Úvod

Squatting nelze považovat v sociologickém smyslu za jednotné sociální hnutí, protože jde o příliš rozmanitou škálu aktivit, které se v určité podobě vyskytují snad ve všech zemích, které počítáme do euroamerického kulturního okruhu. Lze-li vůbec nějak definovat společný znak, který je obsahem tohoto fenoménu ve všech jeho podobách, pak je to vymezování se vůči univerzalitě vlastnického práva. Na této univerzalitě je však založen kapitalismus. Historie squattingu je tak nutně spojená s historií odporu proti kapitalistické tradici moderního právního státu. Je tak logické hledat počátky tohoto fenoménu v západních zemích šedesátých let. Toto obecné vymezení squattingu však neodkazuje k jeho čistě politickému charakteru. Tlak, který pociťuje určitá část převážně mladé populace ze strany moderního státu, zahrnuje všechny sféry života. Proto i obranná reakce těchto lidí může mít a má mnoho podob. Lze tak hovořit o sociální obraně práva na domov v prostředí neutěšené bytové situace či o boji za svébytnou kulturu v prostředí unifikované masové zábavy. Často také jde o hledání kvalitativně odlišných mezilidských vztahů, nezaložených na tržním principu. Není ani tak důležité, do jaké míry je tento pohled na současnou společnost oprávněný, podstatné je, že část lidí jej vnímá jako realitu a podle toho jednají.

Reakce státních orgánů se různí podle stupně liberálnosti systému v dané zemi a dané době. Pohybuje se v šíři od tvrdé represe přes neochotnou toleranci až k podmíněné podpoře (dotace na veřejně prospěšnou činnost). Existuje řada squatů s dlouholetou tradicí, která nalezla způsob koexistence s veřejnou správou za cenu omezení vlastního radikalismu (Kristiánie v Dánsku). Mnoho squatů také zaniklo částečně v důsledku zásahu státní moci, částečně vlastním vyčerpáním. Obecně lze říci, že celosvětově dnes squatting nesměřuje k mohutnému rozkvětu, ale ani k zániku (počty squatů se ve velkých městech většinou ustálily).

Ze základní charakteristiky squattingu v jeho ”západní” podobě vyplývá, že se v Československu mohl objevit až s návratem kapitalismu začátkem devadesátých let. Jeho hlavním centrem se stala Praha, která byla nejvíce otevřena vlivu západního světa. Od počátku se squatting rozděloval na dva základní proudy. První bychom mohli označit jako bezdomovecký squatting, druhý jako ideový squatting. První proud tvořili jedinci bez přístřeší, kteří obsazením prázdných domů uspokojovali svoji základní potřebu (lze tedy hovořit o čistě sociální obraně). Tito lidé nikdy neformovali žádný ideový proud, o který by se mohli opírat při obraně svého práva na daný dům. Takto vzniklo a zaniklo bezpočet malých squatů, tvořených několika málo jedinci. Domy, které obývali, byly většinou ve značně dezolátním stavu a vyskytovaly se spíše na okraji měst, proto také budily málo pozornosti. Jako významnější se jeví proud ideového squattingu, který se vyznačuje vlastní ideologií. Ta čerpá z odkazu západoevropských a amerických levicových revolt posledního půlstoletí, ale je v ní patrný i jedinečný vliv českého prostředí. Ve většině případů si zde jedinci squatting vybrali dobrovolně jako způsob života a jsou ochotni pro jeho zachování vykonávat politické akce.

Pražská municipalita nebyla na tento fenomén v době jeho vzniku připravena. První významný squat ”U zlaté lodi” vznikl přímo v centru Prahy, na lukrativním místě a několik let existoval jako centrum alternativní kultury. Snaha o komunikaci s Magistrátem hlavního města Prahy skončila neúspěchem, přestože obyvatelé squatu byli schopni předložit ucelený projekt na kulturní využití objektu. Magistrát nebyl schopen vytvořit platformu, na základě které by bylo možné vnímat squatting jinak, než jako čistě kriminální činnost. Squaty se tak nacházejí v neustálé existenční nejistotě. První případ alespoň částečně úspěšného jednání mezi squatery a představiteli veřejné správy se odehrál v případě squatu v ulici pplk. Sochora, kterému se budeme věnovat podrobněji.

Střet se systémem není u squaterů věcí čistě názorovou, ale odráží se i ve skutečnosti, že svojí činností vědomě porušují zákon. V českém právním prostředí se jedná konkrétně o §249 trestního zákona.

Protiprávní obsazení bytu nebo nebytového prostoru je trestným činem podle § 249a trestního zákona.

1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

Mimo tento zákon, který je logicky porušován prakticky všemi squatery, dochází v rámci squattingu velice často i k dalším převážně drogovým deliktům.

Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů (OPLJ) dle § 187 trestního zákona nedovolená výroba a držení OPLJ dle § 187a tr. zákona nedovolená výroba a držení OPLJ dle § 188 tr. zákona šíření toxikomanie dle § 188a tr. zákona.

Zákon je v tomto směru nastaven tak, že potenciálně postihuje valnou většinu squaterů. Je však třeba zdůraznit, že při současné obecné oblibě měkkých drog se squateři v tomto směru výrazně neodlišují od svých vrstevníků, zmiňujeme to zde proto, že porušování těchto zákonů je častým argumentem proti squattingu.

Zákony však nejsou porušovány pouze squtery. Součástí Listiny základních práv a svobod je i klauzule o tom, že vlastnictví zavazuje.

(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Další právní normy pak upřesňují tento bod v tom směru, že vlastník, který patřičně nedbá o svůj majetek a nechává svůj objekt chátrat, porušuje zákon. Zvláštním případem pak je státní či obecní majetek, kdy se do sporu se zněním  tohoto zákona dostávají samotní veřejní zastupitelé jakožto správci majetku.

Náš výzkumný přístup k problému se formoval ve dvou základních souvislostech

1. s definováním a dalším upřesňováním cíle výzkumu
2. s podmínkami výzkumu, především s dostupností a charakterem získávaných dat

Naším cílem bylo popsání průběhu jedné konkrétní kauzy squatu, která skončila jeho vyklizením. Dále jsme chtěli formulovat, které činy a postoje aktérů směřovaly k určité dohodě mezi squatery a představiteli municipality a které naopak vedly k zániku squatu. Pro upřesnění našich zjištění jsme chtěli provést komparaci této kauzy s jinou, kdy došlo na základě dohody zúčastněných stran ke vzniku legální formy squatu. Vzhledem ke složitosti problematiky a našim cílům jsme se rozhodli pro kvalitativní přístup.

Od počátku výzkumu jsme se setkávali s nedostatkem objektivních dat (zápisy ze zasedání apod.), které by nám umožnily získat jasnou představu o průběhu kauzy. Proto jsme se rozhodli místo nestrannosti vsadit na mnohostrannost. Zdrojem dat pro nás pak byly především subjektivní vzpomínky a názory v jednotlivých kauzách.

Při sběru dat jsme používali metodu částečně strukturovaného rozhovoru. Předem jsme si stanovili okruhy otázek, které měly respondenty dovést k jednoznačně formulovaným subjektivním hodnocením průběhu kauzy i fenoménu squattingu obecně. Výpovědi jsme zvukově zaznamenávali a později přepisovali. Zároveň s přepisy rozhovorů jsme používali jako data i další dostupné výpovědi aktérů (zasedání magistrátu, prezentace na internetu). Jména protagonistů jsou v analytické části pozměněna, jsme si však vědomi toho, že podle vystupování v daných kauzách lze odvodit skutečnou identitu aktérů. Proto zdůrazňujeme, že všichni aktéři souhlasili s tím, že rozhovor povedou sami za sebe a nevyžadovali zachování anonymity.

V průběhu otevřeného kódování získaných dat jsme vybírali konkrétní kontextové jednotky a přiřazovali jim relevantní kódy podle vztahu k problému. Vzniklé kódy jsme pak kategorizovali. Pro další fázi axiálního kódování jsme kategorie logicky uspořádali tak, aby se vytvořila kostra kompaktního pohledu na squatting. Okódované výpovědi jsme rozdělili na dvě skupiny ”squatteři” a ”zastupitelé”. V této fázi se výzkumný tým rozdělil a pro obě skupiny jsme zpracovávali data odděleně. V jednotlivých kategoriích jsme prováděli opětovnou selekci a interpretaci výpovědí. Výsledkem byly dva odlišné pohledy na fenomén.

