Anthony Giddens – Důsledky modernity – recenze

Anthony Giddens patří k významný autorům současné evropské sociologie (narozen 1938). Je znám svou vlastní sociologickou teorií - tzv. teorií strukturace a v posledních letech převážně zpracováním témat týkajících se modernity, postmodernity, proměn intimity v pozdně moderní době, fenoménu násilí v novodobých dějinách a způsobu života tzv. posttradiční společnosti. Kniha s názvem “Důsledky modernity” vyšla poprvé v Polity Press, Cambridge 1990. U nás vyšla v sociologickém nakladatelství Slon, Praha (1998). Práce “Důsledky modernity” doplňuje myšlenkami a diskusí jeho díla “The Transformation of Intimacy”, ve kterém se věnuje modernitě, postmodernitě a proměnám intimity v pozdně moderní době a “The Nation-State and Violence”, ve které se věnuje fenoménu násilí v novodobých dějinách. Předkládá srozumitelným způsobem problémy současného světa a běžného života od lidských pocitů bezpečí a důvěry, přes změny pojímání prostoru a času, důsledky globalizace po institucionální strukturu a rizika moderní společnosti. V knize se objevují nová témata jako fenomén reflexivity, symbolické znaky nebo abstraktní systémy. Uvažuje nad jedinečností moderních společenských institucí, analyzuje pojem modernita, diagnostikuje její důsledky pro nás, doplňuje o dominantní stanoviska k tomuto tématu v sociologii. Podle autora má studie sloužit jako pokus o novou charakteristiku povahy modernity a postmoderního řádu, který by mohl vzniknout po současné epoše. Studie v šesti oddílech vhodně doplňuje práci současných myslitelů o moderní společnosti a jejích vlastnostech.

I.

V první části autor předkládá základní myšlenky – chce upozornit na změny týkající se modernity, které považuje za intenzivnější a rychlejší než v kterémkoliv jiném období. Jak vymezíme diskontinuity, které odlišují moderní sociální instituce od tradičních sociálních řádů? Vymezuje tři rysy – prvním rysem je rytmus změny, který je neobvyklý oproti předmoderním systémům, které považoval za dynamické. Roste úroveň technologie a to může být kdekoliv na světě. Druhým rysem je rozsah změn, vtahující oblasti do vzájemné souvislosti a třetím je svébytná povaha moderních institucí, nové sociální formy, které předtím nebyly (např. politický systém národního státu nebo závislost na neživých zdrojích energie).

K možnostem, které modernita nabízí se v práci vyjadřují také klasikové sociologie jako Marx, Durkheim a Weber. Giddens ale upozorňuje na to, že tito sociologové nezažili I.a II. světovou válku. Giddens srovnává totalitarismus a despotismus, kde totalitarismus považuje ve svých důsledcích za hrozivější s tím, že jde o více nebezpečný svět a nukleární stránka je “stinnou stránkou” modernity, jejíž výsledkem je více mrtvých než kdykoliv předtím. Pojem modernita označuje za dvojjazyčný. Na jednu stranu zajišťuje zdárnou existenci a na druhou stinné stránky. Neopomenutelnými faktory jsou čas a prostor – rozdíly časoprostorových vztahů v předmoderním a moderním světě, způsoby počítání času v předmoderních kulturách, kde “kdy” bylo téměř vždy spojováno s “kde”. Dále hodiny, které odělily čas a prostor, přispěla také celosvětová standardizace časových pásem a mapování světa. Oddělení času a prostoru je důležité pro dynamiku modernity, poskytuje mechanismus pro racionální organizaci, spojuje lokální s globálním, ovlivňuje životy milionů. K proměně chápání času a prostoru patří pojem “vyvázání”, který je definován jako vytržení sociálních vztahů z místních interakcí v neomezených časoprostorových rozpětích. Vyvazujícími mechanismy jsou symbolické znaky (např. peníze) a expertní systémy (existence zdravotnictví, architektů, stavitelů, bankovnictví atd.). Ke všem těmto tématům uvádí autor názory sociologů – Parsonse, Luhmanna, Keynese, Simmela atd. Giddens argumentuje proti Alvaru Cencinimu a jeho pojetí “toku peněz”. Podle Giddense je chybné uvažovat o “toku”, který asocijuje s tokem vodním. Proto by tedy bylo možné vyjadřovat “tok peněz” v čase, tedy i rychlost oběhu, což nelze. Důležitý, a celým dílem prostupující, je pojem “důvěra” ve vztahu k různým tématům. Považuje za důležité definovat základní důvěru v životě např. v banku, v úrodu, v existenci chodníku atd. Říká, že nelze žít bez důvěry. Na základě odlišení pojmů důvěra a důvěřivost a riziko a nebezpečí polemizuje s Luhmanem - nesouhlasí s Luhmanovým pojednáním “kdo nic nedělá, nic nezkazí”. K představě modernity pro autora neodmyslitelně patří její protikladnost vůči tradici. Reflexivita moderního sociálního života spočívá ve faktu, že sociální praktiky jsou neustále ověřovány a přetvářeny ve světle nových informací o těchto praktikách. Reflexivita modernity je “reflexivní přivlastňování vědění, produkce systematikého vědění o sociálním životě se stává integrální částí reprodukce systému, která vytlačuje soiální život z ustálené tradice.”

