Jméno: Pavla Maříková

Obor: Politickoekonomická sociologie

Článek: Večerník, Jiří (1998): Občan a tržní ekonomika. Praha: Lidové noviny

Kapitola: Vliv ekonomických těžkostí na politické pole

Transformaci probíhající v zemích střední a východní Evropy (SVE) nelze považovat za uzavřenou. Po postupném vyhasnutí euforie v prvních letech transformace si stále více lidí uvědomuje, že vzniklé tržní hospodářství a politický pluralismus s sebou přinášejí i rozpad někdejších sociálních jistot , které spočívaly především v zajištěné zaměstnanosti a rozpočtovém financování sociálního zabezpečení. Večerník se v tomto článku zabývá otázkou, jak se ohrožení právě těchto navyklých sociálních jistot promítá do nespokojenosti s novým režimem, jejímž následkem pak došlo k nedávným “obratům doleva” v řadě reformních zemí.

Ve svém článku se opírá o výsledky výzkumů mnoha mezinárodních institucí týkajících se politického i ekonomického chování . Snaží se hledat společné prvky politického, ekonomického i sociálního vývoje v zemích SVE (v České republice, Maďarsku, Polsku i na Slovensku) a naopak hledá i body, kde se vývoj především politických postojů obyvatelstva těchto zemí liší.

Lineární řazení - .. asi předeslat architekturu textu, jinak se špatně čte

Na politickou stabilitu má podle autora největší vliv vnímání osobní ekonomické situace, neboť nespokojenost s ní pak dává možnost posílení vlivu krajně levicových, populistických či autoritářských stran. Po roce 1989 došlo k zásadnímu obratu od komunistické totality k liberální vládě, nicméně později dochází na politické scéně k  posilování sociálně demokratického směru. Večerník nabízí dvě vysvětlení “obratů doleva” a to teorii deprivace a hypotézu voličských očekávání.

Během změn politického systému a v době ekonomických krizí, jejímž typickým příkladem je transformace, provází každodenní rozhodování jedince nejistota a pocit ohrožení (růst nezaměstnanosti, pokles reálných mezd, atd.), což vede k přesvědčení, aby chtěl závažná rozhodnutí týkající se jeho života podstoupit vyšší autoritě a to jednotlivci, skupině či organizaci. Snaží se tak získat jistotu i za cenu ztráty svobody. Pocit ohrožení pak vede ke vzniku “absolutní deprivace”. Podnikání, restituce a privatizace přináší příležitosti pro lidi ke zlepšení postavení a rozmnožení majetku, ale na druhou stranu vzniká “relativní deprivace” těch méně talentovaných a úspěšných, kteří se s nimi srovnávají. Tato deprivace také vzniká z nenaplněného očekávání výraznějšího zlepšení.

Další příčina je založena na navyklých “nárocích” obyvatelstva , kdy se lidé nechtějí vzdát svého spoléhání se na stát a znovu by uvítali rozsáhlé státní přerozdělování. (“ Velmi důležitá je i selektivní paměť: čím tvrdší jsou sociální důsledky transformace, tím růžovější se jeví minulost a tím snazší je návrat k podpoře postkomunistických stran”, str. 263)

V České republice je obrat doleva pomalejší než v ostatních zemích SVE neboť zde byl pokles sociálního postavení určitých skupin obyvatelstva vyrovnán vzestupem jiných. Česká republika je z těchto zemí na čelním místě ve spokojenosti s vývojem po roce 1989 i když souhlas s fungováním tržní ekonomiky poklesl, ale souhlas s vývojem politické demokracie dlouhou dobu rostl (až do roku 1996, kdy začal klesat). Důvodem byly finanční problémy a příjmová nedostatečnost mnoha domácností a mimo jiné i finanční skandály připisované pravicové vládě.

Druhé vysvětlení příčiny “obratu doleva”, podle něhož se lidé nevzdali spoléhání se na stát, hledá autor v přetrvávající zažité zkušenosti z doby před rokem 1989, kdy byla společnost značně novelizována – ve mzdách, rodinných příjmech, spotřebních výdajích a vybavení domácností. (“ Indoktrinace ideologií rovnosti je natolik zakořeněna, že veřejnost pokládá vyšší příjmy a majetek za nepoctivě získané."” str.267). Navíc byla v prostředí celkového nedostatku a všeobecně nízké životní úrovně v  totalitním režimu chudoba jednotlivce nebo rodiny mírnější, snesitelnější a méně flustrujícífrustrující. Lidé mohou podle autora reagovat na potíže domácností tak, že mobilizují vlastní úsilí a využijí doplňkových rodinných zdrojů, nebo naopak činí odpovědným stát, což pokládá za psychologické dědictví předchozího režimu.

