RECENZE


Autorka: Michaela Ledererová

Anthony Giddens: The Third Way – The Renewal of Social Democracy

Anthony Giddens: “The Third Way”- The Renewal of Social Democracy, Polity Press Cambridge 1998



Anglický sociolog Anthony Giddens představuje čtenářské veřejnosti knihu The Third Way (Třetí cesta) právě včas. V období neutuchajích změn na celosvětové politické scéně, kdy jsou tradiční myšlenky neoliberalismu stále častěji nahrazovány středo-levicovými ideami sociálně demokratického proudu, je otázka “kudy teď”, kterou si Giddens pokládá, vskutku namístě. Autor nabízí čtenářům koncept tzv. "třetí cesty". Jak se tohoto úkolu zhostil, posuďte již sami.

Kniha je strukturována do pěti tématických kapitol. V úvodní kapitole nazvané "Socialismus a poté" se autor zkratkovitě zamýšlí nad problematikou socialismu. Ideu socialismu zmiňuje v pojetí K. Marxe a také ho charakterizuje v praxi - v jeho konečných praktických vyústěních, která charakterizuje na situaci v bývalém Sovětském svazu. Převážnou část kapitoly věnuje dvěma politickým proudům, které dominují na současné politické scéně, neoliberalismu a myšlenkám klasické sociální demokracie. Zkratkovitě charakterizuje oba proudy a uvádí typologii evropského modelu sociálního státu. Z jeho úhlu pohledu se neoliberalismus nachází v krizi, která vyplývá ze stále většího napětí mezi konzervativismem a tržním fundamentalismem.

Druhá kapitola s názvem "Pět dilemat" pojmenovává 5 hlavních jevů, které podle autorova názoru představují důležitý ukazatel směru a orientace v budoucím vývoji sociální demokracie. Jednotlivá dilemata však nejsou probírána příliš podrobně, spíše se jedná o hrubou charakteristiku.

Jako první dilema Giddens uvádí problém globalizace. Zdůrazňuje, že globalizace nesouvisí pouze s tržním fundamentalismem a ekonomickou nadvládou, ale daleko více má za následek transformaci prostoru a času, kterou je třeba konfrontovat.

Dilema číslo dvě představuje individualismus, jev úzce související s globalizací. Individualismus nepokládá za negativní jev, ale zdůrazňuje, že musí být doprovázen zodpovědností každého jedince za vlastní život a za život svých potomků.

Zbývající dilemata se týkají problematiky pravice versus levice, role politických organizací (zdůrazňuje především nutnost posílit roli neziskových organizací a sociálních hnutí) a problematiky ekologie. Ekologickou problematiku analyzuje zejména v souvislosti s riziky a způsoby jak se jim bránit a předcházet jim.

Podle Giddense všechna tato zmíněná dilema představují jakési nitky přediva, z něhož by se měl postupně utkat pevný základ pro zajištění fungování třetí cesty. V závěru kapitoly uvádí sedm základních hodnot, na kterých by měla "třetí cesta" stavět.

Jsou to rovnost, ochrana zranitelných, svoboda, žádná práva bez vlastní zodpovědnosti, žádná autorita bez demokracie, kosmopolitní pluralismus a filosofický konzervativismus.

Třetí kapitola knihy je věnována problematice státu a občanské společnosti. Jak sám autor podotýká, jedním z cílů koncepce "třetí cesty" je reforma státu a posílení role občanské společnosti. Ta by měla spočívat zejména v prohlubování demokracie. Vláda by měla podle Giddense začít více spolupracovat s neziskovým sektorem občanské společnosti, a tak posílit rozvoj a obnovení komunitního soužití. Ekonomický charakter takového spolupráce - spojení dynamiky trhu práce s veřejným zájmem - nazývá novou smíšenou ekonomií.

Jádrem veškerých problémů, které se objevují v demokratických systémech, je dle autora právě nedostatečná demokratičnost těchto systémů, volající pro reformě. V této kapitole rovněž nabízí svůj recept na nápravu tohoto nedostatku.

Demokratizace systému by měla podle autora spočívat ve čtyřech následujících procesech, v decentralizaci moci. Decentralizací by národní stát nezanikl, pouze by přesunul moc směrem nahoru do kompetence novým kosmopolitním, demokratickým, mezinárodním institucím a směrem dolu - regionálním autoritám a neziskovému sektoru.

Za druhé v posílení role veřejné sféry, které by měla být více otevřenější a průhlednější a hledat nová, efektivnější opatření v boji proti korupci.

Třetím krokem k demokratizaci je snaha udržovat a rozvíjet právní systém států a zvyšovat administrativní výkonnost státních úřadů.

Poslední krok by měl podle Giddense spočívat v posílení přímého kontaktu vlády s občany a naopak, a to prostřednictvím „experimentů s demokracií“, jako např. zakládáním občanských rad, zavedením elektronického referenda, skrze přímou lokální demokracii, apod.

Ve čtvrté kapitole Giddens hovoří o tzv. státu sociálních investic (The Social Investment State). Tak pojmenovává svou terminologií všeobecně známý welfare state. Toto označení pokládá za vhodnější, protože všechny principy, na kterých sociální stát funguje (uvádí zejména - vzdělání, lidský kapitál, novou smíšenou ekonomii, atd.) v podstatě představují investice. Giddens sám věří v budoucí zúročení těchto investic, které jedinci investují během svého života. Toto zúročení by měl představovat právě stát sociálních investic s dokonale fungujícím systémem sociálního zabezpečení a efektivně řešící problémové otázky stáří a nezaměstnanosti.

