Rawls, J. 1995. Teorie spravedlnosti, Praha: Victoria Publishing

Dílo Teorie spravedlnosti (1971) představuje shrnutí autorových myšlenek, které publikoval v letech 1958 - 1968. John Rawls (nar. 1921) v něm předkládá čtenáři rozsáhlou, komplexní a konzistentní prezentaci vlastní teorie spravedlnosti, kterou staví jako protipól teoriím spravedlnosti utilitaristickým. Autor tak podle vlastních slov polemizuje s Humem, Smithem, Benthamem, Millem a Sidgwickem.

Rawlsovo dílo je shrnuto ve třech podkapitolách, které svým členěním odpovídají struktuře vlastního díla - Předpoklady a principy spravedlnosti, Instituce spravedlivé společnosti a Závěrečná syntéza.

1. Shrnutí Teorie spravedlnosti

Pro Rawlse je podstatné, že kritikové utilitarismu nedokázali prezentovat systematickou teorii spravedlnosti, ale pouze dílčím způsobem kritizovali některé nedostatky, a proto se on o takové systematické dílo pokusil.

Práce Teorie spravedlnosti je rozdělena do tří částí - I. Teorie, II. Instituce a III. Cíle, přičemž každá část obsahuje 3 kapitoly.

1. Předpoklady teorie a základní principy spravedlnosti

V I. části nazvané Teorie Rawls definuje základní předpoklady své práce. Jedná se především o předmět spravedlnosti, definici utilitarismu, tak jak s ní dále polemizuje. Dále autor definuje podmínky tzv. původního stavu, které jsou nezbytným východiskem pro rozvinutí smluvní společenské teorie v oblasti spravedlnosti. Klíčovými pojmy, se kterými Rawls dále pracuje, jsou "závoj nevědomosti" ("Nikdo především nezná své místo ve společnosti, své třídní postavení nebo svůj sociální status; právě tak nikdo nezná své přirozené vlohy a schopnosti, svou inteligenci a tělesnou sílu apod. … Kromě toho předpokládám navíc, že smluvní strany neznají ani specifické poměry své vlastní společnosti."; str. 21) a "racionalita smluvních stran" ("Předpokládám důsledně, že lidé v původním stavu jsou rozumní. Při volbě principů se každý snaží, jak může nejlépe, prosazovat své zájmy."; str. 22)

Nejpodstatnější kapitolou první části Rawlsovy Teorie spravedlnosti je kapitola s názvem Principy spravedlnosti. Autor definuje dva základní principy spravedlnosti: "První princip prostě vyžaduje, aby určitá pravidla, totiž pravidla, jež definují základní svobody (jejich definice viz dále), platila pro každého stejně a zaručovala co nejširší svobody, pokud jsou slučitelné s obdobnými svobodami pro všechny." (str. 50). "Druhý princip vyžaduje, aby člověk musel mít z přípustných nerovností v základní struktuře nějaký prospěch. … Nesmíme ospravedlnit rozdíly v příjmech nebo organizačních pravomocích na základě toho, že nevýhody v jedné určité pozici by byly vyváženy většími výhodami v jiné." (str. 50). Přičemž základní strukturou Rawls míní "způsob, jakým významnější společenské instituce rozdělují základní práva a povinnosti a určují rozdělení prospěchu plynoucího ze společenské kooperace. Významnějšími institucemi rozumím politické zřízení a hlavní ekonomické a společenské mechanismy. Tak zákonná ochrana svobody myšlení a svobody svědomí, konkurenční trhy, soukromé vlastnictví výrobních prostředků a monogamní rodina jsou příklady významnějších společenských institucí." (str. 19).

Význam spravedlivé základní struktury v Rawlsově pojetí dobře charakterizuje následující citát: "Společenské instituce upřednostňují takto některá výchozí místa vůči jiným. Toto jsou zvlášť velké nerovnosti. Jsou nejenom pronikavé, ale postihují počáteční životní šance lidí. Není však možné, abychom je ospravedlnili tím, že se odvoláme na zásluhy či zaslouženost." (Str. 19, Podtrženo M.P.)