Přitom se podle Večerníka, který se opírá o Jeffreyho Saltze, životní úroveň v zemích SVE nesnižuje, což vyplývá z neklesající spotřeby potravin a rostoucího vybavení domácností. Současné obraty doleva obyvatelstva nejsou podle něj volbou mezi kapitalismem a komunismem, jak si mnozí lidé představují, ale naopak již minulé volby směřují k přesně stejnému typu, jako v západní Evropě nebo USA, tj. k volbám ovládaných politikou zájmových skupin.

Průměrné očekávání od státu v oblasti hlavních sociálních jistot (zaměstnanost, bydlení, péče o děti a zabezpečení ve stáří) se přitom mezi státy SVE liší, nejnižší je v České republice a nejvyšší v Maďarsku. Ale ani v západní Evropě nejsou očekávaní od státu nijak nízká, i když je samozřejmě rozdíl mezi “liberálními” a “sociálními” státy, kdy například ve Skandinávských státech dosahuje u lidí očekávání státní péče téměř stejně vysoké úrovně jako u občanů SVE.

Otázkou však podle Večerníka zůstává, jak realistické jsou jejich požadavky a jak silně jejich naplnění ovlivňuje politickou orientaci obyvatelstva. Zdroje státního rozpočtu jsou nepostačující k plnému uspokojení rostoucích sociálních nároků. A tak proto je možné nutný rozdíl mezi očekáváním a realitou využít k politickému vzestupu levicových stran a posilování politického radikalismu.

Druhou část svého článku věnuje Večerník otázce, zda může být z výše zmíněných důvodů zpochybněn samotný demokratický proces. Za nejzávažnější považuje vztah mezi obtížemi nebo nesplněnými očekáváními a přáním změny politického systému. Zvažuje následující příčinnou souvislost: a)V důsledku nezaměstnanosti, klesajících reálných příjmů a rostoucí inflace se některé domácnosti dostávají do finančních obtíží. b) Ze své nepříznivé situace a pocitů flustrace obviňují ekonomické reformy a nový politický režim . c) Stát by měl podle nich ve společnosti hrát důležitější roli, uznat zodpovědnost za ekonomiku, omezit volnou tržní soutěž i “přílišnou demokracii”. d) Lidé jsou stále více oslovovány stranami připouštějícími možnost občanské neposlušnosti nebo použití jiných masových projevů nespokojenosti. Zmíněné postoje a očekávání mohou mít svůj počátek, v kterémkoliv z těchto bodů.

Existují silné vazby mezi ekonomickým ohrožením a politickými postoji, které vyjadřují levicové orientace nebo preferují “silnou ruku” (tj. autoritářství). V České republice je silný vztah mezi ekonomickou nejistotou a levicovou orientací, v Maďarsku naopak je silný vztah s autoritářským režimem. Na Slovensku je podíl obyvatelstva upřednostňujícím vládu pevné ruky dvojnásobný než v České republice. Nejsilněji jsou lidé ze zemí SVE nakloněny k myšlence silného vůdce v Polsku.

Radikalizace politických postojů může být podle autora zjišťována také souhlasem dotázaných s jejich případnou účastí v demonstracích a stávkách. Míra tohoto souhlasu není zanedbatelná v žádné ze  zemích SVE. Většinou se občané SVE považují za zkušenější (podle výzkumu z roku 1991) v projevech občanské neposlušnosti než obyvatelstvo západních zemí. V roce 1991 u nás byla ochota připojit se k revolučním událostem mnohem vyšší než v Polsku a Maďarsku. Ovšem lidé ochotni k demonstracím a stávkám inklinují nejen k levici ale i k silnému vůdci.

Další část svého článku věnuje Večerník postojům přívrženců jednotlivých politických stran. Od počátku parlamentní demokracie v zemích SVE usilovaly sociální skupiny o prosazení svých zájmů prostřednictvím politických stran. Po pádu totalitního režimu docházelo postupně k diferenciaci politických stran a hledání konkrétnějších skupin voličů. Nicméně politické spektrum není podle autora dosud tak silně spjato se sociální strukturou jako ve stabilních demokratických společnostech.

V letech 1990-92 patřili občané zařazující se nalevo politického spektra mezi přívržence komunistické strany (KSČM) a sociální demokracie (ČSSD). Voliči KDU-ČSL se zařazovali nejblíže politickému středu, stoupenci ODA a ODS mírně doprava. Profil voličů se postupně vyjasňoval z hlediska jejich demografických a sociálních rysů. Rozhodují hlavně věk, vzdělání a majetek. Mezi voliče KSČM patří lidé, kteří zahájili nebo završili svou kariéru v 50. A 60, letech., jedná se o méně vzdělané a majetné lidi. ODS naopak podporují úspěšní, vzdělaní a lépe situováni mladí voliči. ČSSD získává především občany patřící k politickému středu, kteří jsou většinou méně zámožní. ODA klade důraz především na mladou, vzdělanou a městskou populaci. KDU-ČSL se opírá především o venkovské a starší občany.

