje s byrokracií je třeba společná vůle v této oblasti.

· Jako problém se jeví skutečnost, že konkrétní problémy občanů, kteří neuspějí v jednání se státní správou mnohdy řeší náměstci, ministři, premiér, prezident, což není běžné v jiných zemích. Tuto úroveň je třeba posunout dolů.

4. Iniciativy a výsledky činnosti Antibyrokratické komise

KOBZ si při svém vzniku stanovila následující cíle:

a) shromažďovat a evidovat podněty občanů, týkající se nedostatků v chodu

b) vyhodnocovat z hlediska četnosti a závažnosti okruhy předkládaných problémů

c) hledat a navrhovat systémová řešení těch problémů, které jsou nejčastěji zátěží velkých skupin občanů. Odlišovat při tom dlouho-, středně- a krátkodobá opatření.

d) iniciovat prosazování těchto řešení do praxe

e) pouze ve vybraných závažných případech se zapojit do řešení jednotlivých stížností občanů

f) s výsledky průběžně seznamovat předsedu vlády

V počátečním období byla pozornost zaměřena především na mapování problémů. Následně vedoucí sekcí a subkomisí formulovali krátkodobé a střednědobé cíle. Komise pořádala semináře, např. ke stavebnímu zákonu, média však o tento typ jejích aktivit neměla zájem. Byl navázán kontakt s obdobně zaměřenou komisí v Německu a institucí ve Velké Británii.

Na základě došlých podnětů a stížností občanů Komise rozdělila byrokratické problémy dle resortních kompetencí. Nejčetnější se ukázaly problémy spadající pod Ministerstvo financí, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo průmyslu a obchodu. Dále byly na základě stejných materiálů vymezeny problémové okruhy. Opět dle četnosti: pozemky, soudy, stavebnictví, zemědělství, byty, důchody, finanční úřady, daně, cla, živnosti, sociální dávky a další.

Komise se účastnila připomínkování legislativních úprav. U vstřícných resortů (MPSV, Min pro územní rozvoj, MŽP) byla Komise součástí připomínkového řízení už v rámci resortů, v podstatě ještě před vlastním připomínkovým řízením, u nevstřícných resortů bylo možné připomínkovat pouze materiál už připravený pro vládu k projednávání.

Při všech omezeních dosáhla Komise těchto výsledků:

· návrh tzv. antibyrokratické doložky

· návrh novelizace vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, připravený sekcí občanské problematiky KOBZ a posilující oprávnění občanů, občanských sdružení, spolků a politických stran při vyřizování jejich záležitostí

· podílela se na zjednodušení novel několika zákonů (stavební, živnostenský, některé sociální)

· návrh jediného dotazníku na 6 sociálních dávek (přídavek na dítě, na dopravu, příspěvek na bydlení, sociální příplatek, rodičovský příspěvek, porodné)

· konkrétní návrhy na změny praxe státní správy: zrušit školské úřady, zjednodušit evidenci motorových vozidel, zrušit velké technické průkazy, expresní příplatky pro zápis do obchodního rejstříku, otevřít podatelny finančních úřadů po celý týden

· obecné návrhy na zlepšení chování úřadů vůči veřejnosti: otevření informačních míst a podatelen po celý týden, informace - zřízení inf. ,íst, vzorových formulářů, informačních linek, určená místa a postup pro stížnosti, odstranění anonymity

5. České „stěžovatelství“

České stěžovatelství, resp. způsob, jakým občané České republiky vyjadřují svou nespokojenost s fungováním státní správy, má své specifické rysy:

a) Typická je v prvé řadě snaha občana stěžovat si na více místech najednou, tedy pojistit se na několika stranách pro případ, že by někde byla stížnost zapomenuta (s tím se předem počítá) nebo vyřízena záporně. Stížnosti tak bývají adresovány prezidentovi, premiérovi, antibyrokratické komisi atd., přičemž každá strana bývá o dalších potencionálních „vyřizovatelích“ informována.