Druhý princip pak Rawls rozděluje na dvě části. Podle první části, tzv. principu rozdílnosti, mají být sociální a ekonomické nerovnosti "regulovány tak, aby (a) přinášely největší prospěch nejméně zvýhodněným jedincům a (b) byly spjaty s úřady a pozicemi, které jsou za podmínek slušné rovnosti příležitosti otevřeny pro všechny." (str. 60). Rawls ještě precizuje pojem základní struktura: "… je veřejným systémem pravidel, který vymezuje formy aktivit, jež vedou lidi k tomu, aby společně produkovali větší množství statků, při nichž by každému člověku byl přisuzován uznávaný nárok na nějaký podíl." (str. 61). Druhá část druhého principu spravedlnosti tzv. "Čistá procedurální spravedlnost je naopak charakterizována tím, že neexistuje žádné nezávislé kritérium pro správný výsledek, nýbrž jenom taková korektní nebo slušná procedura, že výsledek je právě tak korektní nebo slušný, ať již je jakýkoliv, jenom pokud tato procedura byla řádně uplatněna." (str. 62). Tuto část druhého principu spravedlnosti Rawls nazývá principem slušné rovnosti příležitostí, který "má zajistit, aby systém kooperace byl systémem čisté procedurální spravedlnosti." (str. 63).

Souvisejícím pojmem je tzv. primární společenský statek: "Primárními statky … jsou tedy věci, o nichž se předpokládá, že by je rozumný člověk chtěl mít." (str. 65).

Výše uvedené definice jsou nezbytné pro pochopení celého díla, neboť se již pochopitelně bez vysvětlení v knize opakují a slouží jako základní kameny stavebnice Rawlsovy teorie spravedlnosti a rovněž dokumentují autorův systematický přístup, který prostupuje celou Teorií spravedlnosti.

2. Instituce spravedlivé společnosti

Druhou část nazvanou Instituce Rawls rozdělil do tří kapitol, které nesou názvy Stejná svoboda pro všechny, Rozdělování a Povinnost a závazky. Autor v nich rozvíjí na základě definic z první části principy fungování spravedlivé společnosti, přičemž svoji pozornost upírá na politické uspořádání spravedlivé společnosti. Zabývá se otázkou svobody, tolerance a zákonnosti. Základní svobody jsou podle Rawlse svoboda "svědomí a myšlení, osobní svoboda a politická práva." (str. 126). Tyto svobody jsou u Rawlse velmi blízké základním lidským právům a je dobré si všimnout, že mezi těmito základními svobodami chybí svoboda dispozice s vlastním majetkem. Tento aspekt bude diskutován dále.

Rawls definuje dále čtyřstupňovou posloupnost uplatňování principů spravedlnosti v tzv. původním stavu. V prvním stupni je vypracována ústava ústavodárným shromážděním, druhým stupněm je zákonodárné stádium, kdy jsou zákonodárství a politické programy posuzovány z hlediska principů spravedlnosti. Ve třetím stupni je posuzována hospodářská a sociální politika a v posledním čtvrtém stupni jsou obecná pravidla aplikována na jednotlivé případy soudci.

Podstatná je i definice rozumného omezení svobody, neboť "… je důležité, abychom rozlišovali mezi jednacím řádem a pravidly omezujícími obsah řeči.", neboť to mimochodem osvětluje zneužívanou marxistickou poučku o svobodě jako poznané nutnosti, která je často interpretována i ve smyslu omezování svobody jako obsahu řeči a ne jen omezení ve smyslu jednacího řádu.

Významná je rovněž definice sociální spravedlnosti: základní struktura má být uspořádána tak, "aby maximalizovala hodnotu celého systému stejných svobod sdílených všemi lidmi pro nejméně zvýhodněné jedince. To je cílem sociální spravedlnosti.. " (str. 129).

Rawls diskutuje také otázku tolerantnosti vůči netolerantním. Jako nejpodstatnější tvrzení lze z této části uvést toto: "Zdá se, že nějaká netolerantní sekta není oprávněna si stěžovat, je-li jí odpírána stejná svoboda. … Máme právo si stěžovat jenom na porušení principu, který sami uznáváme." (str. 136). Tato varianta kantovského imperativu v politické rovině umožňuje definovat chování vůči agresivním politický sektám jako jsou např. komunisté, anarchisté nebo extrémističtí ekologové, kteří odmítají základní principy demokratické společnosti, neboť to úzce souvisí se stabilitou společnosti a jejích institucí jako takových.