K “socialistickým” stranám se tedy většinou hlásí dělníci a nižší vrstvy. Občanské strany podporuje “stará” střední třída, podnikající ve výrobě a službách, i “nová” střední třída, jejichž podstatná část pracuje ve veřejném sektoru. Stoupenci levice staví do popředí tradiční požadavky pořádku, stability, sociální ochrany a rovnosti. Pravicoví voliči naopak podporují rozvoj otevřeného a dynamického společenského systému, nových příležitostí a příjmových rozdílů.

K vystříbřenosti došlo například u voličů ČSSD. Mnoho sociálních demokratů mělo ještě v roce 1993 názory blízké komunistickým, ale v roce 1996 se jejich část názorově přiblížila KDU-ČSL. Důvodem strmého vzestupu popularity ČSSD v roce 1996 je posun jejího programu odleva do středu. S pokračujícím nárůstem volebních preferencí v roce 1997 se názorově upevnila, a současně se posunula opět doleva. Svůj profil zcela ztratila ODA. O ODS platí, že její příznivci se dále ostře názorově vyhraňují. V poslední době dochází k výrazné polarizaci politické scény, kdy se ČSSD posunuje směrem k levému okraji politického spektra a ODS si upevňuje svoje postavení napravo. Stoupenci ČSSD dnes opět silněji odmítají liberální postoje, přívrženci ODS na nich stojí pevněji.

Zachycení tak komplexní změny společnosti k jaké došlo po pádu komunismu je podle autora bez překročení hranic mezi ekonomií, sociologií a politickými vědami takřka nemožné. Ekonomové vyzdvihující nutnost efektivního fungování trhů, političtí vědci zdůrazňují nezbytnost uplatnění západní politické demokracie a sociologie se zabývají institucionálními předpoklady vzniku funkčního trhu. Nic z toho ale východoevropské společnosti nemají. Revoluční euforie podle autora zakryla skutečnost, že žádná automatická harmonie mezi politickou demokracií a tržní ekonomikou neexistuje.

V žádné zemi SVE neskončilo úplné zablokování reforem. V souvislosti s levicovými posuny došlo v některých zemích pouze k jejich přibrzdění. Autor dochází k závěru, že ohrožení ekonomické transformace a politické demokracie masovým protestním hnutím “zdola” není pravděpodobné. Nevylučuje ale, že by možný souběh ekonomických obtíží a politické nestability mohl v budoucnosti vyvolat masové protestní akce, které dále posílí ekonomické problémy a politické konflikty.

Nakonec bych ráda článek Jiřího Večerníka shrnula. Autor se v tomto článku zabývá vývojem zemí SVE po pádu totalitního režimu v roce 1989. Vycházejíce z výsledků mnoha mezinárodních výzkumů zachycuje vývoj politických názorů v probíhající ekonomické transformaci obyvatel České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska . Snaží se hledat příčiny, které vedly k nedávnému “obratu doleva” jak ve smýšlení lidí tak následně i na politické scéně. Hlavní příčiny shledává autor v několika faktorech. Jedním z nich jsou finanční problémy a příjmová nedostatečnost, které následkem ekonomických reforem postihují stále více jedinců a rodin. Dalším je určitá deziluze a nespokojenost s výsledky, jenž lidé od ekonomické transformace a politické demokracie očekávali. Následujícím faktorem je i určitý návyk lidí na spoléhání se na pomoc státu a rozsáhlé státní přerozdělování (v zaměstnanosti, sociálním zabezpečení,..) z minulého režimu. Všechny tyto i jiné příčiny pak měly za následek, že stále více lidí zastává názor, že by stát měl hrát výraznější roli jak v  ekonomické tak i sociální sféře.

V druhé části článku se autor zabývá tím, jak se postupně v České republice od voleb v roce 1990 vyvíjeli a specifikovali (demograficky i sociálně) přívrženci volící jednotlivé politické strany. Zároveň zachycuje , jak se politické strany v České republice během let pohybovaly na politickém spektru .

Nakonec si autor klade otázku, co s sebou přináší “obrat doleva”, jehož svědkem jsme byli u posledních voleb. Nepřipouští, že by zmíněné události mohly vést k ohrožení ekonomické transformace a politické demokracie, nevylučuje však , že by současné ekonomické problémy a politická nestabilita mohly vyvolat protestní akce, které by ekonomické problémy a politické konflikty ještě zhoršily. Je třeba vyřešit především ekonomické problémy, neboť subjektivní finační problémy jedinců, vedou k posilování nejen extrémních levicových ale autoritářských stran.

Co takhle vlastní názor, dovětek, protože politická i ekonomická scéna se razantně změnila?