Zygmunt Bauman

Globalizace je v současné době často používaný termín, nedávno tolik diskutován v souvislosti s jeho užitím v novoročním projevu Václava Havla, který je však svým způsobem zahalen určitou dávkou nejasnosti a pro mnohé i zpochybněním. Tato kniha má být, podle slov autora, hlubším proniknutím do světa, jenž by odkryl nejen společenské kořeny, ale i budoucí důsledky neodvratného globalizačního procesu, avšak v souladu s postmoderním myšlením pouze coby postulace mnoha otázek, které pomohou nalézt cestu ve zmateném toku dějin.

Současná lidská situace podle Baumana prochází mnohostrannou transformací, jejíž charakteristiky shrnuje pojem ”časoprostorová komprese”. Svět je spojován, a stejnými mechanismy, zároveň rozdělován. Polarizace, ke které dochází je určována novými hodnotami, kde významnou roli hraje ”mobilita”. Svoboda pohybu se stává novým důležitým stratifikačním faktorem, který od sebe odděluje několik málo ”globalizovaných” od většiny těch, na něž nezbyla než ”lokální” úloha pokorně přijímat svůj osud. Pravidla, hodnoty i významy jednotlivých lidských situací jsou důsledkem omezené komunikace ”mezi stále globálnějšími a exteritoriálnějšími elitami a čím dál víc lokalizovanou většinou” [ Bauman 1999:9]

”Každý, kdo může utéct z lokality, může utéct od důsledků” [ Bauman 1999:18]

Takto by se dala shrnout Baumanova reakce na výrok Alberta J.Dunlapa (autor jej označuje za proslulého ”racionalizátora” moderního podnikání), že společnost náleží těm, kdo do ní investují. Akcionáři jsou zřídka kdy fyzicky spojeni s lokalitou, do které investují své peníze. Toto je jejich výhoda oproti zaměstnancům, na které možný osud investic doprovázený s přesunem kapitálu jinam, dopadne daleko silněji. Přesto však tito lidé nemají ve většině případů žádnou možnost svůj osud zásadně změnit.

Změna ve vnímání “vzdálenosti” jako sociálního produktu se promítla do celkové změny postmoderní společnosti. Vzdálenost hrála vždy nejen neosobní, objektivní, fyzikálně danou úlohu, ale především se podílela na formování komunitní jednoty, neboť odlišovala “nás zde” a “ty ostatní tam”. Ve sféře pohybu však došlo k zásadnímu obratu mimo jiné poté, co se rychlost přenosu informací stala zcela nezávislou na svém nositeli a díky moderní počítačové síti se de facto vzdálenosti jako takové zbavila. Podle Paula Virilia se vytvořil zcela nový - “kybernizující” prostor, jehož prvky jsou “zbaveny prostorových dimenzí a jsou vepsány do singulární temporality okamžitého rozptylu”. [ Bauman 1999:26]

Toto technologické zrušení časoprostorových vzdáleností však lidskou situaci spíše polarizuje, než homogenizuje. Na jedné straně umožňuje jedněm libovolně se pohybovat z místa na místo a druhým než nečinně přihlížet, jak jim jediná lokalita, již obývají, mizí pod nohama. Tyto dvě skupiny se dostávají do vztahu vzájemné izolace. Opojná svoboda versus vynucená exteritorialita zbytku. Podle Baumana došlo k degradaci veřejných prostor (agor), což má etické důsledky především na konfrontační vytváření norem a pravidel. Ta dnes vznikají vertikálně (shora dolů) v kybernetickém prostoru.

Kapitola, v níž se Bauman zabývá historickou rekonstrukcí role prostoru v sociálních vztazích, je vedena od “bitev o mapy” až po jejich “prostorovou realizaci”. V boji o prostor má moc ten, kdo udržuje nejistotu v jiných. Přechod k tvorbě “nového” přísně racionálního, funkčního, městského prostoru, si vzal pod svá křídla novodobý urbanismus navazující na tradici utopistického města. Transparentnost prostoru, však podle Baumana, vede k rozpadu ochranných sítí utkaných z lidských vazeb a vede neomylně k osamělosti a intoleranci. Funkce měst, jako ochrany před nepřítelem “zvenčí” ztratila na významu a naopak byla nahrazena obavou z nepřítele “uvnitř”.