b) S tím souvisí i další strategie stěžovatele - směřovat svůj problém v hierarchii úředníků co nejvýše - která je patrně dána vírou v možnosti výše postavených úředníků sjednat na nižších úrovních pořádek a problém vyřešit. Tato strategie selhává na tom, že i v případě, že má úředník moc, většinou ji neuplatní, ale naopak se solidárně za svého kolegu postaví.

c) Typickým rysem českého stěžovatele je také na jedné straně velké odhodlání stěžovat si co nejrazantněji a co nejvýše, na druhé straně pokora před úředníkem a přistoupení na jeho hru. Český občan v naději, že jeho případ bude vyřízen, je v podstatě ochoten bez řečí splnit jakékoliv požadavky úředníka. Hned na začátku se tak dostává do role žadatele, čímž pouze upevňuje sebevědomí a už tak dost silnou pozici úředníka. Vztah zaměstanec (tedy úředník) - klient (tedy občan) se obrací. Českému občanovi chybí dostatek asertivity a umění stát si za svým (tedy jednat rozhodně hned na místě), což kompenzuje tím, že dostane-li se v závěru do úzkých, zoufale si stěžuje na všechny strany. Pokud se však případ vyřeší k občanově spokojenosti, je ochoten nad byrokratickými překážkami a chováním úředníků zatnout zuby a nechat to plavat.

d) I v případě, že si občan stěžuje, zůstává byrokratickými způsoby poznamenán. Projevuje se to tím, že svou stížnost píše (zřejmě v naději, že bude lépe pochopena a vyslyšena) v jazyce úředníka: tedy používá stejné nesrozumitelné pojmy, často cituje zákony (k dodání vážnosti), dále pečlivě dokumentuje celou kauzu, tzn. přikládá nejrůznější korespondenci atd. Občan se tak uchyluje k podobným praktikám jako jeho protivník úředník.

e) Co se týká stížnosti jako žánru, dopisy adresované antibyrokratické komisi by se daly podle povahy rozdělit do tří skupin: jednalo se buď o konkrétní stížnosti (případy), méně se vyskytovaly podněty občanů, a konečně objevily se o dopisy vyjadřující nové instituci podporu. Stížnost byla často strukturována tak, že stěžovatel neprve zrekapituloval jednání vlastní a potom příslušné kroky úřadů. Z valné většiny stížností byla patrna naděje, že se jejich případ za přispění komise vyřeší, menší množství stížností mělo pesimistický tón a vypovídalo o nedůvěře v nově zřízenou instituci.

f) Překvapivé je zjištění, že žádná ze stížností, které jsme měly možnost prostudovat, neobsahovala ani zmínku o korupci. Vysvětlení může být trojí: buď se stěžovatelé s korupcí skutečně nesetkali, nebo se s ní setkali, příp. byli její součástí, tedy snažili se úředníka podplatit a to jim nevyšlo, a tak se o ní raději taktně nezmiňují, nebo se jedná právě o skupinu lidí, kteří by úředníka ze zásady nepodplatili a kterým nakonec nezbylo, než si stěžovat.

6. České vyřizovatelství

Během studia stížností zasílaných na KOBZ jsme se mimo jiné zabývali tím, jak české úřady vyřizují žádosti a stížnosti občanů. Tento proces jsme nazvali "české vyřizovatelství". Vzhledem k tomu, že jsme studovali zejména stížnosti na pomalé či vůbec žádné vyřízení věcí, nalézali jsme v korespondenci úřadů s občany jisté pravidelnosti, týkající se právě neschopnosti úřadů či úředníků řešit dané problémy.

Nejčastější důvody pomalého vyřizování či nevyřízení uváděné úřady a občany:

· Co se týče délky vyřizování věcí občanů, jednotlivé úřady uvádějí jako jeden z důvodů pomalého průběhu vyřizování "nedostatek pracovníků a nezvládnutelné množství práce"(cit). Jistě to není jediný a zásadní důvod k táhlému jednání občana s úřadem, ale nelze opomenout fakt, že jej úřady ve své korespondenci zmiňují.