V závěru jsme provedli komparaci obou pohledů. V této fázi jsme se snažili zachovat nejvyšší možnou míru výzkumné objektivity. Snažili jme se zdůraznit ty podobnosti a rozdíly, které měly zásadní význam pro vývoj námi zkoumaných kauz. Přes jejich zřejmou specifičnost se objevila řada stereotypů v pohledu obou stran. To by mohlo být východiskem pro částečnou zobecnitelnost našich závěrů.

A) Částečně strukturované rozhovory

B) Dokumenty

Usedlost Ladronka, která je památkově chráněným objektem, se nachází na katastrálním území Břevnova (ul. Tomanova 1) na Praze 6. Objekt byl však majetkem hl. m. Prahy a tudíž i všechna jednání probíhala na úrovni Magistrátu hl. m. Prahy.

Tento statek obsadila 3. září 1993 skupina mladých autonomů z okruhu pražského anarchistického časopisu Autonomie a z prostředí dnes již neexistující Anarchistické federace.

V témže roce vydalo Zastupitelstvo hl. m. Prahy usnesení č. 360, kterým svěřilo Ladronku do správy akciové společnosti Trade Centre Praha (smlouva s TCP, a.s. byla podepsána 15. listopadu 1993 s účinností od 1. ledna 1994) a ta o rok později uzavřela smlouvu o užívání s Nadací Ladronka (sdružením založeným squatery), která měla vypracovat projekt na rekonstrukci objektu a jeho další využití. V prosinci 1994 squateři oficiálně předložili projekt "Autonomího sociálně - kulturního centra Ladronka".

Ladronka fungovala jako kulturní a informační centrum, za dobu její existence se na ní pořádaly stovky kulturních akcí.

V lednu 1995 správcovská společnost Trade Centre Praha, a.s. smlouvu vypověděla, protože ji Nadace údajně hrubě porušovala tím, že se v objektu zdržovaly cizí osoby.

1. března 1995 obyvatelé Ladronky předali objekt firmě TCP, a.s., avšak pouze symbolicky, v podobě papírové makety a za účasti tisku.

Na podzim roku 1996 proběhla veřejná obchodní soutěž, kterou vyhrála soukromá firma Santé, která měla v plánu na Ladronce zřídit luxusní zdravotnické zařízení. Společnost Santé však nakonec od smlouvy s městem odstoupila.

Byla též vedena jednání o poskytnutí náhradního objektu pro realizování projektu Nadace Ladronka, squatterům byly nabídnuty dva možné objekty, jeden z nich však v tu dobu již neexistoval a ve druhém se nacházeli nájemníci.

Nadace využívala objekt až do 9. listopadu 2000, kdy byla usedlost vyklizena městskou policií za asistence radních hl. m. Prahy Filipa Baráka a Rudolfa Blažka.

Poté, co bylo městskou částí Praha 7 rozhodnuto o rekonstrukci nájemního domu v ulici pplk. Sochora 28, se začali jeho tehdejší nájemníci postupně stěhovat do náhradních bytů. Dům zůstal z části neobývaný, po roce 1989 se v tomto trendu pokračovalo. Jeden z tehdejších nájemníků (p. Novák) se však odmítl vystěhovat a postupně si do bytu přihlašoval další osoby, čímž se stal pro městskou část z právního hlediska nevystěhovatelný.

V roce 1997, kdy se ani po mnoha neúspěšných pokusech p. Nováka a další nájemníky z jeho bytu nepodařilo vystěhovat (snaha situaci řešit vyústila několikrát dokonce v zásah policie), začala městská část Prahy 7 (s tehdejším starostou p. Dubem) s panem Novákem vyjednávat.

Do jednání s městskou částí Praha 7 o náhradním objektu za byty v domě pplk. Sochora vstoupilo tehdejší Středisko sociální prevence a výsledkem jednání se na podzim roku 1997 stalo uzavření smlouvy o náhradním objektu v ulici Za papírnou 7. Zde získal p. Novák legálně byt a rovněž i nebytové prostory pro realizaci projektu Centra svobodného vzdělávání, jehož se stal patronem a které vzniklo fakticky jako squaterská organizace.V současné době má tedy pan Novák nájemní smlouvu na byt v objektu Za Papírnou 7, kde i nadále poskytuje bydlení squaterům a dále se v tomto objektu nachází nebytové prostory, které město (stejně jako byt p. Novákovi) pronajalo za symbolický poplatek. Nejedná se tedy o klasický squat, ale o jeho zlegalizovanou formu.

Proč jsou squateři pro squatting? Je rozdíl mezi důvody, které přivedly dílčí aktéry k aquattingu a výpověďmi o jeho legitimitě. Nejčastějším argumentem bývá upozornění na otázku bydlení a nevyužité objekty vlastníků.

V případě Ladronky bylo uváděno, že hlavním cílem je možnost realizace alternativní kultury.

Mohou být squateři proti squatu? V určitém případě mohou. Může jít o konkrétní případ nebo také změnu názoru, která může po letech přijít.

Často také squatteři s určitým odstupem přehodnocují svůj radikální postoj k soukromému vlstnictví a své vstupování do vztahu vlastník, vlastnictví již neposuzují tak jednoznačně.

V obecném postoji ke squattingu se pak projevuje určitá schopnost rozlišovat mezi jednotlivými případy, kdy je či není legitimní objekt obsadit. Oproti některým obecným deklaracím (obsaď a žij) se v tomto postoji objevuje podstatně umírněnější přístup k vlastnickým principům.

Co je squatting. Tato otázka je zcela zásadní pro jakoukoliv komparaci postojů, protože se často jedná o naprosto odlišné fenomény, které se mohou shodně označovat jako squatting.

Ze strany squaterů: Squat začíná obsazením prázdného domu, který je v cizím vlastnictví, ale je dlouhodobě neudržován a nevyužíván. Z tohoto stavu plyne morální právo squaterů narušit vlastnické právo k domu. Toto morální právo je východiskem pro vnímání squattingu jako politického boje. Tento boj lze vidět ve dvou odlišných rovinách.

První rovina se týká tzv. "malé politiky” a je zjevně smysluplnější, když objekt vlastní stát nebo město. Zástupci státní moci pak tím, že nechávají objekt chátrat, porušují své povinnosti a squateři na tento problém poukazují. V tomto světle je squaterství aktem občanské uvědomělosti. Ve většině případů zde squateři nevystupují proti samotnému principu komunální politiky, ale proti konkrétním nešvarům v podobě korupce a laxnímu přístupu k povinnostem. Často jsou ochotni i vnímat některé (nezkorumpované) představitele obecní správy jako své spojence.

A nejde jen o sympatie k určitým lidem, ale dokonce i o přijetí postupů vlastních municipální politice. Tento přístup často překračuje rámec boje cizími prostředky o vlastní přežití. Někteří squateři zjevně přijímají princip komunální politiky za vlastní - lobují, předkládají projekty, zúčastňují se jednání.

Spojenectví s představiteli politické scény je také prezentované jako něco víc, než pouze jako taktické. Je zřejmé, že v očích squaterů posiluje uznání od konkrétních politiků vědomí vlastní legitimity. Za prvé ve smyslu práva na squatování (jedná se o smysluplnou činnost) tak ve smyslu zapojení se do komunální politiky (nejsou všichni tak špatní.

V případě radního Jelínka je zajímavé, že si zachoval u squaterů autoritu a sympatie i bez reálnějších outputů.

Jako hlavní jeho počin je zmiňován návrh na poskytnutí náhradního objektu (statek Šafránka), který byl od počátku odsouzen k nezdaru a i squatery byl vnímán spíše jako získání času.

Z výpovědí je znát, že squateři velice oceňují, dokáže-li s nimi někdo komunikovat jako se sobě rovným partnerem a zároveň mít pochopení pro jejich pohled na svět. Na druhou stranu jsou si zjevně vědomi toho, že je třeba zůstat vůči konkrétním politikům, politickým institucím i proti politice jako celku v opozici.

To vytváří limity i pro jejich legalizační snahy.

Obsazení objektu a tím vlastně vzpoura proti legalitě zůstává konstitutivním prvkem squattingu jako takového a tím i jako politického aktéra.