Novodobým Panoptikem se staly informační sítě a kanály. Každodenní hromadění dat o každém z nás vytváří “superpanoptikum”, které se však odlišuje ochotou lidí spolupodílet se na své vlastní sebekontrole. Navíc neznamená nesvobodu pro všechny: “databáze je nástroj selekce, separace a exkluze. Globály drží v síti a lokály nechává propadnout” [ Bauman 1999:64]

Význam národního hospodářství rapidně klesá díky neomezené schopnosti pohybu kapitálu. Podle Kenneth Jowitta se vytvořil Nový světový neřád. Globální zmatek je navíc umocněn tzv. “Velkým schizmatem”, tedy rozpadem dvou světových bloků; svět již nepůsobí jako celek.

Dávná touha po univerzalizaci (snaze zajistit lepší životní podmínky pro všechny) byla nahrazena globalizací. Myšlenka společných iniciativ a předsevzetí vzala za své v podobě globálních důsledků pro všechny. Pokusy o nalezení nadnárodní svrchovanosti a kontroly naopak vedly k ještě větší členitosti a roztříštěnosti. Ve světě začaly působit anonymní síly. Svět se přetvořil ve “fabrikovanou džungli”

Bauman hovoří o podlamování “opory třínožky svrchovanosti ” (ekonomika, vojenská a kulturní soběstačnost) [ Bauman 1999:81]

Jako první se hroutí ekonomická sféra. Kontrola trhu je téměř vyloučena, neboť hranice mezi vnitřním a globálním trhem se zcela ztrácí. Pro “nový světový neřád” a globální trh je nutná existence slabých států a čím více tyto instituce usilují o “povolování brzd”, tím se stávají bezmocnějšími. Národní stát se tak stává pouhou “bezpečnostní službou pro megaspolečnost” [ Bauman 1999:82]

K restratifikaci světa na globální a lokální nemalou měrou také přispívají masová média, která posilují “odhodlání, jemuž k opoře chybějí racionální a morální argumenty. Pomáhají držet místní na místě a globálům umožňují s čistým svědomím cestovat po světě” [ Bauman 1999:92]

Opět se dostáváme k hlavní Baumanově myšlence o novém stratifikačním rozdělení společnosti podle stupně mobility. Svět i my, jsme v neustálém pohybu. Společnost se stala konzumní, avšak “konzumace” dostala nový smysl. Více než touha shromažďovat majetek je to vůle po atrakci a nových zážitcích. “Konzument je člověk v pohybu a v pohybu je nucen zůstat” [ Bauman 1999:103]

Nové rozdělení společnosti umožňuje jedněm těšit se svobodě pohybu sans papiers, zatímco jiné nutí ze stejného důvodu zůstat na místě. Pro globály přestal prostor existovat – žijí pouze v čase. V případě lokálů však hranice prostoru čas ubíjí. Kapitál se od prostoru emancipoval a tak došlo k rozdělení lidí na “turisty a tuláky”. První svobodně narušují teritorium druhých, kteří se ve snaze uniknout “toulají” světem zatížení těžkým břemenem bezmocnosti. “Není turistů bez tuláků a turisté nemohou být svobodní, nebudou-li mít tuláci svázané ruce” [ Bauman 1999:112]

Spojení těchto dvou od sebe výrazně odlišných skupin je neoddiskutovatelné. Tuláci jsou “defektní konzumenti” – pouze žijí ve světě, kde se konzumuje, ale oni nemají prostředky. Jsou alter ego turistů, kteří je odmítají. Bez nich by však nemohli být tím, čím jsou. V celkovém kontextu dochází k čím dál větší polarizaci a tím také k největšímu paradoxu postmoderní doby, která je charakterizována neomezenými možnostmi komunikace. Komunikace mezi úzkou elitou a “vroucím kotlem periferie” přestává existovat. Vytvářejí se nové hranice a hradby mezi lidmi. Věk “časoprostorové komprese”, věk komunikační technologie vede k “naprostému rozpadu mezi vzdělanými elitami a populum”. [ Bauman 1999:120]

V poslední části své knihy Bauman demonstruje vzrůstající exkluzivitu mobility jako stratifikačního faktoru na příkladu “nápravných zařízení”. Vychází především z Bourdieuova příkladu kalifornské věznice “Pelican Bay”, což je údajně jedna z nejmodernějších věznic, založená na bezkontaktní izolaci vězňů.