II.

Diggens nesouhlasí s existencí jedinoho dominantního institucionálního vztahu, který se ptá, jestli jsou moderní instituce kapitalistické nebo industriální? Vidí kapitalismus a industrialismus jako dva rozdílné “organizační shluky” nebo rozměry obsažené v institucích modernity V přehledném schematu zobrazuje institucionální dimenze modernity a jejich vzájemné vztahy. “Modernita je silně globalizující, což je zřejmě jedna z nejzákladnějších charakteristik moderních institucí, k nimž patří ještě jejich vyvázanost a reflexivita.” “V moderní éře je míra časoprostorového rozpojení mnohem vyšší než v jakémkoliv předcházejíím období a vztahy mezi místními a vzdálenými společenskými formami a událostmi se v důsledku toho stávají “rozvolněnými.” “Globalizace jako zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a naopak. V podmínkáh zrychlující se globalizace se národní stát stává “příliš malý pro velké životní problémy a příliš velký pro malé životní problémy.”

K diskusi o globalizaci určuje dva okruhy – o mezinárodních vztazích, vycházejících z národních států a teorii světového systému jako počátku kapitalismu jako záležitosti světové ekonomiky ne národních států. Giddens vytvořil zajímavé, přehledné schéma dimenzí globalizace. Neopomenutelným faktorem v globálním světě jsou pro autora informace a zprávy, tedy média.

III. a IV.

V podmínkách modernity je důležitý již zmíněný pojem důvěra a ontologické bezpečí. Ontologické bezpečí definuje Giddens jako výraz, který se týká důvěřivosti, kterou má většina lidských bytostí v trvalost své vlastní identity a ve stálost sociálního a materiálního prostředí svého jednání. Důvěra a ontologické bezpečí jsou úzce svázány. Důvěra v ostatní, tedy ve vlastní sociální vztahy a důvěra v symbolické znaky a expertní systémy, kterým Giddens souhrnně říká abstraktní systémy (letadla, telefon, voda, vše co užíváme), jsou pro lidskou existenci nezbytné, poskytují pocit bezpečí a v opačném případě přichází strach a úzkost. Podobně jako Ulrich Beck se věnuje pojmu riziko, vymezuje vztah důvěry a rizika v době moderní a předmoderní. Momentem kritiky je zaznamenání zvýšeného, jiného typu rizika v moderní společnosti jako jsou ekologické hrozby. Svět vnímá Giddens jako riziko tvořené člověkem, kde je “málo místa pro božstva.” Je proti názoru většiny dnešních sociologických stanovisek, která staví neosobní abstraktní systémy proti intimitám osobního života. Naopak tam vidí propojenost. Poznamenává, že osobní život a sociální vazby jsou hluboce propojeny s těmi nejvzdálenějšími abstraktními systémy. Diggens polemizuje s Christopherem Lashem o tom, zda hledání zdraví a blahobytu znamená ztrátu zájmu o okolní svět.

V a VI.