V kapitole Rozdělování prezentuje Rawls názory na distribuci ekonomických statků. Vzhledem k výše uvedené definici základních svobod bez práva na dispozici majetkem Rawls konzistentně tvrdí, "že mezi tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků neexistují žádné nutné vazby." (str. 167) a že "tržní instituce jsou společné kapitalistickým a socialistickým režimům" (str. 168), čili že "Který z obou těchto systémů a mnoha meziforem nejlépe odpovídá požadavkům spravedlnosti, nelze podle mého mínění předem rozhodnout. … Tyto otázky nepatří k teorii spravedlnosti." (str. 168).

Rawls diskutuje otázku rozdělování pomocí daní a v této oblasti považuje za irelevantní používání užitkových funkcí daňových poplatníků k odůvodnění např. progresivních daní z příjmu. Klíčové pro smluvní teorii je podle něj vytváření spravedlivých rámcových institucí. Tato diskuse se týká i mezigenerační solidarity.

V poslední kapitole druhé části nazvané Povinnosti a závazky se Rawls zabývá vztahem jedince a spravedlivé společnosti, kdy "nejdůležitější přirozenou povinností z hlediska teorie spravedlnosti je povinnost podporovat a rozvíjet spravedlivé instituce." (str. 201).

V této části se také Rawls zabývá otázkou povinnosti dodržování nespravedlivých zákonů, přičemž za východisko ve společnosti, kde se rozhoduje pravidlem většiny, považuje kritérium celkové spravedlnosti základní struktury. Pokud je podle něj právě tato struktura celkově spravedlivá a jen nahodile a jednotlivě vůči jedinci nespravedlivá, má tento jedinec povinnost takováto pravidla dodržovat, ovšem s možností veřejného protestu. S tím souvisí i probíraná otázka občanské neposlušnosti.

3. Závěrečná syntéza

Třetí a závěrečná část Teorie spravedlnosti má název Cíle a skládá se ze tří kapitol: Dobro jako racionalita, Smysl pro spravedlnost a Dobro spravedlnosti.

Tato třetí část představuje syntézu částí předchozích a zároveň i vyvrcholení celého díla. Především kapitola Dobro jako racionalita obsahuje některé zásadní premisy fungování spravedlivé společnosti, které lze dle Rawlse považovat za logicky, tedy rozumově odvoditelné. Autor postupně vyvíjí vlastní teorii dobra, která je založena na dostatečně slabých předpokladech, aby byla použitelná.

Důležité je podle Rawlse dobro především ve smyslu životních plánů členů společnosti, tedy že něco je dobré tehdy, jestliže "to má vlastnosti, které si z rozumných důvodů přejeme, aby je tyto věci měly." (str. 242). Rawls definuje dobro jako morálně neutrální, neboť "aby se na pojem morální hodnoty vztahovalo dobro jako racionalita, musí se ukázat, že ctnosti jsou vlastnostmi, které si lidé z rozumných důvodů přejí, aby se u nich navzájem projevovaly, zastávají-li správné stanovisko." (str. 241) a lze tedy říci, že "dobrý je takový člověk, který má v nadprůměrné míře vlastnosti, které si občané z racionálních důvodů přejí navzájem mít." (str. 257).

Z toho pak Rawls vyvozuje fakt, "že pro každého člověka je rozumné jednat podle principu spravedlnosti pouze tehdy, budou-li i ostatní lidé tyto principy většinou uznávat." (str. 257).

Z hlediska lidského pokroku i vývoje jednotlivce zmiňuje Rawls tzv. Aristotelský princip jako motor neustálého vývoje: "Za jinak stejných okolností lidé rádi uplatňují své (vrozené nebo osvojené) schopnosti a toto potěšení vzrůstá, čím lépe se požadovaná schopnost rozvíjí nebo je složitější." (str. 252).

V kapitole Smysl pro spravedlnost se zabývá vznikem morálního citu, úlohou rodičů a autorit obecně. Rovněž se zde zabývá rovností a definuje ji ve smyslu, že "všichni lidé si jsou rovni, znamená říci, že žádný člověk nemá nárok na nějaké přednostní zacházení, pokud pro to nejsou žádné závažné důvody." (str. 296).