Na tzv.nápravná zařízení se vynakládá, alespoň ve státě Kalifornii, více finančních prostředků než na vzdělání. K čemu však tato zařízení skutečně slouží? V minulosti hrála úlohu “pracovních káznic”, kde náprava měla nastat pomocí tvrdé etiky práce. Chceme však i dnes, dávat vězňům práci, když ji sami nemáme? Rostoucí nezaměstnanost, i přes destruktivní tlak na flexibilitu zaměstnanců na trhu práce, která je nutí odstranit staré zvyky etiky práce a zcela je nutí přizpůsobit se vůli investorů, nemá být ještě více prohloubena neproduktivní prací vězňů. Nezáleží na tom, co vězni dělají. To na čem skutečně záleží je, aby ve vězení zůstali.

Vězení jsou zařízení totální kontroly prostřednictvím totálního dohledu, která stejně nikdy nevedla ke skutečné nápravě společensky nepřizpůsobivých jedinců. Jejich úloha je, stále ještě pod zástěrkou “nápravných zařízení”, v pouhé prizonaci. “V éře časo-prostorové komprese je znakem vyloučených imobilita. Pelican Bay dovádí téměř k dokonalosti právě metodu imobilizace”. [ Bauman 1999:133]

Problémem vězení se mimo jiné také zabývá norský sociolog práva Thomas Mathiesen, který dokázal, že věznice neplní žádnou z rolí, které se jim teoreticky připisují. Přesto však celkový počet uvězněných lidí na celém světě stále stoupá. Stejně tak globální jako teritoriální skutečností je růst strachu a úzkosti ve společnosti, který nahrává investorům tím, že přesouvá pole zájmu do jiných oblastí. Bezpečnost se stává hmatatelným prostředkem k prchavému cíli. Národní státy nemohou zabránit přílivu “tržních sil” a tak alespoň svým občanům slibují větší bezpečí.

Vláda se stává policistou a stát policejním okrskem pro kapitál. Pokud však “nedej bože” ztratí jeho důvěru, kapitál se přesune jinam. “Dnešní existence se rozprostírá podél hierarchie globálního a lokálního, kdy globální svoboda pohybu značí sociální vzestup, pokrok a úspěch, kdežto imobilita čpí odpudivým pachem porážky, zmarněného života a připomíná, že člověk zůstal pozadu” [ Bauman 1999:141]

Tyto hodnoty jsou čím dál víc v protikladu a proto je největším trestem vynucená imobilita v podobě “vězení”. Naopak globální mobilita nabízí i alternativu vyhnutí se trestu vykoupením se z jedné lokality do druhé. Globalizace nabízí život mimo řád.

Baumanova interpretace globalizovaného světa je zajímavým proniknutím do aktuální společenské oblasti, která s sebou přináší celou řadu nových otázek a problémů. Připomeňme, že se čím dál více radikalizují protestní akce s ní spojené a vzniká tak nový prostor pro řadu sociálních hnutí. Souvislost s teoriemi společenských hnutí je v tomto případě spojena s autorovými odkazy na některé z jejich čelních představitelů (A.Melucci, C.Offe apod.)

Jeho vize budoucnosti se zdá být silně pesimistickou stejně jako nedůvěra v nové komunikační technologie, především celosvětovou počítačovou síť – internet. Tato myšlenka mi připadá velmi zajímavá, zvláště uvědomíme-li se, jak je toto médium diskutované v propojení s problémy, které přináší. Nejde zde však o pouhé, i když časté zneužívání svobody informací, které internet umožňuje, ale také o fakt, že jeho očekávaný přínos a rozšíření je spjato se zatím poměrně úzkou skupinou světové populace. Přístup k informacím a jejich využívání je zcela v rukou bohatých (narážím zde především na obecně známý fakt poměru mezi “elitou severu” a masou ovládaných “na jihu”). Lyotard hovoří o postmoderním boji o kontrolu a ovládaní informačních médií jako nových zdrojů moci.

Přesto však je třeba mít v potaz, že Baumanův pohled je zastřen prismatem “stárnoucího” modernisty, pro něhož fakt, že technologický pokrok dalece předstihuje stejný vývoj kulturní, je tím základním.

Nevím, zda se zcela s tímto pesimismem mohu ztotožnit, avšak za důležitější než odpověď na tyto otázky vidím, podobně jako Bauman, jejich “pouhé” vyslovení, neboť “problémem současného stavu moderního civilizace je to, že se přestala zpochybňovat [ a] neklást určité otázky je nebezpečnější než nenajít odpověď na ty, které jsou již oficiálně na pořádku dne” [ Bauman 1999:11]