Věnuje se rizikům modernity a její typologii. Za hlavní nebezpečí označuje autor globální riziko, kde “nukleární válka je ze všech současných globálních nebezpečí zjevně potencionálně nejbezprostřednějším a nejhorším nebezpečím. Také musíme vzít na vědomí, že nejsou žádní “druzí”, kteří by mohli být pohnáni k odpovědnosti. Neodvratitelná globální rizika, která nyní podstupujeme, jsou totiž klíčovými prvky překotného a ničivého charakteru modernity, za něž nejsou odpovědni žádní určití jednotlivci nebo skupiny, a tudíž nikdo nemůže být nucen k tomu, aby “dal věci do pořádku”. Giddens upozorňuje, že k současnému stavu lze zaujmout několik postojů, které nazývá - pragmatické přijetí, trvalý optimismus, cynický pesimismus a radikální angažovanost (sociální hnutí). Giddensova představa o žití ve světě modernity je představa “molocha”= “stroje pádícího enormní rychlostí, který můžeme kolektivně jako lidské bytosti v určitém rozsahu řídit, ale který zároveň hrozí uniknout z dosahu naší kontroly a rozlétnout se na kusy. Moloch drtí ty, kteří mu odporují, a i když se někdy zdá, že má svou pevně danou cestu, mnohdy se náhodně chybně stočí do směrů, které nemůžeme předvídat. Jízda není vůbec nepříjemná nebo bez odměny, často může být veselá a spojená s nadějným očekáváním. Dokud ale budou instituce modernity existovat, nikdy nebudeme schopni směr nebo postup cesty zcela řídit. Na druhé straně se nikdy nebudeme moci cítit zcela bezpečně, protože terén, po kterém moloch jede, je plný závažných rizik. Pocity ontologického bezpečí a existenciální úzkosti ambivalentně koexistují.” Přirovnání současnosti k pádícímu stroji je velice výstižné. Můžeme vycítit, že takový stroj se může v předvídatelné či nepředvídatelné chvíli “rozletět na kusy”. Podobně se autor vyjadřuje také v cyklu přednášek “Runaway world”.

Jaké Giddens nabízí řešení, jak zvládnout molocha? Říká: ”Ačkoliv jsme to my sami, kdo produkuje a reprodukuje svým jednáním sociální život, nemůžeme jej plně kontrolovat”.

Jeho návrhem k řešení je kritická teorie konce 20. století = politizace lokálního, politika pro život (politika seberealizace), politizace globálního, emancipační politika (politika nerovnosti) a jejich vzájemná existence. Musí vytvářet modely dobré společnosti, které se neomezují ani na oblast národního státu ani pouze na jednu z institucionálních dimenzí modernity.

Několikrát se vrací k závažným rizikům modernity – selhání mechanismů ekonomického růstu, růst totalitní moci, nukleární konflikt nebo válka velkého rozsahu, úpadek životního prostředí nebo ekologická katastrofa. Autor zdůzazňuje, že je třeba minimalizovat rizika. Vstoupili jsme, zejména v industriálních společnostech i na celém světě do období rozvinuté modernity. Modernita je bytostně globalizující, nezvladatelné důsledky tohoto jevu utvářejí svět událostí, ve kterém riziko a nebezpečí nabývají nové rysy. Globalizující tendence modernity zapojují jedince do rozsáhlých systémů obsahujících lokální i globální měřítko. Sílí každodenní proud informací, týkajících se života “v jednom světě”. Na pozadí jsou závažná rizika, modernita je bytostně organizovaná na budoucnost. Giddens předpokládá obrat k náboženství nebo aspektům života, které budou připomínat některé rysy tradice, základu pro pocit ontologického bezpečí, navíc posíleného vědomím sociálního světa podřízeného lidské kontrole.

Tento závěr odpovídá celkovému zařazení Giddense k proudu myslitelů, kteří nejsou proti ekonomické globalizaci, přesto žádají pro proces pravidla, kontrolu, která má zabránit globálním rizikům plynoucím pro společnost a lidstvo jako takové. Hájí a přesto krotí “molocha.”

Diggins, Anthony. Důsledky modernity, sociologické nakladatelství SLON, Praha (1998)

přeložil: Karel Muller

doslov: Miloslav Petrusek