Druhou rovinou vztahu squattingu k politice je jeho ukotvení na anarchoautonomní scéně. V této rovině se squateři prezentují jako součást předvoje sociální revoluce, která má nastolit především sociální spravedlnost a nezávislost na mocenských strukturách.

Squatting je produktem společenského systému, který se opírá o vykořisťování člověka i přírody a veškeré hodnoty podřizuje významu peněz. Společenské uspořádání by se mělo řídit hodnotovými měřítky, která formují svobodné, rovnoprávné a spravedlivé sociální vazby, musí vytvářet domovské podmínky pro všechny bez rozdílu.

Zaujmutí takového postoje je silným legitimizačním momentem. Vysvětluje proč squateři odmítají zákony a tím je osvobozuje z jejich sevření. Na druhou stranu to značně zužuje jejich manévrovací prostor při komunikaci s představiteli komunální politiky. Proto se prohlášení tohoto typu objevují více v obecných prohlášeních squaterů, než při osobních kontaktech. Mimo legitimizační funkce je anarchistický charakter většiny squatů významný v tom, že jim poskytuje určitou bázi pro vzájemnou solidaritu. Tato funkce je však značně omezována celkovou roztříštěností anarchistické scény. Z toho důvodu taky nikdy nevznikla žádná instituce, která by zastřešovala činnost jednotlivých squatů. Ty tak do značné míry hrály sami za sebe. Jednotná politická platforma tak má větší význam pro udržení jednoty uvnitř jednoho domu. Politické akce, kterých se squateři zúčastňovali a zúčastňují v rámci širokého proudu anarchismu (demonstrace proti globalizaci, rasismu atd) pro ně představují společný zájem.

Snaha o zachování Ladronky je zde prezentována v opozici vůči anarchistickým politickým akcím, jakoby se jednalo o rozdílné činnosti. Z toho je vidět, jak málo anarchistické vědomí zasahovalo do konkrétního vyjednávání o existenci squatu.

Případ Papírny je v politickém ohledu jedinečný. Její politické směřování bylo totiž vždy určováno jediným člověkem – Jakubem Novákem. Ten zdůrazňoval nejen potřebu politického charakteru squatu, ale i komunikace s ostatními politickými silami.

Mezi politické aspekty squattingu je třeba zařadit i jeho vztah k veřejnosti. Squateři dobře chápali, že veřejnost může být významný faktor v jejich snaze o přežití a snažili se proto v rámci možností získat obyvatele na svojí stranu.

Nakolik úspěšné byly tyto snahy u běžných obyvatel je otázkou, je však třeba zmínit že squateři nejsou ve svých snahách osamoceni. Mimo vlastní obyvatele squattů existuje poměrně široká skupina sympatizantů, kterým jsou squateři blízcí pohledem na svět a kulturou obecně.

Důležitým vnějším prvkem při vzniku squatu Papírna byl předchozí vývoj kauzy domu v ulici pplk. Sochora.

Do jednání s městskou částí Praha 7 o náhradním objektu za byty v domě pplk. Sochora vstoupila instituce – toho času jménem Středisko sociální prevence. Výsledek byl takový, že náhradním objektem se stal právě dům v ulici Za papírnou. Jeden z bývalých nájemců bytu (pan Novák) v ulici pplk. Sochora získal na Papírně legálně byt. Hlavní postava squatu měla nájemní smlouvu, o kterou se mohla opřít při pozdějším vyjednávání. Tato skutečnost výrazně ovlivnila existenci squatu. Pan Novák se stal patronem Centra svobodného vzdělávání, které vzniklo fakticky jako squaterská organizace. Pro existenci squatu a k němu patřící prvky jako hudební klub apod. je nicméně důležitá smlouva, která byla uzavřena mezi městskou částí Praha 7 a Centrem svobodného vzdělávání. Objevuje se tu jistý náznak legálního nároku, který stál na začátku celého vyjednávání,

Městské centrum spadá pod Magistrát hl. města Prahy a v prostoru domu má kancelář, která slouží jako zázemí práce v okolí Holešovic a jednou týdně má stanovené úřední hodiny.

Další důležitou roli při vzniku squatu Papírna hrál politický prvek. Podle slov pana Nováka to byla role klíčová, bez které by squat neexistoval.

Podle pana Nováka vystupovala Papírna vždy politicky, společensky a kriticky. Údajně se tak snažili upozornit na problém tíživé situace většiny mladé populace, která podle jeho slov nemá šanci se nějak reálně domoci bytu. Také Centrum svobodného vzdělávání podporují významné osobnosti jako Ivan Dejmal, Jan Keller, několik vysokoškolských pedagogů atd. Kromě politické podpory vzniku společenství, se Papírna těšila také podpoře společenské.

Možným důvodem snadnějšího jednání byla také poloha domu, který se nachází na periferii v odlehlejší (bývalé průmyslové) části Prahy 7.

Případ Ladronky jako squatu se od Papírny významně liší. Vznik squatu provázelo prosté obsazení objektu. Lidé, kteří objekt obsadili, zvolili cestu: obsadit a pak o tom hovořit. Obyvatelé Ladronky založili občanské hnutí Ladronka pod jehož jménem vstupovali do jednání s úřady. Zároveň byl sepsán projekt, který byl z pohledu Sdružení Ladronka možným řešením pro budoucnost objektu.

V této kauze můžeme zaznamenat několik vnějších a vnitřních okolností, které pomohou poskládat mozaiku příčin, které vedly k ukončení činnosti na statku. V prvé řadě je třeba zmínit, že statek byl v době odsazení i pobytu squaterů majetkem Magistrátu Hl. města Prahy. Jak uvádějí sami squateři, jednání s Magistrátem je obtížnější než s městskou částí.

V počátcích se při obsazování statku sešlo mnoho různých lidí, kteří byli semknutí pro jedinou věc – obsadili statek, obyvatelé táhli za jeden provaz, spojovala je jedna myšlenka a navíc ještě nebyla únava z dlouhých jednání o další možnou existenci squatu. Jeho soudržnost byla důležitým prvkem v prvních letech existence.

Aktivita squaterů probíhala v menší či větší intenzitě po celých 7 let, kdy Ladronka jako squat existovala. Přesto se za tu dobu změnily mnohé vnitřní podmínky, uspořádání i role jejích obyvatel.

Soudržnost obyvatel Papírny je svým způsobem spojená se situací na autonomní anarchistické scéně. V prostoru funguje redakce anarchistického časopisu A-kontra, schází se tu různé iniciativní skupiny. Přesto se dají zaznamenat období kulminace zájmu a jeho poklesu.

Přesto složení obyvatel prošlo během let proměnou. Zpočátku představovali spíše politické uskupení, později se složení proměnilo. Dnes je důležité zázemí, které prostor poskytuje zájmovým a sociálním aktivitám, jako squat Papírna údajně nevystupuje.

Vývoj squatu ovlivnilo také vnitřní uspořádání squaterské skupiny. Během prvních dvou let se na statku diferencovaly role. Podle Pavla se obyvatelé rozdělili na dvě party, z nichž jedna pořádala kulturní akce a druhá byla ta, která jednala s úřady a snažila se udržet původní myšlenku squatu. Mezi lidmi, kteří na Ladronce žili, bylo mnoho osobností, kreativců, ale našli se i ti, kteří se pouze ”vezli”. Podle Aleša to byli třeba lidé, kteří měli nějaké problémy nebo ti, kteří tam chtěli pouze nějak přežívat. Prý ale tato skutečnost neměla významný vliv na konec squatu.

Jaké jsou tedy příčiny konce Ladronky? Faktorů najdeme několik a s velkou pravděpodobností bude příčinou kombinace všech. Jednak se po dobu existence squatu vyvíjely vnitřní podmínky na Ladronce, které od počáteční síly squaterů postupně přecházely ke ztrátě celistvosti komunity, myšlenky a odhodlání. Jednak vnější podmínky, tedy záměry vlastníka – Magistrátu, který pokračování působnosti squaterů nepodporoval. Možným faktorem mohla být také absence širší podpory ať politické nebo občanské. Ladronku na rozdíl od Papírny nereprezentovaly žádné významné osobnosti ani organizace. Také byla poměrně atraktivnějším objektem na atraktivním místě městské části Prahy 6. Tuto skutečnost uvádějí bývalí obyvatelé jako další z řady příčin, proč nemohla Ladronka postupovat podobně jako objekt v ulici Na Papírně.

