Nevoliči, teoretický úvod,
preultimate version
Martin Kreidl
1. Relevance
zkoumání politické participace
Otázku, proč se
zabývat politickou participací, lze odpovědět několika
způsoby. První z možných odpovědí se vztahuje k samotné podstatě
demokracie, která je založena na participaci občanů. „Demokracie“,
napsal J.S. Mill, „vyžaduje jejich činnou účast“ (Mill 1993:9).
Politická participace neznamená jen účast ve volbách. W. R. Schonfield a
M.-F. Toinetová rozlišují několik vrstev konvenční politické participace:
Škála participace podle nich může vypadat takto: vystavovat se politickým
podnětům, volit, účastnit se politické diskuse, vyjadřovat
veřejně své politické názory ve snaze přesvědčit jinou
osobu, kontaktovat osobně nebo písemně politika nebo funkcionáře,
finančně podpořit stranu nebo volební kampaň, účastnit
se politického mítinku, zapojit se do volební kampaně, být aktivním
členem strany nebo politické organizace (Schonfield, Toinet 1975: 667;
cit. podle Novák 1995). To znamená, že volební účast je jen jednou
z možností jak participovat na politice. Další možnost, s kterou
Schonfield a Toinetová pracují je nekonvenční politická participace.
V moderních
demokraciích je hlasování základním mechanismem k hledání
společenského konsensu (Lipset 1960: někde v závěru): nízká
volební účast totiž zpravidla znamená, že jsou některé skupiny
občanů v politice podreprezentovány (Lipset 1960: ). Ne vždy ale
platí, že vysoká volební účast je znakem kvalitní demokracie a toho, že občané
mají na politiku značný vliv. Ostatně zkušenost s téměř
stoprocentní volební účastí v bývalých komunistických zemích, kde byl
faktický vliv občanů na politiku minimální, je toho příkladem.
Na druhé straně ale existují situace, kde mají občané na politiku
značný vliv bez toho, že by volební účast byla enormně vysoká.
Paradox vztahu volební účasti a kvality demokracie vysvětluje
existence více možností politické participace.
Pokud se tedy
většina studií o politické účasti zaměřuje na volební
část, jeto převážně z čistě pragmatických důvodů:
snadno se měří. Vynecháme-li různé technické limity pro volbu[1]
(Krejčí ????), bude nás zajímat
dobrovolná neúčast ve volbách. V neposlední řadě také proto, že
v industrializovaných demokraciích za posledních třicet let stále klesá
volební účast. (Lijphart 1997 ) Obecně platí, že volební participace
má velký potenciál pro demokracii, protože umožňuje udržení efektivní
opozice. Opoziční strany jsou ve vztahu k vládě vždy poněkud
handicapovány, protože teprve čekají na svou šanci vládnout. Právě
šance na uchopení politické moci činí opozici opozicí a ukazuje
důležitost aktivní politické participace. Bez ní není možné střídání
vlád, základní princip, na kterém stojí moderní liberální demokracie.
, Mobilizace
nevoličů má své sociální determinanty, přičemž stejné
faktory, které v takříkajíc „normálním“ období vedou k politické apatii,
mohou v neklidných dobách znamenat posílení pozice extrémistických stran.
Právě proto, že takové situace se při nízké politické aktivitě
vyznačují silnou explozívností. Politicky apatičtí jednici mohou být
získáni pro politiku v obdobích společenských krizí. (Lipset 1960: 122-
123)[2]
Existují situace, kdy vysoká účast na politice může být
důsledkem ztráty společenského konsensu.[3] Mnohá
autoritářská hnutí, která zná naše moderní historie, postavila svůj
úspěch právě na programovém oslovení dosavadních nevoličů.
Protože je možné počítat všechny nevoliče do skupiny potenciálních
voličů takových hnutí a stran, je nebezpečí z jejich strany tím
větší, čím větší je tato skupina. Už samotná skutečnost, že
voliči extremistických stran jsou ukázněnější než sympatizanti
stran demokratických, představuje určité nebezpečí, protože
snižující se účast vede zpravidla ke zmenšení zisku právě u demokratických
stran, což znamená, že relativní váha extremistů, při poměrném
volebním systému, ve sněmovně roste.
