Díky finančnímu přispění Grantové agentury ČR a pod hlavičkou Sociologického nakladatelství byla před dvěma lety na knižní pulty uvedena kniha Sociologie a ekologie, jako další ze svazků ediční řady Základy sociologie. Tato edice si klade za cíl zmapování výsledků, kterých bylo sociologií dosaženo v jednotlivých oblastech, a podání “informace o aktuálním stavu poznání společnosti” (str.7).

Tohoto nelehkého úkolu se v oblasti přístupu k životnímu prostředí s úspěchem zhostil brněnský sociolog Jan Keller (nar. 1955). Tento populární autor po dokončení studia na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně, obor historie a sociologie, prošel řadou zaměstnání, která s vystudovanými obory příliš nekorespondovala, až teprve v r. 1982 zakotvil zpět na své domovské universitě, kde v současné době přednáší sociologii kultury, dějiny sociologie a současné teorie společnosti. Mnoho podkladů ke svým četným publikacím shromáždil na studijních pobytech v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně. Kromě dalších činností aktivně podporuje ekologické Hnutí Duha a je členem redakce časopisu Poslední generace.

Kellerovu tvorbu lze rozdělit do dvou hlavních proudů. Předmětem jeho zájmu se na jedné straně stává sociologie jako samostatná vědecká disciplína (Úvod do sociologie (1992), Dvanáct omylů sociologie (1995), Sociologie byrokratizace a organizace (1996),...), na straně druhé pak enviromentální problematika, kde se snaží apelovat na nezamýšlené negativní důsledky lidského jednání (Nedomyšlená společnost (1992), Až na dno blahobytu (1993), Naše cesta do prvohor (1998),...)

Kniha Sociologie a ekologie je tak vlastně splynutím obou předmětových orientací autora, i když se samotná stylizace a forma od předešlých titulů poněkud liší. Keller zůstává stranou hlavních rozehraných sporů v daných oblastech a vystupuje, v souladu s cílem knižnice Základy sociologie, spíše jako průvodce, který se snaží systematicky zpřístupnit vývoj vztahu mezi sociologií a ekologií v průběhu posledních dvou století.

Jak autor uvádí v úvodu knihy, ekologie byla inspirací společenských věd ve dvou kontextech. První z nich pojímal ekologii jako určitý výkladový princip při vysvětlování povahy dění ve společnosti v roli “pomocníka vědy a společnosti”, zatímco v druhém ekologie získává podobu varovného prstu a přestává být považována za paralelu společenských věd. Svým studiem šancí lidského druhu na přežití v důsledku hrozeb globálního ohrožení přírody a přírodních systémů upozorňuje na možné hrozivé důsledky “normálního” chování moderní společnosti.

Na přelomu 19/20. století se sociologie nechává inspirovat přírodními vědami s cílem dosáhnout podobné exaktnosti. Zvláštní pozornost věnuje i nově vznikající ekologii, která ji fascinuje zejména svým “systémovým charakterem s dokonalými seberegulačními schopnostmi”. Systémovosti ekologie využila zejména Chicagská škola při zdůvodňování procesů a pravidelností, které se vyskytly v uspořádání obyvatel a institucí ve velkých severoamerických městech. Tento přístup byl vlastně prvním pokusem aplikovat poznatky přírodovědné ekologie na popis dění v lidské společnosti. Podobně ekologie využívá nově vznikající obor - sociální ekologie, která se s její pomocí snaží vysvětlit fungování mechanismů organizované modernity. Stranou pozornosti však zůstává význam přírodního prostředí chápaného jako důležitý existenční faktor, na čemž má nemalou zásluhu osvícenská představa pokroku.

Sedmdesátá léta jsou ve znamení ekologického procitnutí jako reakce na první konkrétní obavy z nepříznivých doprovodných jevů ekonomického růstu. Vyvrcholením těchto tendencí v sociologii jsou aktivity Římského klubu, který poprvé formuje základní myšlenku o existenci mezí růstu v konečném prostředí.Tato skupina významných vědců z různých oborů se zformovala v r. 1968 a do povědomí veřejnosti se dostala svou první publikací “The Limits to Growth” (1972). Ke stejnému problému se váže i vlna, bohužel ne sociologické, literatury z přelomu 60. a 70. let.