”Postupně ti lidi odpadali, až to skončilo v takové amorfnosti. Takže ten barák se takto vyvíjel do "nekomunikace" s prostředím, takže ztrácel určité zázemí. Bylo to vidět na demonstracích. Před tím, když byly demonstrace, tak to mělo sílu - jsme jed-notní, tady je barák a všichni jdou proti nám. Přišly stovky lidí. Potom už to bylo jako - jo, Ladronka, půjdeme vůbec na tu demonstraci? To už bylo v roce 1999.” (Jirka)

Za poslední událost, která je s Ladronkou a jejím koncem spojována, je považováno setkání MMF a Světové banky v Praze na podzim roku 2000. Veřejné mínění po pouličních protestech nebylo alternativní scéně nijak nakloněno a tak se doba po těchto událostech stala vhodnou pro konečné řešení, tedy vyklizení statku policií.

V případě Ladronky bylo třeba komunikovat s majitelem statku po celých 7 let. Komunikace probíhala v zásadě dvěma způsoby: zástupci Sdružení Ladronka sami vyjednávali s příslušnými zástupci orgánů správy nebo do jednání vstupovala Magistrátem pověřená firma. Jednání na Magistrátu neprobíhala na oficiální úrovni tak, aby se mohl např. vytvořit zápis. Počátečním výsledkem bylo podepsání smlouvy, která zpřehledňovala stav a přenesla odpovědnost za případné problémy v místě na squatery. Legalizovalo se tak postavení k veřejnosti, úřadům a médiím. Smlouvu podepsali zástupci Ladronky a zprostředkovatelské firmy, která de facto plnila příkazy vydané Magistrátem. Byl to v podstatě první výsledek vzájemných kontaktů.

Podle squaterů se v průběhu let jednalo s různými politickými kluby a radními, kteří měli příslušnou oblast na starost. Se širší podporou se squateři nesetkali. Bylo jejich cílem tuto podporu získat nejlépe napříč politickým spektrem a jednat s konkrétní osobou. Podle jejich slov šlo ze strany úředníků spíše o ”přehazování horké brambory” a vyčítají Magistrátu, že se subkulturou není jednáno jako s partnerem. Od nejmenovaného radního bylo doporučeno: ”Pojďte dělat politiku, dosáhnete toho třeba víc.”

V případě squatu Papírna se intenzita a prostředky komunikace lišily. Papírna byla výsledkem několikaletého neúspěšného jednání o squatu Sochorka, jehož minulost se od Ladronky výrazně liší a kde náhradní objekt byl jeho součástí. Sochorka jako squat měla politickou podporu napříč politickým spektrem, takže jednání probíhala na jiné úrovni. To že Papírna vystupovala vždy politicky, společensky a kriticky bylo základním prvkem jejího přežití.

Iniciativy ze strany squaterů přicházeli ponejvíce v době, kdy hrozilo riziko vyklizení. Oznámení přicházela buď písemně poštou nebo rozhodnutí přijeli oznámit zástupci jednající firmy. Squateři uvádějí, že k tomu, aby mohli vůbec vstoupit do jednání bylo třeba udržovat vysokou informovanost o dění na půdě Magistrátu, jací jsou tam konkrétně lidé, politické změny atd.

Prostředků komunikace bylo několik, kromě jednání se zástupci pověřené firmy, jednali squateři na Magistrátu, kde se rozhodovalo o jejich dalším osudu na Ladronce. Navštěvovali radní a stranické kluby a získávali orientaci, širší povědomí o lobbingu, zkušenosti. Obsazení objektu předcházelo jednání, ale sami squateři uvádějí, že není možné se jen tak zabarikádovat a bránit se. Několik intelektuálně založených zástupců squatu se ujalo těchto činností. Nebylo v jejich možnostech být tímto směrem aktivní neustále. Bylo možné zachytit období klidu a období aktivity.

Squaty mohou být různé povahy, od výrazně politických až po ty apolitické. To, že nebyla vytvořena, ani problém nezastřešovala, žádná podpůrná organizace, bylo důsledkem původní víry, že takové řešení bydlení a prostoru pro realizaci subkultury, je správné. Po dlouhé době trvání existence squatu na Ladronce došlo k některým novým postojům souvisejícím s předešlou zkušeností jednání a komunikace. Squateři přiznávají, že už vědí více právě ve směru za kým a kde shánět a získávat podporu pro realizaci svých záměrů. Přestože je výhodou strategie ”obsadit a pak jednat”, roli jednání by nepodceňovali.

Jak jsme již zmínili, každý squat hraje více méně sám za sebe. S tím souvisí i strategie, které squateři používají pro vlastní přežití. Každý squat a vlastně i squater má trochu jiné zaměření, ale i cíle. Někdy je jasným cílem vytvořit životaschopnou formu, jindy jde o to, udržet co nejdéle jakýsi provizorní stav a pak odejít. Společným a nejvýznamnějším cílem však zůstává vlastní zachování komunity. Hlavní strategie je tak obsažena v hesle ”obsaď a žij”.

Principem této strategie je ofenzíva. Squatting je ofenzivní činnost, je útokem proti nešvarům současné společnosti a jeho existence je podmíněna zachováním aktivního přístupu k vlastní existenci. Je-li squat tlačen do defenzívy, musí přejít vždy do protiútoku, jinak nemá reálnou šanci přežít. Squateři vždy zdůrazňovali, že hlavním důvodem zániku Ladronky bylo uchýlení se k pasivnímu přežívání.

Z výpovědí vyplývá, že udržet aktivní přístup bylo snazší v době ohrožení, ale třeba ho bylo stále. Tlak zvenčí a aktivismus se ukazují jako spojené nádoby. Nejhorší pro squat tak je dlouhé období klidu.

Aktivní strategické jednání squaterů lze rozdělit na jednání, sebeprezentace a demonstrace. U jednání je hlavní zásadou stále jednat, být vidět, hledat komunikativní partnery a předkládat projekty, byť bez důvěry v jejich realizovatelnost.

Každý náznak možného řešení získával squaterům čas a při “pružnosti” magistrátu šlo o poměrně slušnou dobu, kdy se něco “jakoby” řešilo a dávalo squaterům jistotu, že nebudou násilně vystěhováni.

Druhou významnou skupinou akcí bychom označili jako sebeprezentace. Tyto akce měly vytvořit obraz squatu jako společensky prospěšné instituce. Tato snaha do značné míry těžila ze skutečného zájmu některých squaterů na organizaci kulturních akcí, částečně se jednalo o vysloveně PR akce (dětský den na Ladronce). Kulturní akce navíc získávaly proslulost přesahující hranice státu. To bylo rovněž vnímáno jako pozitivní faktor. Důležité bylo i vytvořit trochu zkreslený obraz kulturního centra pro širokou veřejnost. Přesto se Ladronka stala postupně významným kulturním centrem, přesahujícím rámec úzké subkultury.

Jako slabší moment sebeprezentace se ukazuje odvolávání na řešení bytového problému. Squateři si do značné míry uvědomovali, že tento problém je palčivý, ale netýká se primárně jich (byli většinou ve věku, kdy je běžné bydlet s rodiči).

Třetí skupina strategií se týká obranných protiakcí v době zásadního ohrožení, především demonstrací. Tato strategie do značné míry souvisí se sebeprezentací. Ve squatu vždy žil poměrně omezený počet lidí. Měla-li mít jakákoliv demonstrace patřičný efekt, musel se jí zúčastnit i větší počet sympatizantů. I proto bylo třeba udržovat se v povědomí kulturně a politicky spřízněných jedinců.

Vize budoucích možnosti fungování squattingu jsou v představách squaterů nejasné. U těch, kteří již prošli všemi etapami vývoje squatu je znát, že pro ně je to uzavřená kapitola, která souvisí s určitým obdobím jejich života.

Nikdo však nemá pocit, že by bylo možné z jejich zkušeností získat přesný modus vivendi pro nové, nebo existující squaty. Jejich vize se tak pojí především z úspěšností určitých strategií.

Při hledání určité formy legálního squatu je třeba najít hranici, kdy se již nejedná o squat. Tato hranice je však značně problematická a individuální. Squateři například vidí možnost použití určitých prvků squattingu v sociálních projektech.

Někteří squateři ovšem vidí problém squatů ve světle nedostatečné podpory alternativní kultury jako celku a jakoukoliv změnu spojují se změnou politického klimatu.

Squateři jsou si také vědomi, že existence squatu je z vlastních zdrojů dlouhodobě neudržitelná.

Proto spojují jeho legální existenci s určitou formou podpory z veřejných zdrojů.

Takový pohled je ovšem zase problematický z pohledu proklamované nezávislosti squaterů.

Squateři, kteří prošli Ladronkou zmiňují, jako problematický faktor pro přežití squatu jeho umístění do příliš lukrativního objektu. Větší šanci vidí na místech, o které není zásadní zájem potenciálních investorů.

Po zkušenostech s vyjednáváním s magistrátem squateři považují za vhodnější uvažovat předem při obsazování objektu s kým povedou případná jednání o jeho zachování. Průchodnější se tak zdá cesta přes městské části, které se zdají být komunikativnější.

V rámci našich rozhovorů vyjadřovali představitelé pražské municipality své názory na fenomén squattingu. Ať už v těchto výpovědích mluvili za sebe jako za občany nebo z pozice veřejných činitelů, jako hlavní kladný aspekt squattingu jmenovali především jeho kulturní hodnotu:

Byl kladen důraz na potřebu tolerance odlišnosti životních názorů a stylů,

Na to, že se nesmí potlačovat zájmy menšin, protože i z menšinového žánru, ze zájmů na počátku úzké skupiny lidí, může vzniknout něco většinového, masového, přijímaného celou společností.

Jako další aspekt, který mluví pro zachovávání squattů, byl zmiňován aspekt sociální. Zastupitelé poukázali na to, že squatting může některým lidem vyřešit otázku bydlení, ale také na to, že tento fenomén je celosvětově rozšířen a díky tomu může sloužit jako jakýsi záchytný bod pro podobně smýšlející skupiny lidí ze zahraničí.

Nakonec by bylo dobré zmínit, že ačkoliv to někteří zastupitelé nevyjádřili manifestně, jejich kladný postoj se týkal zejména tzv. regulovaného squattingu (opaku divokého), který je charakteristický dodržováním určitých pravidel a společenských norem.

Negativní postoje ke squattingu můžeme rozdělit na ty, které tento fenomén odmítají a priori a ty, které vidí jeho problematičnost pouze, resp. spíše ve spojení s konkrétními podmínkami. První ze zmíněných postojů nejlépe reprezentuje radní F. Barák, který byl jedním z hlavních aktérů (a to zejména při vyklizení Ladronky) na straně Magistrátu v této kauze. V této souvislosti je také potřeba zmínit, že rozlišování mezi kulturně, politicky a sociálně orientovanými squaty zde nehraje žádnou roli.

Squatterství resp. squatteři jsou z tohoto pohledu vnímáni pouze a jedině jako někdo,

Skutečnost, že je takovýto objekt dlouhodobě nevyužíván, není v případě podobných hodnocení považováno za relevantní.

V podobném duchu se pak objevuje kritika založení Občanského sdružení Ladronka, které zastupovalo squatery z Ladronky při jednáních se zastupiteli Magistrátu a stálo jako právní subjekt za kulturními projekty, které podávali.

Nalezneme i vyjádření přesvědčení, že squatting je takto vnímán i většinou lidí, což je argument, který se opírá o existující petice občanů, jež se staly jednou ze zbraní použitých při obhajování konečného vyklizení Ladronky (jejichž skutečná váha však, vzhledem k počtu občanů pod nimi podepsaných, takového významu nedosahuje; k peticím více v kapitole Vnitřní a vnější okolnosti).

Pokud jde o kritiku squattingu ve spojení s konkrétními podmínkami, jeví se jako hlavní problémy (a) buď fyzické umístění objektu (případ Sochorky) či nevhodně zvolený objekt, který už svou povahou (historická památka vyžadující nemalé investice) vylučuje možnost, aby fungoval jako squat.

”Já si ten dům a ten squat pamatuju ještě z doby, kdy jsem na radnici nebyl, kdy jsem tamtudy chodil na tramvaj a přistupoval jsem k tomu poměrně dost rozporuplně, protože jsem se tady narodil, na Letný, žiju tady celej život, samozřejmě nemám rád věci (není rozumět) podivně, to byla jedna okolnost, jeden náhled na ten problém, že to bylo zpustlý a že to bylo využíváno tímto způsobem, mě jako letňáka uráželo, protože považuji Letnou za staroměšťanskou čtvrť.” (Kousal)

(b) nebo (problematické, či spíše problematizované) chování jeho obyvatel, které není vždy zcela přijatelné pro okolí.

(c) A další významnou oblastí je situace v naší zemi, která je jiná než ve squatery často zmiňovaných zemích západních. Konkrétně máme na mysli nevyjasněnost majetko-právních situací objektů.

Při přípravě témat pro naše částečně strukturované rozhovory jsme se rozhodli prozkoumat politický aspekt fenoménu squattingu. Vycházeli jsme z předpokladu, že squatteři mohou být vnímáni jako jistá politická síla, neboť sami často zdůrazňují své silně levicové, převážně anarchistické smýšlení. V této politické orientaci jsme spatřovali možné ovlivnění vzájemných interakcí při vyjednávání s představiteli pražské municipality.

Z rozhovorů vyplynulo, že zastupitelé si sice jsou vědomi anarchistické orientace squatterů,

…ale při jednáních s nimi nehraje žádnou manifestní roli. A to ani v případě squatu Sochorka, resp. Papírna, kde hlavní představitel této kauzy Jakub Novák uváděl politickou orientaci tohoto squatu jako hlavní příčinu úspěšného vyřešení. To, že zastupitelé odmítají politickou orientaci jako významný faktor při jednání se sqiattery může být způsobeno potřebou zakrýt svoji předsudečnost.

V případě, kdy se v jednom rozhovoru dostala řeč na rozdíly mezi politicky orientovanými a kulturně orientovanými squaty a s tím případně související úspěšnost udržení existence, byl vysloven tento názor:

Obecně lze však říci, že z našich rozhovorů nevyplynulo, že by squatteři byli v očích zastupitelů vnímáni jako jednotná politická síla. Na druhou stranu jsou zmiňovány klasické atributy násilné politické akce radikálů (dlažební kostky, lezení po střeše) a obavy z nich jako silná motivace zastupitelů řešit vše klidnou cestou dohody. Zdá se, že zastupitelé nevnímají squattery jako případnou politickou konkurenci, ale jako sílu, která je připravena prosazovat svůj politický názor způsobem, který by mohl ohrozit jejich postavení. Ne, že by mohli squatteři ohrozit jejich postavení v konfrontaci na bázi demokratického procesu (ve volbách), ale mohou prokázat neschopnost zastupitelstva řešit krizovou situaci a zajistit klid obyvatel.

Na začátku je třeba zdůraznit, že případ Ladronky a Papírny se již od začátku významně lišil, což mělo zásadní dopad na výslednou situaci, tedy další existenci, resp. Vyklizení squatu. Nejen v tom, že v případě Papírny vlastně nejde o squat v pravém slova smyslu, neboť se jedná o objekt vyjednaný a pronajatý za nájemné – ač za symbolické, zatímco v případě Ladronky byl postup opačný, tedy ”obsadit a teprve pak vyjednávat”.

Dalším momentem je již výše zmiňovaný problém nemovitosti Ladronka. Tento statek je kulturní památkou (a také lukrativním objektem), a proto téměř neexistovala naděje na to, že by – i v případě momentální neexistence nového majitele či investora – mohl být squatterům, resp. Občanskému sdružení Ladronka, ponechán v užívání.

Kromě toho jsou reflektovány i současné podmínky, otázkou je, zda má v našich podmínkách squatting (a to squatting v pravém smyslu, tedy nelegální obsazení, bez vyjednávání s majitelem či správcem objektu) vůbec šanci.

Ve chvíli, kdy se však najde pro obsazený objekt nový majitel či se vyřeší sporné majetkové vztahy, začínají být squatteři vážným ”problémem”.

Na případu Ladronky je zajímavé, že se celá kauza táhla tak dlouhou dobu. Celý případ byl jednak v kompetenci Odboru obecního majetku, kromě toho ale squatteři vyjednávali i s Odborem kultury, mládeže,… Koncepčně se ale tento problém vlastně nikdy neřešil.

Jedním z argumentů podporujících konečné vyřešení ”problému” squatu Ladronka, tedy jeho násilné vyklizení, byl potom podle radního Baráka ”masivní tlak veřejnosti”.