Odhlédneme-li od
důležitosti zkoumání toho, kdo jsou nevoliči pro demokracii, najdeme
ještě jiné, po našem soudu neméně důležité aspekty celé
věci. Zaprvé nám naše současná situace dává ideální příležitost
porovnat vzorec volební účasti známý ze stabilních západních demokracií se
situacemi v postkomunistickém prostředí. Tedy základní otázka sociologické
komparace.
Lipsetova teze, že
volební účast bývá vyšší v dobách společenských krizí a postkomunistická
transformace je sui generis
společensko-politická krize[4],
platí možná pro postkomunistické Česko, ale ne už pro další transformující
se země. V roce 1990 přišlo v tehdejším Československu k
volebním urnám přes devadesát procent oprávněných voličů, v
Maďarsku to bylo pouze 66% v prvním a 45% ve druhém kole. (Szelenyi 1997)
V Polsku byla volební účast ještě nižší (43%). Zatímco v obou
posledně jmenovaných zemích došlo v dalším období k nárůstu volební
účasti (a v obou případech také k radikální proměně
politických preferencí), ochota zúčastnit se voleb i skutečná volební
účast v Čechách od toho roku klesají (viz graf!!). Ruku v ruce s
tímto poklesem se ale také radikálně zvýšily šance dosavadní politické
opozice na volební vítězství. Jakkoli byly tedy trendy vývoje odlišné, ve
všech případech došlo souběžně ke dvěma jevům:
změnila se úroveň politické participace a došlo k přesmyku
politického kyvadla k dosavadní opozici.
V Británii již
bylo prokázáno, že v západních demokraciích jsou přesuny politických preferencí
od levice k pravici nebo naopak (a tudíž i změna vlády) způsobeny
převážně voličskou mobilitou do a ze skupiny nevoličů.
Jen zřídka dochází k tomu, že by někdo volil ve dvou následujících
volebních obdobích jednou konzervativce a podruhé labouristy. Podle Heath a
jeho spolupracovníků prošlo např. v letech 1983 a 1987 takovou
mobilitou méně než jedno procento všech voličů (Heath et
al.1991: 19).
2. Obecný
model politické participace
Je velmi
pravděpodobné, že relativní volební neúčast v západních zemích je
dána spokojeností s dosavadním fungováním politického systému, reakce na jeho
stabilitu a zmenšení sociálních konfliktů (Lipset 1960: 181, Novák 1996: ??) . Alternace různých stran u
moci a postupná konvergence jejich programů vyústila ve stabilizovaný
režim. Očekávání ze strany občanů směrem k volbám jsou
tímto procesem minimalizována a relativní důležitost účasti při
volbách pro jedince klesá. Crew, Fox a Alt (Crew et al. 1977) navrhli a Swaddle
s Heathem (Swaddle & Heath 1989)
potvrdili, že převážnou část neúčasti v britských všeobecných
volbách lze vysvětlit náhodnými okolnostmi (nemoci, pracovní
zaneprázdnění, využití volného dne s rodinou) a není možné je alespoň
ne ve většině případů interpretovat jako politický úmysl.
Taková interpretace nízké
volební účasti jako důsledku stability režimu a snižujících se
očekávání ze strany voličů v zásadě odpovídá modelu, který
navrhuje Dawns ve své ekonomické teorii demokracie. Podle ní klesá při
stabilitě politického režimu ochota lidí jít k volbám. Dawns ukazuje, že v
rámci politického boje dochází k posunu stran do oblastí mediánového
voliče. Tak se snižuje diferencovanost politického programu stran a tím
pádem klesá voličův užitek plynoucí z rozdílnosti možných voleb.
Náklady na volbu postupně převyšují užitek z ní. (Dawns 19??) Svoji roli v rozhodování zda jít
či nejít volit jistě sehrává i otázka reprezentace zájmů
voliče politickým programem strany. Ve chvíli, kdy žádný politický program
nereprezentuje zájmy voliče a reálně neexistuje možnost voliče
prosazovat své zájmy, nebo je tato možnost spojena s vysokými náklady
(voice) , reaguje volič tím, že nevolí (exit) (Hirschman
1970)společenská konformita a společenské normy.
Stejnou motivací,
ale z trochu jiného úhlu pohledu se zabývá i Lipset. Podle něj
společenská konformita nutí voliče, aby šel volit, i když sám nechce.
Tento tlak norem Lipset připisuje zejména střední třídě, u
které vidí nejsilnější motivaci splnit dominantní společenské normy.