Fenomén mezí růstu přisuzuje zcela nový význam pojetí vztahu člověka ke světu. Dochází k přehodnocování zažitých stereotypů a tvrzení. V r. 1967 publikuje L. White zajímavou studii o zodpovědnosti křesťanství za současnou ekologickou krizi, neboť zavedením duality mezi člověkem a přírodou utvrzuje člověka v předsvědčení, že vykořisťování přírody není žádným zlem. Z řad sociologů se, v souvislosti s mezemi růstu, jako jeden z prvních vyslovuje Jean Baudrillard. Upozorňuje na negativní aspekty masové výroby, která činí stále obtížněji dostupnými přírodní statky. Dostupnost těchto statků se tak stává symbolem nové, přenesené nerovnosti.

Od tohoto přístupu je jen krok ke koncepci rizikové společnosti Ulricha Becka, která je podrobně popsána spolu s dalšími kritickými reakcemi způsobu a principu fungování společnosti v druhé části knihy. Riziková společnost představuje zcela nové pojetí společnosti, která systematicky produkuje rizika ohrožující celkovou smysluplnost sociálního uspořádání. Ukazuje se, že rozsáhlejší distribuce sociálního dobra (spotřebních statků) ve svých důsledcích zvyšuje distribuci sociálních zel - rizik a ohrožení spjatých s moderní výrobou. Největším problémem je však kumulace rizik, která nabývá podobu globálního ekologického ohrožení - “ekologické krize, která je v prvé řadě krizí průmyslové modernity” (169). Beck zavádí termín “reflexivní moderna”, který představuje konfrontaci samotné společnosti s jejími vlastními principy vedoucími k nezamýšleným vedlejším důsledkům. Problémy rizik chápe jako problém samotné povahy “sociálního řádu, adekvátnosti konvencí, ale především jako důsledek uplatňování účelové racionality”.

V souvislosti s produkcí rizik ostře kritizuje politické strany jako “dinosaury zašlé průmyslové epochy”, ekonomický růst, který profituje na dodatečném estetickém zmírňování následků určitých rizik, a kritice se nevyhne ani dnešní podoba sociologie se svými nepružnými paradigmaty, která prý patří do “antikvariátu průmyslové společnosti”. Beck jí však přisuzuje významnou úlohu do budoucna, pokud bude schopna vyvrátit stará schémata myšlení a zpochybnit staré instituce. Ulrich Beck vidí východisko z této situace v subpolitizaci společnosti. Na jedné straně přežívají politické instituce z minulých století, které slouží jako “symboly zašlé legitimity”, a na straně druhé existují individua se svým každodenním rozhodováním, které se ve skutečnosti stává novou doménou politiky.

V závěru knihy se ke kritice sociologie připojuje i sám autor, zejména v souvislosti s její netečností k ekologickým problémům, které zaregistrovala jako jedna z posledních, a to jen díky zviditelnění enviromentálních hnutí v pol. 70.let. Dle autora leží před sociologií ještě mnoho neprobádaných cest v této oblasti, ve kterých by však mohla najít svou novou opodstatněnost a nový smysl.

Účelem této publikace bylo seznámit čtenáře, jak studenty sociologie, odborníky, tak i širší veřejnost, s přístupy, které manifestují setkávání dvou vědeckých disciplín, sociologie a ekologie. Kellerovi se podařilo utřídit a kriticky zhodnotit značné množství literatury, která se dotýkala této problematiky. Přestože sám autor má v této oblasti dosti vyhraněný postoj, omezuje své komentáře k jednotlivým teoriím na základní objasňování historických souvislostí a pojmů, pouze v závěru formuluje úkoly, kterými by se sociologie měla v budoucnosti zabývat.

Domnívám se, že tato kniha bude přínosem jak pro zájemce z oblastí sociologie, tak pro odborníky z jiných oblastí, neboť zmíněné souvislosti nazírání na tuto problematiku mohou oslovit i přestavitele ostatních věd. Epizodicky dobře rozvrstvený a s historickým kontextem svázaný nástin vývoje umožňuje čtenáři uvědomovat si širší souvislosti a různé polohy problému, který se v dnešní době stává čím dál více alarmujícím.

Literatura: