Cílem knihy R. C. Lewontina, významného vědce - genetika, který přednáší na Harvardské univerzitě, bylo podle slov samotného autora “nahlédnout podrobněji do projevů moderní vědecké ideologie a odhalit nesprávné cesty, na které nás svedla”.

Vědu, stejně jako před ní církev, chápe Lewontin jako společenskou instituci. Odmítá stanovisko, že by mohla (jako soubor metod, skupina lidí a balík objektivních poznatků) stát jaksi mimo každodenní život a jeho uspořádání. Naopak tvrdí, že “vědcem se člověk nerodí, ale přichází na svět jako společenský tvor mající kořeny v rodině, ve státě, v produktivní struktuře a pohlíží na přírodu skrze brýle, které mu nasadila jeho vlastní společenská zkušenost”. Navíc vidí vědu jako činnost, která spotřebovává čas a peníze (lidé si vědou vydělávají na živobytí), a proto je ovlivňována těmi jednotlivci a institucemi, které potřebnými statky disponují. Věda pak na oplátku produkuje myšlenky, které se hodí k dosažení, resp. udržování jejich společenské legitimity. V tomto procesu se stává ideologií - “v každé historické epoše odráží a posiluje dominantní hodnoty i názory společnosti.”

Jako příklad ideologického vlivu společnosti na vědecké zkoumání uvádí Lewontin různé chápání vztahu jednotlivce a celku v období moderní a feudální společnosti. Zatímco do 18. století byla důležitost jedince téměř popírána a jako nedělitelný celek byla zkoumána také příroda, s nástupem kapitalismu se prosadil názor zcela opačný. Jedinec se stává ve společnosti hlavním, nezávislým a autonomním sociálním elementem a na poli vědy se objevuje nové, extrémní pojetí přírody - redukcionismus. S tím pak souvisí také vědecké vnímání příčiny a důsledku. Je-li dnes společnost chápána jako následek, nikoliv příčina vlastností jednotlivce (geny definují jednotlivce a ti pak určují charakter společnosti), do 18. století tomu bylo právě naopak: organismy byly považovány za pasívní objekt ve vnějším světě, který má vlastní, neměnné zákonitosti.

Lewontin upozorňuje na dvě funkce, kterými se dnešní věda prezentuje: jednak mění způsoby naší materiální existence produkováním nových technik, vynálezů apod., jednak se snaží vysvětlovat zákonitosti fungování tohoto světa, pod záminkou získání možnosti posléze s ním úspěšně manipulovat. Ve skutečnosti podle Lewontina slouží věda jedinému účelu - ospravedlňování daného stavu věcí, zejména nerovností v uspořádání společnosti. Má k tomu totiž všechny potřebné rysy. Hlásá, že její produkty jsou objektivní, apolitické, platné v každé době, je opředena jakousi mystikou, používá tajemný jazyk, takže jí nerozumí hned tak každý. Zkrátka podobá se všemi znaky křesťanské církvi, resp. náboženství, které dnes ve funkci obhájce status quo nahradila.

“Za všechno mohou naše geny?” je název kapitoly, která rozvíjí téma rovnosti jednotlivců či skupin ve společnosti. Lewontin zde vystupuje proti myšlenkám biologického determinismu, že existují vrozené rozdíly ve schopnostech ras i jednotlivců, že tyto rozdíly jsou biologicky zděděné a neměnné, a že lidská povaha je tudíž zárukou vytvoření “spravedlivě” hierarchizované společnosti. Argumentuje tím, že náš organismus není určován pouze geny, nýbrž je výsledkem jedinečné interakce mezi genetickou informací, vlivy prostředí a náhodnými odchylkami při růstu a dělení buněk během vývoje, přičemž je dosti složité přesně rozlišit, co z naší povahy a schopností je dílem genů a co má na svědomí prostředí, v němž žijeme.

Jako důkaz používá studie dvojčat vychovávaných oděleně (vědci podle Lewontina opomíjí fakt, že dvojčata nezůstávají charakterově podobná pouze díky genům, nýbrž také proto, že často vyrůstají v téže rozvětvené rodině, ve stejném prostředí), a výsledky srovnávacích inteligenčních testů mezi bílými a černošskými sirotky, které mezi rasami nepotvrdily významné rozdíly.

Za nejmodernější formu naturalistické ideologie lidské povahy považuje Lewontin sociobiologii, přičemž zpochybňuje její snahu popsat tzv. univerzální rysy člověka (touha válčit, sexuální nadřazenost, vztah k soukromému vlastnictví a nenávist vůči cizincům), které by byly platné kdekoliv na světě a v kterékoliv době.

Co říci závěrem? Kniha není, jak by se asi od člověka - vědce očekávalo, obhajobou současné vědy, není však ani otevřeným útokem proti ní. Chce čtenáře upozornit na skutečnost, že věda, jako každá jina lidská činnost, má své meze. Varuje před slepou vírou v profesionální intelektuály (vědce, ekonomy, politology atd.), kteří se do našeho povědomí vtírají zejména díky schopnostem jednoduše a úderně formulovat často zkreslené myšlenky, a kteří si uvědomují, že důkazy o nejistotě a složitosti tohoto světa lid zdaleka tak dobře neosloví jako vševysvětlující, objektivní pravdy.

Lewontin, R. C. 1997. Biologie jako ideologie. Za co mohou naše geny? Brno: JOTA