O masivním ataku veřejnosti hovoří p. Barák také při zasedání ZHMP 5.4.2001:

Opět se tedy oběvuje motiv klidu. Zastupitelé především potřebují normalizovat situaci.

Obyvatelé squatu Ladronka založili Občanské sdružení Ladronka, právní subjekt, jehož jménem jednali s úřady a jehož jménem bylo možné uzavírat smlouvy. Tato jednání neprobíhala pouze mezi Magistrátem a squattery, resp. Občanským sdružením Ladronka, ale za Magistrát do nich vstupovala i jím pověřená firma TCP, která byla správcem této nemovitosti. Ačkoli z následujícího tvrzení vyplývá, že ve skutečnosti se o komunikaci mezi squattery a municipalitou nedá hovořit, neboť vlastně skoro žádná se squattery z Ladronky neprobíhala…

…pravdou je, že jednání probíhala, šlo však většinou o jednání polooficiální, ze kterých neexistují žádné písemné záznamy. Jednání se squattery se účastnili jednotliví radní, ale i stranické kluby.

Jako výrazná osobnost jednající za Ladronku se tu objevuje Aleš Syrový:

Aleš Syrový se dá považovat za významného v tom, že byl ”přijatelný” pro obě strany:

Můžeme také pozorovat posun ve vnímání squatterů, a to na základě zkušeností zastupitelů a starostů městských částí, zatímco radní Barák na jedné straně mluví o nevyužití vytvořeného prostoru pro komunikaci, zmiňuje p. Jelínek alespoň určitou vůli tuto komunikaci vést (a to na obou stranách):

Ve vyjednávání o squatu Na papírně existuje oproti Ladronce jeden zásadní rozdíl, zatímco Ladronku squatteři nejdříve obsadili a potom teprve začali jednat s Magistrátem, bylo tomu v případě Papírny zcela obráceně. Jednání o náhradním objektu za byt p. Nováka v ulici pplk. Sochora probíhala na úrovni městské části Praha 7. Ta nabídla panu Novákovi část domu v ulici Na Papírně, který ji přijal a po podpisu nájemní smlouvy ji obývá spolu s dalšími nájemníky za symbolický nájem dodnes.

Oblast strategií se dá rozdělit na dvě části. Tou první částí je, jak zastupitelé pohlížejí na strategie squatterů, co vůbec za jejich strategie považují. Druhou částí jsou pak strategie zastupitelů.

Principem squattingu je obsazování objektů, které jejich majitel nevyužívá. Ve světě je tento fenomén relativně rozšířen. Zastupitelé však poukazují na to, že u nás je situace poněkud odlišná.

S tímto faktem se propojuje i problém hlavní strategie squatterů, kdy se squatteři odmítají z obsazeného objektu vystěhovat i v případě, že majitel projeví o nemovitost zájem. Musíme si totiž uvědomit, že situace v naší zemi je velmi odlišná od těch, na něž se squatteři odvolávají. Jedná se především o majetkové nejasnosti okolo nemovitostí.

Můžeme tedy zkonstatovat, že na tuto strategii squatterů pohlížejí zastupitelé negativně. Na druhou stranu ale právě tato strategie výrazně ovlivnila výsledek kauzy Sochorka. Tato kauza je sice odlišná tím, že hlavní aktér, pan Novák, měl řádnou nájemní smlouvu na jednu bytovou jednotku, ovšem pokud by přistoupil na původně nabízené náhradní bydlení, v ulici Za Papírnou by dnes zřejmě onen specifický squat neexistoval.

Jednou z hlavních strategií pana Nováka bylo nahlašování stále nových a nových nájemníků k sobě do bytu, čímž se z legislativního hlediska stal nevystěhovatelný. K této strategii se vyjádřil pan radní Jelínek, který svého času působil na radnici Prahy 7, na pozici starosty. Vyslovil názor, že tento způsob počínání je možné dávat do souvislostí s politickou angažovaností pana Nováka.

Kauza Sochorky, resp. Papírny byla však velmi specifická. Většinou squatteři obsadí celý nevyužívaný objekt, na který nikdo z nich nemá žádná vlastnická práva. A v tomto případě se jejich strategie odmítání opuštění tohoto objektu jeví jako pro ně velmi nevýhodná. Squatteři totiž touto strategií dostávají sami sebe do začarovaného kruhu. Pravý vlastník dané nemovitosti je ve chvíli, kdy má prostředky, tuto nemovitost déle obývat nenechá. Z právního hlediska je to naprosto zřejmé. Z morálního hlediska se může pokusit nalézt společné řešení. Tím může být náhradní objekt. Tato situace se však týká pouze nemovitostí ve vlastnictví obcí, které mohou mít možnost nabídnout náhradní objekt. Tento objekt se však může stát pro squattery z hlediska jejich filozofie nepřijatelný, neboť objekt poskytla obec, a tak chybí prvek ilegality. Pro zachování tohoto aspektu by bylo potřeba, aby náhradní objekt hledali sami squatteři. Ti však většinou lpí na objektu stávajícím. K těmto okolnostem se vyjadřuje pan radní Jelínek:

Druhá část, která se týká strategií samotných zastupitelů, je poněkud problematičtější. Jejich strategie jsou totiž nejednotné a velmi nejasné, mnohdy se nedá určit, zda se jedná o populistické výroky nebo zda daný představitel municipality skutečně jednal tak, jak popisuje.

Poslední ze zmíněných případů se týká především výroků zástupců z KSČM. Pro ilustraci si uveďme např. tyto prohlášení:

Pokud ovšem lze nějaké strategie vystopovat, pak je jednou z těchto strategií strategie represe, která je v každé kauze někdy uplatněna.

V kauze Ladronka se, jak známo jednalo o strategii, která nastolila konečné řešení situace.

Jak už jsme zmínili, z právního hlediska je strategie represe legitimní. Ovšem zastupitelé si uvědomují i hledisko morální, z něhož vychází tzv. strategie náhradního objektu.

Záleží na tom, které hledisko, zda právní nebo morální, u hlavních aktérů převládne. Například pan Barák, hlavní aktér při vyklizení statku Ladronka, se zjevně zaobírá pouze právním hlediskem a o něj opírá všechny své názory a strategie.

Při našich analýzách jsme se pokusili zjistit, jaké vidí zastupitelé možnosti v řešení problematiky squattingu, zda si myslí, že je možná dohoda, která by umožnila přijetí tohoto fenoménu v naší společnosti a za jakých podmínek je možné k této dohodě dospět.

Přestože tomu některé již uzavřené kauzy squatů nenasvědčují, zastupitelé vyjadřovali názor, že dohoda je možná,

a to za předpokladů, že se na straně většiny rozšíří tolerance vůči odlišnostem menšin:

a na straně menšiny, v našem případě squatu, se budou dodržovat určité celospolečenské normy lidského chování a základní pravidla:

Dá se tedy říct, že regulovaný squatting by se mohl stát oním řešením. K tomu je však potřeba vůle jak ze strany zastupitelů, resp. správce či majitele objektu, tak i ze strany squatterů, kteří by na taková pravidla museli přistoupit.

Hlavní podmínkou domluvy se jeví vhodnost výběru objektu ke squattování. Mnozí se shodli na tom, že právě tento aspekt byl největším problémem Ladronky. Někteří se domnívají, že squat, který vznikne v objektu, který není nijak významný či potřebný, má šanci na udržení:

Další možností je, že squat vznikne v sice důležitém objektu, ale na ten zrovna nejsou prostředky k rekonstrukci a k udržování. Pak může squat existovat do doby, než se tyto prostředky najdou:

pak by se dle názorů zastupitelů měli squatteři přesídlit do jiného objektu. Někteří se domnívají, že tento objekt by jim mělo vyhledat samo město,

někteří, že iniciativa má vyjít ze strany squatterů:

Z postojů zastupitelů obecně, až na jednu výjimku, vyplývá, že si uvědomují, že fenomén squattingu je součástí naší společnosti a nelze ho řešit represí, ale naopak je potřeba dát mu prostor, ať už v abstraktním či konkrétním slova smyslu a hledat kompromisy. Případem, kdy se toto zdařilo, je kauza Sochorky, resp. Papírny

Tuto kauzu nám z pohledu veřejného činitele interpretoval současný vedoucí kanceláře starosty Prahy 7 pan Kousal. Vyslovil například i názor, že tento případ by mohl být návodem na řešení pro některé jiné squaty.