(????) Podobně se problémem zabývá i Dawns. Podle něj pro voliče
není užitek z volby jen užitkem z výsledku voleb, ale také uposlechnutí tlaku
společenských norem. Je-li totiž tlak silný a případné sankce
citelné, je pro voliče racionální jít volit. Dosahuje tak pozitivního
soukromého užitku ve formě ohodnocení svým okolím, stává se „dobrým a
uvědomělým občanem“. (Dawns ????)
Význam voleb,
vztaženo relativně k jiným záležitostem v lidském životě,
zřejmě klesá. Lipset ale přesto v této souvislosti cituje ze San
Francisco Chronicle případ muže, kterého k politické rezignaci vedly jiné
důvody: „... je snad lepší způsob jak si v této době udržet
jistý stupeň racionality, než ignorovat každodenní události popisované v
novinách a jiných médiích?“ (Chronicle April 23, 1959; cit. podle Lipset 1960:
181) a dodává: „Přístup tohoto muže k politice je jasná a vědomá
rezignace, odcizení založené na pocitu marnosti.“ (Lipset 1960: 181). A
právě taková otázka nás může enormně zajímat: je klesající
volební účast v Čechách od roku 1989 spíše reakcí na postupnou
stabilizaci režimu po listopadu, nebo je důsledkem rezignace, která má
svůj původ v apatii a pocitu odcizení politiky od běžného
občana?
Obecné schéma
volební účasti je velmi podobné v mnoha zemích: muži volí více než ženy,
lidé s vyšším vzděláním více než lidé s nižším vzděláním, obyvatelé
měst více než lidé na venkově, ženatí - vdané více než
svobodní, lidé s vysokým statusem více než lidé s nízkým statusem, členové
různých organizací více než nečlenové, nižší volební účast mají
prvovoliči. Nezaměstnaní (Lipset 1960), jejichž chování bylo
analyzováno například v rámci případové studie „Mariethal“, vedlo ke
konstatování silného poklesu zájmu o politiku a s nim související nevolební
chování. (Jeřábek 1997) Lipset se ve svém textu ale nespokojí s popisem
subpopulací, které vykazují odlišnou míru politické participace, ale nabízí i
instruktivní vysvětlení. K tomu používá čtyř explanačních
principů- sociálních faktorů ovlivňujících volební účast
(podle Lipset 1960: 185):
1) relevance vládní
politiky pro jedince
a) závislost na vládě jako zaměstnavateli
b) vystavení ekonomickým tlakům, které vyžadují
vládní intervenci
c) vystavení vládním ekonomickým restrikcím
d) morální nebo náboženské hodnoty ovlivněné vládní
politikou
e) existence relevantní poltické alternativy
f) krizové situace obecně
2) Přístup k
informacím
a) evidentnost efektů vládní politiky
b) vzdělání nebo zkušenosti umožňující
zobecňující náhled
c) kontakty a komunikace
d) volný čas
3) Skupinový tlak k
volení
a) underpriviledged
a odcizení
b) síla třídní politické organizace
c) rozsah sociální komunikace
d) skupinové normy stavící se proti účasti u voleb
4) Cross- presseres
a) konfliktní zájmy
b) konfliktní informace
c) konflikt skupinových tlaků.
Vysvětlením významů, které se za jednotlivými
položkami skrývají a jejich vztažením na konkrétní sociální skupiny potom
dospívá k tomu, co jsme nazvali obecným modelem politické participace (jeho
shrnutí s uvedením vysvětlujících faktorů podle Lipseta je
převzatá tabulka X - podle str. 214- 215).
3. Doplňující proměnné
Některá z vysvětlení, která použil Lipset,
získala při aplikaci na postkomunistické země nové konotace.
Zároveň se ale v průběhu dalších let objevily proměnné,
které v Lipsetově modelu nejsou zahrnuty. Oběma zmíněným
skupinám se budeme nadále věnovat.