· Důvody vedoucí k nevyřízení věci občana se různí. První z nich se týká jasného rozlišení kompetencí jednotlivých úřadů a povědomí veřejnosti o tomto rozdělení, neboť v některých případech úřad prohlašuje, že k požadovanému úkonu není kompetentí a odkazuje občana na úřad jiný.

· Odpovědi úřadů na žádosti a stížnosti občanů jsou někdy postaveny tak, že předem vylučují jakýkoliv pokus o vyřešení daného problému (Prostě se tak stalo, a již s tím nelze nic dělat.), a vyjadřují tím jakýsi absolutní a konečný postoj k dané věci.

· Některé žádosti se na úřadě prostě "ztratí" a občan nedostane od úřadu vůbec žádnou odpověď, tuto mlčenlivost úřadů lidé často ve svých dopisech zmiňují.

· Vyřízení žádostí či jiných výkonů vyžaduje množstí dokumentů (za které lidé často musí platit), podle občanů nepotřebných či různých formulářů, bez instruktáže, jak je vyplnit. Jednání s úřady stojí občany spoustu času ale i peněz. Zdánlivě jednoduché úkony na úřadě podle mínění občanů vyžadují neúměrně mnoho času.

· Úřady mnohdy provádějí různé úkony, aniž by předtím požadovaly souhlas, či alespoň uvědomily občana, který se tím cítí poškozen. Lidé tak často považují jednání úřadu za neoprávněné. S tím souvisí také malá snaha po komunikaci a informovanosti veřejnosti ze strany úřadů.

· Lidé se na adresu úřadů a jejich neschopnosti či nedostatečné vůle často vyjadřují v tom smyslu, že jde o kolektivní nezodpovědnost, která mnohdy zakrývá neodbornost a úplatnost úředníků, kteří si navzájem kryjí záda.

· Nikoli zanedbatelným zádrhelem v komunikaci mezi ůřadem a občanem, je "styl a jazyk byrokrata". To znamená, že dopisy úřadů jsou mnohdy málo srozumitelné, obsahují výpisy zákonů, které již dále nejsou vysvětlené, takže se v nich občan špatně orientuje. Totéž platí i pro občana nesrozumitelných pojmech.

Strategie vyřizování stížností v rámci KOBZ

Komise se uchýlila k nestandartnímu, leč byrokratickému, řešení problémů. Stížnosti které od občanů dostávala dále rozesílala na nejvyšší místa odpovědných úřadů, v jejichž kompetenci se konkrétní stížnost nacházela. Přinutila tak příslušné úřady, aby dané stížnosti znovu prověřily (stěžovatelé si ve většině případů již v minulosti na příslušném úřadě stěžovali). Komise vyrozuměla občana, kam jeho stížnost postoupila, přičemž příslušný úřad byl povinnen občanovi na jeho stížnost odpovědět a zároveň zpět o své odpovědi vyrozumět Komisi. V této fázi většinou dokumentace stížností končí, takže neznáme jejich další osudy. (proces vyřizování viz schéma)

Ojediněle se v dokumentaci objevují dopisy občanů, kteří vyjadřují Komisi své díky za kladné vyřízení jejich stížnosti.

Některé stížnosti skončily svoji cestu u Komise, neboť již ta je považovala za neoprávněné a neodesílala je dále (nebo si s nimi nevěděla rady).

====> stěžovatel

====> úřad ====> komise

stěžovatel ====> komise

====> stěžovatel

7. Laické vidění úřadu a veřejné správy

Kritika se na byrokracii snáší ze dvou různých úhlů. Část občanů vidí chybu v systému, volá po lepší organizaci práce a stěžuje si na zbytečné a nesmyslné úřední postupy. Většina pak spíše útočí na lidský element, kritizuje přístup státních úředníků a volá po větší vůli a snaze ze strany úředníka komunikovat s klientem a problémům se postavit.

Celkově ze stížností vyplývá, že veřejnost je k byrokracii relativně vstřícná. Bere ji jako běžnou součást naší společnosti a kritizuje ji až ve chvíli, kdy se stává překážkou k dosažení určitého cíle. Většina lidí si nestěžuje na systém, ale na chování konkrétních osob, které jim působí nepříjemnosti. Občané v zásadě věří v autority, ale jsou přesvědčení, že na správných místech sedí nesprávní lidé. Dá se říci, že podle veřejnosti neselhává systém, ale lidský faktor.

