Foucault pojímá odpověď na otázku v nadpisu poněkud obšírněji a zasazuje ji do širšího kontextu celého svého analytického zájmu o určité jevy ve společnosti. Uvádí, že jeho velkým tématem je subjekt, konkrétněji způsoby transformace lidské bytosti v subjekt a to v rámci naší moderní kultury. Co pro Foucaulta pojem subjekt v jeho specificky pojímaném smyslu znamená? Subjekt je možno chápat ve dvou různých rovinách. Jednak jako podřízení se někomu jinému skrze kontrolu a závislost, a jednak jako svázání vlastní identity svědomím či sebepoznáním. Takto vymezený subjekt je ve společnosti objektivizován a Foucault ve svých analýzách nachází tři různé mody uskutečňování objektivizace subjektu. 1) skrze zkoumání, které se "pokouší" o statut vědy a vyúsťuje v disciplínách jako je lingvistika, ekonomie, biologie; 2) skrze "praktiky dělení", kdy je subjekt rozdělen buď uvnitř sebe, anebo je oddělen od ostatních, to pak rezultuje v to, že se objektem např. stane šílenec či duševně zdravý člověk; 3) skrze to, jak se člověk sám mění v subjekt, např. se učí chápat sebe sama jako subjekt "sexuality". Foucault upozorňuje, že jeho obecným tématem takto není moc, ale subjekt. Moc je ovšem rubová strana téže mince, kterou při zkoumání subjektu nelze pominout.

Foucault dále uvádí, že existují tři vztahy, které utváří subjekt. 1) vztahy produkce, tzn. fyzického působení (násilí), pro tyto vztahy je výborným nástrojem na zkoumání ekonomická historie a teorie; 2) vztahy signifikace, tzn. komunikace, pro které jsou výborným nástrojem na zkoumání lingvistika a sémiotika; a konečně 3) mocenské vztahy, pro které Foucault nástroj ke zkoumání nenašel, pomocí může být pouze myšlení o moci různého typu, odtud pak je dovozován požadavek, že potřebujeme novou ekonomii mocenských vztahů.

Program této nové ekonomie mocenských vztahů Foucault naznačuje v dalších řádcích. Analýzu moci je třeba provádět spíše než z pozice její vlastní interní racionality, tak z pozice analýzy mocenských vztahů. Mluví-li se o mocenských vztazích, potom je v pozadí myšlen takový druh moci, který se týká vztahů mezi jednotlivci, označuje vztahy mezi partnery. Mocenské vztahy jsou pak takový způsob jednání, jímž jedni působí na druhé, aby ti následně jednali určitým způsobem. Tyto mocenské vztahy mohou být analyzovány skrze antagonismus různých strategií působení.

Foucault následně své úvahy aktualizuje v určitém rozboru moderní společnosti a říká, že je možno vzít za východisko analýzy řadu opozic, které se vyvinuly v poslední době v současné společnosti. Opozice proti moci mužů nad ženami, proti moci rodičů nad dětmi, moci psychiatrů nad duševně chorými, medicíny nad populací, administrativy nad způsobem života. Jedná se zde o boj zachvacující mnohé země, boj jehož cílem jsou mocenské účinky, boj bezprostřední, kdy se hledá nejbližší nepřítel a ne ten hlavní. A hlavně jde o zápas s problematizací statusu jednotlivce, kdy je způsobem vládnutí útočeno na vše, co jedince separuje, ale přitom je deklarováno právo na odlišnost, zápas proti účinkům moci spojené s věděním, kompetencí a kvalifikací, kde je vědění privilegováno a funguje v těžko rozšifrovatelném režimu, zápas o odpověď na otázku, kdo jsem?, kdy je odmítán ideologický přístup ignorující jedince i vědecký či administrativní způsob vyšetřování, kým člověk je. Jedná se tu o útok na techniku moci a ne tolik na jednotlivé instituce moci. V historii lidstva se objevují tři typy těchto bojů. Boj proti fenoménu dominance (např. etické, sociální, religiózní); boj proti fenoménu vykořisťování; boj proti tomu, co jedince připoutává k sobě samému a podřizuje ho tak ostatním. Dnes převládá boj proti tomuto posledně jmenovanému, i když zbylé dva také nevymizely. Moderní stát převzetím staré církevní formy pastýřské moci jedinečně spojuje v souběžném působení individualizaci a totalizaci. Proto je dnes boj proti submisivitě subjektivity, proti technice a formě moci, kdy jde o odmítnutí toho druhu individualizace, který byl lidem "totalizačně" ukládán po několik staletí. Za tímto bojem Foucault stojí.

Po aktuálních rozborech vztahů moci ve společnosti své doby Foucault obrací pozornost zpět k teoretičtějším analýzám mocenských vztahů. Vrací se k počátečnímu dělení tří vztahů, které utváří subjekt a říká, že mocenské vztahy je třeba odlišit od komunikace a kapacity předmětu. Přitom se ovšem všechny tyto vztahy navzájem překrývají a používají se jako nástroje. K tomu Foucault podotýká, že disciplinováním evropských společností se rozumí lépe kontrolovaný, to jest racionálnější a ekonomičtější proces vyrovnávání právě mezi činnostmi produkce, zdroji komunikace a hrou mocenských vztahů.

Analyzovat mocenské vztahy znamená prozkoumat: 1) systém diferenciací, mocenské vztahy jsou rozvíjeny vždy diferenciacemi, ty jsou podmínkou ale i účinky; 2) typy cílů, jakých cílů se snaží ti, co působí, dosáhnout; 3) modality prostředků, od zbraně po řeč; 4) formy institucionalizace, dispozice, zvyky, módu apod.; 5) stupně racionalizace, jak účinné jsou nástroje a jak jistý je výsledek. V moderních společnostech jsou mocenské vztahy postupně převedeny racionalizací, centralizací pod kontrolu institucí vládnutí v užším smyslu.

V závěru Foucault rozebírá vazby mezi mocenskými vztahy a strategiemi. Podle něj se každá strategie konfrontace chce stát mocenským vztahem a naopak každý mocenský vztah má tendenci stát se vítěznou strategií. Jsou to jevy navzájem přirozeně propojené a pevně zakloubené do sebe.