Jedním ze silných instrumentů pro vysvětlení
volební účasti se ukázala být reprezentovanost
zájmů určitých skupin voličů v politice. Podle Lipseta bylo
důvodem nižší volební účasti dělníků ve Spojených státech
právě to, že se v tamním prostředí neustavila silná sociálnědemokratická
strana k reprezentování jejich zájmů. Ideu reprezentace později v případě postkomunistických
zemí efektivně uplatnili další autoři (Szelényi et. al 1996). Jejich
vysvětlení obratu doleva v Polsku a Maďarsku v letech 1990- 1994 je
založené na zjištění, že v prvních postkomunistických volbách se celý
segment populace se silným sociálnědemokratickým cítěním
nezúčastnil voleb, protože v politice nebyl jeho zájem reprezentován a
volební boj se odehrával převážně v termínech konzervativně-
liberálních postojů. Úspěch reformované levice v následujících
volbách byl postaven právě na oslovení těchto voličů a
jejich přivedení do volebních místností. Do obecné debaty o oslabování
třídně stranické afilace (class
party dealignment viz Manza et al. 1995,) tak tito autoři dodávají
další prvek: zatímco nevládne obecná shoda ohledně vlivu třídní
příslušnosti na volenou stranu, „vliv třídy na politickou participaci
nebyl nikdy zpochybněn“ (Szelényi et al. 1997: 203)
Domníváme se, že při aplikování myšlenky reprezentace na české poměry
bude efektivní vzít do úvahy všechny relevantní dimenze politického prostoru.
Podle Kitschelta (1992, 1994, 1996???) by měl být politický prostor
postkomunistických zemí dominantně uspořádán podle dvou klasických
os, tak, jak je navrhl už ??? (podle
Heywooda ???). Matějů a Vlachová (1997a) ukázali, že hodnotově
vymezený prostor, v němž se umisťují voliči, je v Česku
skutečně uspořádán podle dvou dimenzí: pravo-levé (tendence k rovnostářství a redistribuci- nutné precizovat) a libertariánsko-autoritativní (postoje k tradici...- nutné doplnit). Ve stejném textu
Matějů s Vlachovou zároveň ukázali, že proti některým
předpokladům není objektivní (tj. hodnotově založená pozice na
pravolevé ose) v souladu se subjektivním sebezařazením respondentů
(Matějů a Vlachová 1997: ???),
a proto si myslíme bude účelné zahrnout do analýzy obě dimenze.
Někteří autoři dále argumentují, že je obzvláště v
případě postkomunistických zemí, efektivní oddělit od pravo-levé
dimenze dimenzi silného státu (tzv. statism: volání po silné státní
intervenci např. v oblasti tvorby cen, zajištění práce pro každého,
vlastnictví důležitých hospodářských podniků). Oba postoje,
„rovnostářstí“ a statism,
jakkoli vykazují silnou korelaci, tvoří nezávislé dimenze sociální spravedlnosti
a mění se nezávisle na sobě.“ (Kluegel, Mason 1997: 18).
Dalším důležitým elementem, který zřejmě
může vstoupit do rozhodování o účasti při volbách je efektivnost
(efficacy) fungování poltického
systému. Pokud význam tohoto pojmu znegujeme, dostaneme se velmi blízko tomu,
co Lipset označil za odcizení
politice (viz výše citát z San Francisco Chronicle). Přestože byl
původně pocit efektivního fungování poltického systému definován jako
jednodimenzionální termín (Campbell, et al. 1954: 187, cit podle Craig, Niemi,
Silver), následné výzkumy poukazují na více dimenzionální charakter tohoto
pojmu. Craig, Niemi a Silver rozlišují vnitřní a vnější efektivnost (internal, external political efficacy -
Craig et al. 1990). Chceme-li potom zachovat smysl, který tyto pojmy
původně při analyzování volební účasti měly, mohli
bychom opět po jejich obsahové negaci hovořit o vnitřním a
vnějším politickém odcizení (internal,
extrenal political alienation). Pocit vnitřního politického odcizení
je definován jako pocit člověka rozumícího politickým záležitostem a
cítícího se kompetentním k politické participaci. Vnější politické
odcizení je pociťuje politický systém jako adekvátně nefungující a
politiky a politické instituce jako dostatečně nereagující na
veřejné potřeby.[5]
Vzhledem ke své technické konstrukci nabízí poněkud podobnou interpretaci
jako externí politické odcizení i Sroleho anomický index. Rabušic s Marešem,
kteří ho poprvé v českých poměr aplikovali, vykládají Sroleho
operacionalizaci anomie takto: „Anomické osobnosti jsou (...) odcizeny od
politického, kulturního a ekonomického systému, od internalizovaných sociálních
norem a hodnot a od primárních skupin“. (Rabušic, Mareš 1996: 177) Přesto
však vzhledem k teoretickému zázemí obou pojmů i odlišných výsledků, které
vykazují při rozboru politického chování (Matějů, Vlachová
1997a, 1997b), domníváme se mít relevanci obou pojmů pro naši analýzu za
obhájenou.