8. Zdroje dat a metoda práce

Zdrojem dat pro tuto práci byly materiály zpracované členy KOBZ v době jejího fungování i po ukončení její činnosti. Dále rozhovor s bývalou vedoucí Komise E. Pauknerovou vedený na jaře 1998. Dalším z výchozích materiálů byly stížnosti, tedy dopisy lidí vyjadřujících své negativní zkušenosti a názory na českou byrokracii adresované KOBZ. Je nutné zmínit, že tato korespondence prošla z naší strany určitou selekcí. Jednak jsme samozřejmě nemohli prostudovat celé množství korespondence obsažené ve třiceti sedmi šanonech. Dopisy jsou tematicky rozřazené dle institucí, pod jejichž kompetenci spadají (prostudovali jsme stížnosti spadající pod ČUZAK, Magistrát hl.m., Ministerstvo financí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo kultury, Ministerstvo školství a stížnosti nezařazené). Vybírali jsme také stížnosti pro nás nějakým způsobem zajímavé, svědčící o postojích občanů a praktikách úřadů. Naším cílem nebylo prostudovat podrobně jednotlivé případy, ale spíše hledat určité pravidelnosti a obecnosti týkající se české byrokracie.

9. Závěry pro projekt „Česká byrokracie“

Antibyrokratická komise se definitivně rozpadla ... Vraťme se však k okolnostem jejího vzniku. Nejčastější verze zní, že Komise vznikla jako politický orgán ODS, a to v době, kdy sílil opoziční tlak na vytvoření funkce ombudsmana, jakožto údajného ochránce práv občanů vůči státním úředníkům. KOBZ se jevila jako méně problematická a méně administrativně náročná alternativa. Vedle toho, podle slov ing. Pauknerové, však existovaly i osoby, které o řešení problémů s byrokracií měly skutečný zájem. V každém případě byla Komise jakýmsi „ventilem pro snížení tlaku v hrnci“ - v době, kdy narůstala nespokojenost občanů s fungováním úřadů a chováním úředníkům, bylo vytvořeno oficiální místo, kde si občan mohl postěžovat.

Problematická byla také samotná pozice KOBZ - byla od počátku pokládána za nestandardní subjekt, což přinášelo komplikace ve vztahu ke standardní byrokracii, navíc byla zřízena v rámci Úřadu vlády (přímo podléhala premiérovi Klausovi), a tak vlastně stála na dvou stranách barikády - jednak měla s byrokracií bojovat, musela jí však logicky také obhajovat.

Co se týče cílů a výsledků Komise - KOBZ skutečně shromáždila řadu podnětů a zejména stížností občanů, které předala k vyřízení zodpovědným institucím. Podala také několik konkrétních návrhů a řešení (které se však příliš neopíraly o rozbor stížností, a vycházely spíše z návrhů externích pracovníků), naprosto však zklamala při prosazení těchto návrhů do praxe, což bylo z velké části způsobeno nedostatkem pravomocí, které Komise měla. Navíc po určité době ztratila podstatnou část svého politického náboje, s nímž byla zřízena (pominula předvolební kampaň, poklesla aktuálnost problematiky ombudsmana atd.) To mělo značný vliv na její mediální prezentaci i na využití jejích stanovisek při jednání vlády. V každém případě však jedním z hlavních důvodů zániku byla skutečnost, že veřejnost chápala KOBZ mylně jako další úřední místo, kde se vyřizují individuální podání. Došlo tak k naprostému zahlcení aparátu stížnostmi, což v důsledku brzdilo spolupráci s externisty.

Konečně často se také hovoří o tom, že Komise přišla ve špatnou dobu, kdy se objevily problémy s ekonomickou situací a přišly záplavy, a tak její důležitost ustoupila do pozadí. Jinými slovy „Komisi vzala velká voda“.