A jak to tedy v této kauze bylo? Původně se jednalo o dům na Praze 7, v ulici pplk. Sochora. Tento dům byl majetkem městské části Prahy 7 a na jednu bytovou jednotku vlastnil nájemní smlouvu pan Jakub Novák. Ten ve svém bytě nechával přebývat squattery. Dům byl ve špatném stavu. Když městská část získala peníze na rekonstrukci, nabídla nájemníkům náhradní byty a ti se do nich, až na pana Nováka, také nastěhovali.

Pan Novák se vystěhovat nejen odmítal, ale vzhledem k sobě přihlášeným dalším nájemníkům, byl z legislativního hlediska pro městskou část nevystěhovatelný. Následovalo období s několika pokusy o represi.

Následně se tedy přistoupilo ke konstruktivnímu řešení situace okolo pana Nováka a shodou různých okolností vznikla možnost nabídnutí náhradních prostor v ulici Za Papírnou 7, kde se nacházel objekt vhodný pro dané účely.

V současné době má tedy pan Novák nájemní smlouvu na byt v objektu Za Papírnou 7, kde i nadále poskytuje bydlení squatterům. Dále se v tomto objektu nachází zmiňované nebytové prostory. Nejedná se tedy o klasický squat, ale o jeho zlegalizovanou formu.

Z pohledu pana Kousala je tato situace dlouhodobě udržitelná.

Zajímalo nás, jak se liší pohled zastupitelů a squaterů na případná pozitiva squattingu. Na pozitivní stránky squattingu poukázali jak squateři, tak zastupitelé. Squateři uvádějí, že zasquatování objektu poukazuje na problém jeho nevyužití a jeho případné chátrání. Tuto skutečnost připouštějí také někteří zastupitelé.

V této souvislosti se squateři odvolávají na příklady ze zahraničí. Tyto přesto nemohou být brány jako exaktní způsob řešení problému a to zejména z důvodu mnohdy nedořešených majetkových vztahů a kompetencí v České republice. Důsledkem toho může být časově omezená existence squatu, ale je otázkou, do jaké míry jsou squateři ochotni daný objekt opustit ve chvíli, kdy se pro něj najde vhodné využití.

Jako další pozitivní aspekt je ze strany squaterů uváděna kulturní činnost, která je zpřístupněna široké veřejnosti. Co se týká kulturního přínosu squattingu, je zřejmé, že se ve squatech bude převážně produkovat kultura pro úzký okruh lidí a zájmů. Někteří zastupitelé zcela souhlasí a tento alternativní životní styl tolerují. Ve vyjádřeních zastupitelů je tedy tato skutečnost akceptovatelná, je však otázkou, do jaké míry se tato proklamovaná akceptovatelnost projeví při posuzování squatery předložených projektů. Někteří zastupitelé zde trvají na kulturním přínosu pro širokou veřejnost.

Otázkou se stává možná přijatelnost tzv. regulovaného squattingu (dodržování určitých pravidel a společenských norem, působení ve vyčleněné lokalitě, záruka určitých programů atd.), jež byl zmiňován zejména stranou zastupitelů. Problémem je však těžko definovatelná hranice mezi regulovaným a divokým squattingem. Očima zastupitelů a squaterů je definována odlišně, jeden zastupitel v tomto smyslu doporučuje squaterům ubrat na ”divokosti” a snažit se dodržovat pravidla, která by měli sami spoluvytvářet.

Squatting sám sebe definuje v opozici ke společenským institucím, a to samozřejmě u některých představitelů veřejné správy vyvolává zásadně antagonistické postoje. Z jejich pohledu je squatting špatný už v jeho podstatě, tedy již samotné obsazení objektu je pro ně nepřijatelné. Toto apriorní odmítnutí vylučuje v podstatě možnost jakékoliv dohody.

Na druhou stranu existují takoví zastupitelé, kteří by byli ochotni squatting akceptovat v jeho určité - regulované - podobě a za podmínek ”nejasně” definované veřejné prospěšnosti ho potom i podporovat. Zde je potřeba dodat, že takováto podpora ze strany veřejné správy nebo soukromé společnosti či nadace je nutná, neboť squateři nikdy nemohou být ve svých aktivitách zcela finančně soběstační. Zvláště v případě, pokud chtějí produkovat takovou kulturní činnost, která by byla přístupná i mimo úzký okruh a/nebo pokud se jedná o objekt, který je kulturní památkou a jeho zachování vyžaduje vysoké investice. Zde je dobré zdůraznit, že objekty v dobrém stavu a bez potřebných investic nejsou zpravidla prázdné a nevyužívané. Ilustrativním příkladem je kauza Papírny, kde bylo před převzetím objektu nutno jej opravit na náklady městské části.

Zastupitelé, pokud apriori squatting neodmítnou, vidí jeho problematičnost ve spojení s konkrétními podmínkami. Těmi může být nevhodná lokalita, nevhodně zvolený objekt, nepřijatelnost pro okolní obyvatele, problém nevyjasněnosti majetkových práv nebo problém opuštění objektu squatery v případě později jasně určeného vlastníka. U zastupitelů můžeme také pozorovat despekt vůči trvalosti životních postojů squaterů.

Případné negativní postoje ke squattingu ze strany squaterů jsou většinou spojeny se změnou životního stylu a názorů v pozdějším věku. Je možné zaznamenat ústup radikálních postojů a nástup akceptace prostoru pro vyjednávání, pravidla a kompromisy. Squatting jako takový není squatery odmítnut, dostává však jasnější podobu. V konkrétních případech se objevuje snaha zkloubit své prosquatterské postoje s institutem soukromého vlastnictví, který byl dříve odmítán apriori. Může být také opuštěna tato alternativní varianta řešení otázky bydlení a squatting již není osobní záležitostí daných aktérů. Můžeme říci, že squatting je velice často spojen s určitou životní etapou. S věkem squaterů souvisí i obtížnost hledání kompromisů.

Zajímavý je vztah squaterů a politiky. Squateři jsou politické akce nuceni přijmout jako přirozenou součást svých strategií. Takové aktivity jsou však podmíněny existencí osobnosti uvnitř squatu, která je takovéto akce schopna vést. Squateři se na počátku vůči společenskému zřízení vymezují, ale ve chvíli, kdy se stanou jeho součástí, jsou ochotni přistoupit na postupy vlastní municipální politice (podávání projektů, jednání, hledání podpory, lobbing....).

Se vstupem do ”malé” politiky se však zároveň snaží zachovat si image odpůrců kapitalismu, což je spojuje s celosvětovou anarcho-autonomní scénou. Praktickým dopadem je ideologické zázemí, které může být zdrojem širší podpory (rozšiřuje okruh jejich sympatizantů, kteří jsou v případě potřeby ochotni se zúčastnit akcí squatery podporujících, např. demonstrací).

Ze strany zastupitelů byla zaznamenána výzva squaterům, aby vystupovali a jednali politicky. Můžeme připustit, že politické zázemí a podpora squaterů hraje určitou roli při úspěšném jednání o existenci squatu. Příkladem je kauza Papírny, kde podle hlavního aktéra, pana Nováka, byla politická orientace squatu hlavním předpokladem jeho zachování. Obecně lze říci, že squateři nejsou v očích zastupitelů vnímáni jako zcela jednotná politická síla. Vzájemná solidarita squatterů a jejich politického zázemí tak hraje jednoznačně větší roli při nátlakových akcích, než v rámci partikulárního vyjednávání o konkrétní kause.

Situace squatů Ladronky a Papírny se zásadně liší, co se týká jejich okolností vzniku, trvání a případného zániku. Mezi nejzásadnější okolnosti, které určují běh událostí v konkrétních kauzách, jsou: umístění objektu, vnitřní sociální struktura skupiny a z toho vyplývající soudržnost skupiny, její vystupování navenek a majetkoprávní situace objektu.

Umístění Ladronky bylo uváděno jako nešťastné pro squatery, jeho poloha v parku atraktivní pražské čtvrti a jeho historická hodnota se ukázaly být citlivou záležitostí pro správní orgány. Obsazení Ladronky proběhlo podle hesla: ”obsaď a žij”, resp. ”obsadit a pak vyjednávat” jenžto se zásadně liší od přístupu v případě objektu Papírna, který byl výsledkem jednání o předchozím problematickém objektu - Sochorky. Postup opačný, tedy ”vyjednávat a pak obsadit”, který je schůdnější pro zastupitele, squateři zásadně odmítají. Jak squateři, tak zastupitelé vidí ve volbě objektu první předpoklad budoucích komplikací.