Důležitou funkcí sociální struktury v Mertonově
výkladu je poskytování základní předvídatelnosti sociálního chování.
Prediktibilita sociálního chování je naopak minimalizována v anomickém období.
(Merton 1957:159) Obdobně Lipset tvrdil, že situace charakterizované
nízkou volební účastí v sobě skrývají explozivní jádro (citát!). Jestliže tedy podle teorií
sociální změny má společenská transformace nutně obsahovat
procesy, které tvoří podhoubí anomie (Rabušic, Mareš 1996: 176), mohli
bychom potom v případě, že by se nám podařilo prokázat vliv
anomie na volební absentérství - a Rabučic s Marešem ve prospěch
této teze nabízejí podstatnou evidenci (tamtéž, str. 184) - tvrdit, že rostoucí
neochota jít k volbám znamená růst anomie? Asi jen velmi obtížně.
Mezičasové srovnání totiž (viz
příloha) ukazuje, že míra anomie je v Česku stabilní,
přičemž neochota jít k volbám roste. Na druhé straně to ale
může znamenat, že roste vliv anomie na volební neúčast.
Odpověď na vyslovenou pochybnost bude jedním z cílů tohoto
textu.
Dodatky
1) graf : vývoj poltické participace v Čechách 1989-
1998 podle STEM a volebních výsledků.
2) tabulka: sociální faktory ovlivňující volební
účast (podle Lipset 1960: 214- 215) .
3) tabulka: míra anomie v ČR 1995, 1996, USA (polde
TK, Rabušice a Mareše)
4) tabulka: trichotomizovaný Sroleho anomický index a
ochota jít k volbám (srovnání dat z Role vláda a z Rabušice s Marešem str. 184)
5) tabulky, grafy: volební účast v různých
místech relevantních škál politického prostoru
Literatura
Craig, S. C., Niemi, R. G., Silver, G. E. (1990): Political Efficacy and
Trust: A report on the NES Pilot Study Items. Political Behavior. Vol. 12
(1990): 289- 314.
Crew, I., Fox, A., Alt, J. (1977): Non-voting in British General Elections:
1966- October 1974. in: Crouch, C. (ed.): British Political Sociology Yearbook,
vol. 3: Participation in Politics. London, Croom Helm.
Dawns
Eysenck, H,
Finer, H., Hicks, G., Riesman, D. (1950): Political Apathy in America. The
University of Chicago Round Table, No. 657 (Oct. 29, 1950): 11.
Heath, A., Jowell, R., Curtice, J., Evans, G., Field, J., Witherspon, S.
(1991): Understanding Political Change. The British Voter 1964- 1987. Oxford.
Pergamon Press.
Heywood : Politcké ideologie. Praha. Victoria Publishing. (martin)
Hirschman, O., A. (1970) Exit, Voice and Loyalty,
Jahoda M, P.F. Lazarsfeld, H. Zeisel (1974) Marienthal. The Study of
Unemployment Community. London: Tavistock
Jeřábek, H. (1997) Marienthal, in: Sociologický časopis 1997,
Vol. 33, (No.2:321-337): Praha
Kitschelt (???)
Kitschelt (???) oboje podle M&V 1997
Kluegel, J.R., Mason, D. S. (1997): Socialist Justice in Transition?
Attitudinal Change in Russia and East-Central Europe. Manuscript.
Krejčí, O. (1994): Kniha o volbách. Praha. Victoria Publishing.
Lipset, S. M. (1960): Political Man. ??? (martin)
Manza, J., Hout, M., Brooks, C. (1995): Class Voting in Capitalist
Democracies since World War II: Dealignment, Realignment or Trendless
Fluctuation? Annual Review of Sociology. Vol. 21 (1995): 137- 162.
Matějů, P., Vlachová, K. (1997a): Krystalizace politického
spektra a faktory ovlivňující volební chování v ČR. Pracovní texty
projektu Sociální trendy 8/97. Praha. SoÚ AV ČR.
Matějů, P., Vlachová, K. (1997b):
Merton, R. K. (1957): Social theory and social structure. The Free Press, Glencoe. Ill.
Novák, M. (1995): Je voličské chování racionální? Politologická revue.
Vol 2 (1995): 3- 15.
Novák, M. (1996): Systémy politických stran. Úvod do ???. Praha. SLON:
Rabušic, L., Mareš, P. (1996): je česká společnost anomická?