Byrokracie - případ:

Jak se kupuje chalupa

Tento příběh se odehrál začátkem loňského roku, v jednom menším městě na jižní Moravě. Na počátku byl nápad pořídit si chalupu, aby bylo kam vyjet za čerstvým vzduchem. Najít vhodný objekt nebyl problém, dokonce i prodávající se jevil celkem seriózně, a tak slovo dalo slovo. Pochybnosti a nedůvěra jistě bleskly hlavou na obou stranách - dneska se přeci může stát leccos a člověk nikdy doopravdy neví, s kým má tu čest. Navíc úřady tuto situaci občanovi nijak neulehčují, o tom však až později.

Všechno se vyvíjelo dobře, a tak jednoho dne se kupující s prodávajícím sešli s tím, že oficiálně uskuteční prodej. Prodávající nechal právníkem sepsat kupní smlouvu a nechyběl žádný z nutných dokumentů (tedy odhad nemovitosti a výpis z katastru nemovitostí (KN) - to mimo jiné proto, aby stálo černé na bílém, že prodávající je skutečně vlastníkem příslušné nemovitosti - tedy alespoň byl vlastníkem - zhruba před týdnem, kdy byl výpis vydán). Teoreticky tedy existovala možnost, že prodávající už svou chalupu během zmíněného týdne jednou (dvakrát, třikrát) prodal. Další důvod k pochybnostem.

Nicméně všechno už bylo v plném proudu, a tak (aby bylo vše řádně oficiálně stvrzeno) se šlo k notáři, kde byla oběma stranami podepsána smlouva a předány peníze. Na dotaz kupujícího, zda je formálně všechno tak jak má být, notář odvětil, že on je tu pouze proto, aby stvrdil předání peněz, a že znění smlouvy ho nezajímá. Zřejmě byl v právu, nicméně člověku to v té chvíli na klidu nepřidá. Řekne si, v nejhorším se můžu o ty peníze soudit, ale ...

Teprve po uskutečnění prodeje, tedy s platnou kupní smlouvou, jde pak podle oficiálního úředního postupu novopečený majitel nemovitosti (t.č. bez peněz) na místní Katastrální úřad (KÚ), kde zažádá o vklad své nemovitosti do katastru nemovitostí. Teprve zapsáním chalupy do katastru nemovitostí se totiž majitel stává majitelem v pravém slova smyslu, do té doby je bohužel pouze člověkem, který jisté osobě (o níž ví, že byla před týdnem vlastníkem této nemovitosti) zaplatil sumu peněz.

Sepíše tedy žádost a zaplatí kolek v hodnotě 500 Kč. Každého asi v této chvíli napadne, že nejlepší způsob, jak takové situaci předejít, je zažádat o výpis z katastru nemovitostí (výpis z KN) v přímo v den prodeje. Nevisel by ve vzduchu žádný týden, během něhož nikdo neví, co se s chalupou dělo, zkrátka by bylo jasné, že prodávající je v den prodeje skutečným vlastníkem, a že na KÚ nikdo jiný o zapsání této chalupy do katastru nemovitostí nežádá. Problém je však v tom, že výpis z KN nelze na počkání, resp. během jednoho dne získat, stejně jako na vyřízení žádosti nového majitele o vklad do KN si Katastrální úřad nechává lhůtu třiceti dnů. Připomínám, že v této chvíli je stále oficiálním vlastníkem nemovitosti původní majitel, kupující je chráněn pouze platnou kupní smlouvou, na základě níž může své peníze soudně vymáhat. Navíc potenciálnímu podvodníkovi velmi nahrává třicetidenní lhůta Katastrálního úřadu - může tuto hru klidně sehrát s někým dalším.

To jenom na okraj, pro upozornění, náš prodávající byl totiž naštěstí slušný člověk, což se nedá říct o některých úřednících zdejšího KÚ. Při podání žádosti o vklad do katastru nemovitostí poprosil nejistý kupující právníka KÚ, zda by nemohl alespoň po formální stránce zkontrolovat znění kupní smlouvy, aby mohl případné nedostatky objasnit, event. doplnit přímo na místě. Nutno připomenout, že v tuto chvíli bylo na KÚ úplně prázdno a náš kupující byl zde tedy jediným klientem - dá-li se tomu tak vůbec v dané situaci říkat. Právník však velmi striktně odmítl s tím, že pokud se nedostatky vyskytnou, bude toto kupujícímu, nyní žadateli do třiceti dnů oznámeno.