Důležitou okolností, která provázela obsazení a trvání squatu, je vnitřní sociální struktura komunity. Již byla zmíněna podstatná role soudržnosti skupiny squaterů, která se zabývala jednáním se správními orgány. V případě Papírna byl výraznou osobností pan Novák, který byl hlavním a prakticky jediným představitelem squatterů při vyjednávání se zastupitelstvem. Sami squateři v případě Ladronky přiznávají postupné slábnutí soudržnosti, vnitřní síly a ideologického přesvědčení. Přesto v každé fázi své existence disponovala Ladronka minimálně jednou výraznou osobností, která statek zastupovala.

Někteří zastupitelé správního orgánu více hovoří o roli veřejnosti, myslí tím veřejnost v bezprostřední blízkosti objektu Ladronka. Zdůrazňují opakované stížnosti obyvatel a neudržitelnost situace. Z pohledu squaterů byli obyvatelé městské části Ladronce nakloněni a o žádném výraznějším odporu se nezmiňují. Obě strany, jak squateři na Ladronce, tak zástupci municipality upozorňují na zdlouhavost celého procesu řešení, které bylo ve svém důsledku pro squatery výhodné, získali čas. Také zastupitelé se odvolávají na kompetence svých kolegů a přiznávají jejich nevyjasněnost v případě squattingu. Okolnosti zániku Ladronky jsou spojeny s jak s vnitřní krizí obyvatel, tak vhodného klimatu veřejnosti po zasedání Mezinárodního Měnového Fondu na podzim roku 2000. Trvání squatu Papírna je dáno existencí těžko vypověditelné smlouvy, zároveň přítomnost zástupců státní instituce a tichý souhlas správy městské části.

Čím lukrativnější místo, tím větší problém dohody. Problém má dvě roviny. První rovina se týká skutečnosti, že pokud má majitel s objektem nějaký záměr, můžeme očekávat mnohem větší obtížnost dosažení dohody. Druhá rovina představuje význam konkrétnosti. Čím obecnější je určení majitele, např. Magistrát hl. města Prahy, tím je složitější jednání.Na druhou stranu, praávě tyto instituce, na rozdíl od soukromníků mají mimo jiné v popisu práce i podporu veřejně prospěšných aktivit. Do hry zde vstupuje více hráčů a nastupuje problém nvyjasněných zastupitelských práv. Nejprůchodnější komunikace je podle squaterů s městskou částí. Již byla zmíněna role výrazné osobnosti, přijatelné pro jednání jak pro squatery, tak pro správní úřad.

Sami squateři z Ladronky hovoří o období, kdy vyvíjeli vyšší aktivitu, více oslovovali příslušné zastupitele, podávali návrhy atd. Na druhou stranu přiznávají, že nebylo možné být neustále zaměstnáni vyjednáváním z důvodu únavy a vlastních starostí. Období aktivity a pasivity ze strany squaterů přicházela s ohledem na vnější události (nebezpečí vyklizení, nové rozhodování o jejím dalším osudu atd.). Zastupitelé se liší ve vnímání ochoty squaterů Ladronky komunikovat. Obě strany však zmiňují nechuť problém řešit v oficiální rovině, squateři pro zastupitele nebyli povětšinou zcela rovnocenýmipartnery. Žádné vzájemné jednání tak nevyústilo do konkrétní písemné dohody

Širší veřejnost nesehrála žádnou výraznější roli v řešení problému a i její omezená role byla ambivalentní. Možná souvislost byla naznačena pouze v případě vhodného klimatu pro vyklizení Ladronky po dramatických událostech v souvislosti se zasedáním MMF, kde média a veřejnost sehrála roli při spojení alternativní scény a nepokojů v hlavním městě.

Základní strategií a podmínkou úspěšnosti squatu musí být hlavně zvládnutý management obsazování. Důležité je stanovení konkrétních cílů ze strany squaterů a jejich zachovávání. Tato vize není zpravidla obsažená při prvním aktu obsazení, ale často se vytvoří během dalších negociací s představiteli veřejné správy i uvnitř squatu. Během negociací se vyskytne nutnost tyto cíle artikulovat. Cíle jsou modifikovány pod vlivem vnějších okolností. Aby byl management v tomto směru úspěšný, musí být dosaženo určité jednoty a existence vůdčí osobnosti. Většina squatů vzniká na ideji komunity a vymezuje se proti správním hierarchiím. Soudržnost squatu může být ohrožena existencí částí komunity, která odmítá opuštění původní ideje doprovázející jeho vznik . Je otázkou kompromisů, zda budou schopni squateři akceptovat nastolené podmínky. Alternativou ke hledání kompromisu je přijetí dočasnosti užívání určitého objektu - skončení existence squatu při objevení se prvního vážnějšího konfliktu (př. kauzy Zlatá loď, použití represe ze strany veřejné správy).

Úspěšná strategie byla určována aktivitou ze strany squaterů, např. podání nového projektu – při vědomí nepružnosti ze strany Magistrátu (veřejné správy) rychle jednat. Na rozdíl od jiných evropských měst, u nás neexistuje jednotný způsob, jak postupovat v případě obsazení objektu squatery. Tak se v každém novém případě hledají nová ad hoc řešení. Významnou strategii squaterů představuje sebeprezentace. Na jednu stranu zachovávají svoji autonomní kulturu, na druhou stranu se prezentují jako prospěšní pro širší veřejnost.

Zastupitelé se vyjadřují jednak ke strategiím squaterů a ke strategiím svým. Strategie veřejné správy lze rozdělit na (1) strategie represe, která vede k definitivnímu řešení problému. Je to nejjednodušší řešení na samém počátku vzniku squatu. Čím déle squat existuje, je strategie represe méně použitelná, pokud si squateři vytvoří svoje vlastní strategie jak se bránit. (2) strategie nesplněných závazků - oddalování závazků, kdy zástupci veřejné správy neradi pořizují zápisy, závazně nic neslibují, vyhýbají se konkrétní odpovědnosti, používají slibů (např. slib náhradního objektu), nechávají si vždy možnost, jak závazkům nedostát. Stejnou strategii můžeme pozorovat také u squaterů - jednání, která nic neslibují, oddalování hrozby represe – vystěhování). Tato strategie sice může vyhovovat oběma stranám, z hlediska nalezení dlouhodobě udržitelné existence se však nejeví jako nejlepší.

Jaká je tedy vize pro squat, který ještě neexistuje, ale může se v budoucnu objevit? Zastupitelé říkají, ano, ale pouze v případě regulovaného squattingu. Jestliže bude dosaženo shody v tom, že alternativní kultura je nedílnou součástí širší kulturní scény, pak bude asi možné squatting přijmout. Kulturou se zde rozhodně nemyslí jen kultura v užším slova smyslu (tedy hudba, divadlo, výtvarné umění apod.), ale alternativní způsob života vůbec.

V námi sledovaných kauzách se objevily tyto dva základní modely squatu: 1) stěhování squaterů z jednoho místa na druhé a 2) vyjednání stálého (udržitelného) místa, které však vyžaduje ustoupení od prvotních představ, požadavků, přesvědčení a stává se tak regulovaným squatováním. Ze strany squaterů je pociťována absence aktivity zastupitelů. Změna jejich přístupu je nutná k nalezení přijatelných podmínek pro obě strany.

Fiala, Aleš: Politický extremismus a radikalismus v České republice

Strauss, Anselm – Corbinová, Juliet: Základy kvalitativního výzkumu

Bakalářská práce Vojtěcha Lásky zabývající se fenoménem squattingu:

Novinové články:

Špaček, Miroslav: Politika jako forma společenské praxe

Macháček, Julius: Město pro člověka

Nováková, Helena: Bydlení, nájemné a správa bytového fondu

Malá, Emília: Kultura v každodenním životě

Praha: Praha a dnešek

Fischer, Ernst: Problémy mladej generácie

Hora, Ladislav: Problematika tzv. alternativní religozi

Zbořil, Blahoslav: Problémy hodnoty

Poznámka: před zveřejněním této zprávy bude literatura upřesněna.