Sociologický časopis, Vol. 32 (1996): 175- 187.
Rokkan, S.
Schonfield, W. R., Toinet, M. F. (1975): Les Abstentionnistes ont-ils tourjours tort? Revue francaise de science
politique. Vol. 4 (1975).
Swaddle, K., Heath, A. F. (1989): Official and reported turnout in the
British General Election of 1987. British Journal of Political Science. Vol.
19: 537- 570.
Szelényi, S., Szelényi, I., Poster, W. R. (1996): Interests and symbols in
Post-communist Political Culture: The Case of Hungary. American Sociological
Review. Vol. 61 (1996): 466- 477.
Szelényi, I., Fodor, E., Hanley, E. (1997): Left turns in PostCommunist
Politcs: Bringing Class Back? East European Politics and Societies. Vol. 11
(1997): 190- 224.
Plnou
odpovědnost za zveřejnění této neúplné a nedokončené verze
textu nesou Robert Basch a Kamil Kunc.
Politická mobilita 92- 96 (% odlivu)
|
|
ODS |
ODA |
KDU |
ČSSD |
KSČM |
SPR-RSČ |
jiné |
nevolil |
|
ODS |
53 |
7 |
3,7 |
8,8 |
0,5 |
3,4 |
5,4 |
17,9 |
|
ODA |
28,5 |
30,7 |
3,8 |
19,2 |
2,9 |
1,7 |
5,1 |
8,1 |
|
KDU |
2,2 |
0 |
71,5 |
5,4 |
0 |
1,7 |
3,3 |
15,9 |
|
ČSSD |
3,9 |
0,5 |
1,7 |
75,2 |
1,3 |
0,8 |
0,7 |
16 |
|
LB |
1 |
0,6 |
0 |
14,3 |
73 |
2,4 |
4,8 |
3,8 |
|
SPR-RSČ |
2 |
0 |
3,4 |
7,4 |
2,6 |
55,3 |
7,6 |
21,7 |
|
jiné |
24,1 |
2,3 |
4,5 |
20,1 |
2,3 |
4,5 |
23,4 |
18,9 |
|
nevolil |
13,1 |
3,5 |
4,5 |
15,8 |
1,4 |
6,5 |
8,1 |
47,1 |
|
Prvovolič |
16,7 |
10,1 |
2,2 |
24,2 |
1,7 |
5 |
6,9 |
33,1 |
Politická
mobilita 92- 96 (celková %)
sloupec volba 92 řádek volba 96
|
|
ODS |
ODA |
KDU |
ČSSD |
KSČM |
SPR-RSČ |
jiné |
nevolil |
|
ODS |
13,1 |
1,7 |
0,9 |
2,2 |
0,1 |
0,8 |
1,3 |
4,4 |
|
ODA |
1,2 |
1,3 |
0,2 |
0,8 |
0,1 |
0,1 |
0,2 |
0,4 |
|
KDU |
0,1 |
0 |
3,2 |
0,2 |
0 |
0,1 |
0,1 |
0,7 |
|
ČSSD |
0,4 |
0,1 |
0,2 |
7,5 |
0,1 |
0,1 |
0,1 |
1,6 |
|
LB |
0,1 |
0,1 |
0 |
1,3 |
6,8 |
0,2 |
0,4 |
0,4 |
|
SPR-RSČ |
0,1 |
0 |
0,2 |
0,4 |
0,1 |
2,7 |
0,4 |
1,1 |
|
jiné |
4 |
0,4 |
0,8 |
3,4 |
0,4 |
0,7 |
3,9 |
3,2 |
|
nevolil |
2,4 |
0,6 |
0,8 |
2,9 |
0,3 |
1,2 |
1,5 |
8,6 |
|
Prvovoliči |
1,2 |
0,8 |
0,2 |
1,8 |
0,1 |
0,4 |
0,5 |
2,5 |
mobilita mezi parlamentními stranami: 11,9%
celková mobilita i s jinými stranami: 24,1% (jenom malé strany 12,2%)
mobilita s nevoliči: 45,6% (jenom nevoliči 21,5%)
mobilita s prvovoliči: 53,1% (jenom prvovoliči 7,5%)
stabilita všechno: 47,1%
stabilita velké strany: 34,6%
stabilita i jiné strany: 38,5%
Tab X
Ochota zúčastnit se voleb podle IVVM