Nedostatky se pochopitelně vyskytly. První „podraz“ od KÚ, resp. jeho právníka spočíval v tom, že tento verdikt oznámil kupujícímu až těsně před uplynutím lhůty, takže již nestihl smlouvu opravit a byl nucen znovu oficiálně podat žádost o vklad a znovu taky oficiálně zaplatit pětisetkorunový kolek. To by se ještě dalo vydržet. Horší bylo, že KÚ ústy svého právníka sdělil, že žádost o vklad se zamítá, jelikož „dům se neměl stát předmětem prodeje“. Proč? Je to totiž v rozporu zákonem XY. Vyděšenému „majiteli“ se začaly hlavou honit nejčernější myšlenky, duchapřítomně však ve Sbírce vyhledal příslušný zákon, aby prostudoval, o co jde. Velice ho zklamalo, když zjistil, že zákon obsahuje několik mnoho odstavců, s nimiž se mohl dostat do rozporu, a že tedy není o nic moudřejší.

Nezbývalo, než se obrátit přímo na zdroj. Telefonicky kontaktoval právníka KÚ, aby mu vše objasnil. Ten se však k případu odmítl konkrétně vyjadřovat, pouze kupujícímu doporučil právníka, který mu sepíše novou kupní smlouvu tak, aby vyhovovala požadavkům KÚ. Ve jménu spravedlnosti kupující o své peníze přijít nechtěl, spolkl tedy několik nadávek a udělal vše, čeho si úřad žádal. A tak si koupil dům ještě jednou (se vším, co takový prodej obnáší), a tentokrát úspěšně. Nová smlouva se panu právníkovi líbila a chalupa byla zapsána do katastru nemovitostí.

Konečně - stálo to „jen“ o něco víc peněz (doporučený právník neměl ceny zrovna lidové, což se dá ostatně předpokládat, když se o zisk dělí dva), a taky mnoho dní v nejistotě a spoustu nervů všechny zainteresované, které (kdyby pan právník chtěl) si mohli klidně ušetřit. Nakonec se totiž ukázalo, že vadou krásy kupní smlouvy bylo jediné slůvko v prvním odstavci, které podle právníka KÚ naprosto měnilo její smysl. Těžko říct, zda tomu tak skutečně bylo. Tento pán by jako právník své stanovisko zřejmě obhájil. Podstatné je však to, že své výhrady mohl sdělit hned na místě. Proč by to však dělal? Byl si velmi dobře vědom, že nemusí, a zřejmě na něj čekala tučná provize. Že to však jde i jinak jsme se přesvědčili na jiném katastrálním úřadě. Zdejší právník neshledal na smlouvě žádné vážné nedostatky, navíc jsme se dozvěděli, že pokud by tomu tak bylo, tito úředníci by nás pozvali k ústnímu doplnění, resp. opravení skutečností. Záleží na přístupu jednotlivců. Bohužel - katastrální úřad si člověk vybrat nemůže.

Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Nečekejte, že státní úředníci tu budou pro vás občany, že vám poradí. To, že jsou placeni z peněz vás daňových poplatníků přece nic neznamená. Počítejte s tím, že postup při koupi určité nemovitosti je takový, že nahrává potencionálním podvodníkům, a vás slušné lidi vůbec nechrání. Nesnaží se předcházet tomu, aby se lidi mezi sebou soudili - zřejmě tu ještě nemáme dost problémů. Konečně buďte si jisti, že vůbec nezáleží na tom, jestli kupujete nemovitost za pár set tisíc nebo několik miliónů - postup bude vždycky stejný (leda to snad spraví nějaká ta provize pro penězchtivého úředníka). Ale hlavně nebuďte pesimističtí - třeba narazíte zrovna na ty lepší lidi!