Základní filosofií státu sociálních investic je podle Giddense redistribuce ekonomických zdrojů a kultivace lidského potenciálu. Jeho cílem je plná zaměstnanost a flexibilita občanů.

Závěrečná kapitola již svým názvem "Do globálního věku" implikuje, jaké tématiky se bude týkat. Autor se zamýšlí nad budoucími vizemi státu sociálních investic a nad šancemi na úspěšné směrování třetí cesty. Zabývá se zejména významem kosmopolitní demokracie a nutností transformace národních identit v identity více otevřené a reflexivnější.

Transformace identit v otevřenější je nutná zejména díky tomu, že společnosti se stávají kosmopolitnějšími, což je třeba reflektovat. Role zvyků a tradic v rámci národních států je oslabována, a to se odráží v povaze národních identit. Podle Giddense kosmopolitní národ potřebuje vytvářet takové hodnoty, které by respektovaly všichni. Proto tolik zdůrazňuje nutnost rekonstrukce starých forem identit.

Bez nepovšimnutí nezůstane ani aktuální otázka budoucnosti Evropské unie a její role v současném globálním světě.

A. Giddens se zhostil ošemetné problematiky "zlaté" střední cesty s odvahou a neskrývavým optimismem. V dnešní chaotické době, kdy ideje neoliberalismu a tradičního konzervatismu již vyšly "z módy" a nástup středo-levicových sociálních demokratů se u svého publika nesetkal s velkou odezvou, nabývá otázka o budoucím směru politického vývoje na stále větší aktuálnosti. Přestože by se dala Giddensova kniha částečně použít jako určitý návod na další kroky, postrádám v jeho modelu střední cesty detailnější a instrumentálnější recept na vytvoření fungujícího konceptu střední cesty. V mnoha ohledech se Giddens pohybuje pouze na okraji dané problematiky, bez hlubšího vhledu a detailnějšího návodu na řešení. Za pozitivní naopak pokládám jeho snahu o dokládání jeho teoretických úvah, praktickými příklady z politického zákulisí. Například v souvislosti s jeho úvahami o kosmopolitním národu často rozebírá současný stav Evropské unie nebo problematiku kulturního pluralismu ve Velké Británii, také problémy spojené s imigrací analyzuje na příkladech z Německa (problémy s kurdskými občany) atd.

Nicméně se domnívám, že měla-li kniha sloužit jako jakýsi zkušební magnet, upoutávající pozornost na skutečnost, že koncepce třetí cesty je reálná a stává se čím dál více aktuálnější, obstál autor ve svém úkolu velmi dobře. Giddens bezpochyby hodnotně přispěl svými novými postřehy do diskuse týkající se budoucího vývoji konceptu třetí cesty a o světovém politickém vývoji všeobecně.

Jeho neutuchající apelace na vzdělání, rozvoj lidského kapitálu, posílení role občanské společnosti i neziskového sektoru a individuální zodpovědnosti, aj. představují nepochybně jednu z nejdůležitějších výzev pro efektivní fungování státu sociálních investic.

Autor používá jednoduchý a srozumitelný jazyk a svým literárním stylem dokáže čtenáře lehce zaujmout. V jeho textu se neobjevují nadbytečné a vykonstruované odborné termíny, a přitom současně svým literárním stylem nesklouzává do proudu populistické literatury, určené nejširším vrstvám společnosti. Jeho argumentace a stanoviska jsou vyjádřena jazykem věcným a jednoznačným.

Kniha erudovaného anglického sociologa představuje pokus naznačit střední cestu mezi dvěma dominantními filosofickými směry, které selhaly - mezi socialismem a tržním fundamentalismem. Jeho třetí cesta představuje nový směr politické orientace, který se vyhýbá oběma extrémům jak pravice tak i levice a snaží se hledat nové způsoby jak reagovat na problémy doprovázející proces globalizace.

Základ pro úspěšné fungování "zlaté střední cesty" Giddens vidí ve vzdělání a lidském kapitálu, v plné zaměstnanosti a důrazu na rekvalifikaci, v prosperitě, rovnosti, stabilitě, ve snaze nevyčleňovat staré lidi ze života společnosti, a konečně v globální vládě, zakotvené v národních státech, resp. regionech.

Giddensovou koncepcí střední cesty se nechala inspirovat již řada politiků světového formátu. Kromě britského premiéra Tonyho Blaira, který A.Giddense pokládá za svého nejoblíbenějšího sociologa a intelektuála to byl například i prezident USA Bill Clinton, který se účastnil konference na téma "třetí cesta".

Otázkou však zůstává, zda-li se i česká sociální demokracie nechává inspirovat idejemi třetí cesty. Vzhledem k tomu, že však vláda sociálních demokratů nedostatečně reflektuje jeden z Giddensových nejdůležitějších principů střední cesty – vzdělání a investice do této oblasti neustále omezuje, přiklonila bych se spíše k odpovědi záporné. Pokud by česká sociální demokracie opravdu chtěla nastoupit politiku střední cesty, musela by mezi své priority kromě vzdělání zařadit také důraznější politiku zaměstnanosti, rekvalifikační programy, posílení role neziskového sektoru a v neposlední řadě snahu obnovit přímou spolupráci vlády s občany.