V poslední kapitole Dobro spravedlnosti se Rawls zabývá podobnou otázkou jako Jaspers Chyba! Nenalezen zdroj odkazů., když tvrdí, že "kdo se podřizuje nespravedlivým rozkazům nebo napomáhá mravně špatným plánům, nemůže se obecně odvolávat na to, že to nevěděl lépe nebo že vina spočívá výhradně na jeho nadřízených." (str. 306).

Polemizuje s Hegelem Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. o soukromé společnosti a rovněž se zabývá závistí. Rawls však odmítá tvrzení, že "tendence k rovnosti v moderních sociálních hnutích je výrazem závisti. … Dříve než lze takové tvrzení seriózně vytyčit, musíme ukázat, že kritizovaná forma rovnosti je opravdu nespravedlivá a musí koneckonců znevýhodnit každého, i ty nejméně zvýhodněné." (str. 315).

Rawls tak odvozuje dvoustupňovou teorii dobra, kdy ve slabé teorii je hlavním cílem individuální blaho jednotlivce, což znamená splnění jeho rozumného životního plánu v rámci spravedlivého řádu. Úplná teorie dobra definuje výše zmíněného "dobrého člověka". Za dobrou společnost pak považuje takovou, která je postavena na zásadách spravedlnosti.

Na samém závěru autor odhaduje optimisticky vývoj do budoucnosti a domnívá se, že s rostoucím blahobytem bude klesat význam materiálních statků a bude se zvyšovat priorita svobody.

Shrneme-li tedy, autor postavil konzistentní teorii spravedlnosti a zásad spravedlivé společnosti, která by se měla těmito zásadami řídit. Jeho nesporným přínosem je již na začátku zmíněný definitorický přístup, tzn. poctivá snaha autora logicky stavět svoje argumenty jeden na druhém s maximální snahou o konzistenci a o explicitní vyjádření přijatých předpokladů.

Zvláště vyjmenovávání předpokladů je pro čtenáře přínosem, neboť řada autorů předpoklady svých závěrů neuvádí, ač právě ony jsou určující pro platnost těchto závěrů, případně pro určení podmínek, kdy je možné je akceptovat nebo aplikovat.

Podívejme se však nyní také trochu kriticky na toto obsáhlé dílo. Polemika bude vedena z následujících úhlů - za prvé to bude diskuse o pojmu utilitarismus, za druhé to bude diskuse o druhém principu spravedlnosti a jeho aplikaci.

2. Polemika
1. Polemika o pojem utilitarismus

John Rawls si v této knize za hlavní protiklad své teorie spravedlnosti bere utilitaristickou teorii spravedlnosti. Autor však již na začátku poznamenává, že tématika spravedlnosti je u autorů (Hume, Smith, Bentham, Mill), které považuje za své oponenty, značně rozptýlená, ale že tito jmenování k utilitarismu nějakým způsobem patří.

Jako hlavní pilíř utilitaristické teorie si Rawls vybírá princip maximalizace průměrného užitku na jednotlivce, případně princip maximalizace užitku celkového ve společnosti, tedy tezi podle Sidgwicka, "že společnost je správně uspořádána, a tudíž spravedlivá, jsou-li její hlavní instituce organizovány tak, aby zaručovaly největší sumu uspokojení pro celek všech svých jednotlivých členů" (str. 27). S těmito tezemi polemizuje v rámci celého díla u každého jednotlivého aspektu spravedlnosti, který zrovna probírá.

Autor se výběrem jmen, které k utilitarismu přiřadil, tak do určité pustil do diskuse se skupinou autorů, která je značně různorodá. Nacházíme v ní minimálně dvě skupiny, které lze svými názory dobře odlišit. Jedná se o klasické liberály první vlny, kteří jsou ve filosofické literatuře označováni jako britští empirici, tedy Thomas Hobbes (1588-1679), John Locke (1632-1704), David Hume (1711-1776) a Adam Smith (1723-1790).

Všichni tito autoři věnují podstatnou část svého díla uspořádání společnosti a především napětí, které vzniká mezi jednotlivcem a státem, mezi individualitou a kolektivem. Jejich hlavním odkazem je dnes důraz na práva jednotlivce, důraz na pevné ohraničení státu a spoléhání se na spontánní společenské síly, které vznikají tím, když svobodný jednotlivec sleduje svoje individuální cíle, včetně práva a svobody na dispozici s vlastním majetkem.

Naproti tomu autoři druhé vlny klasického liberalismu, lze-li tak říci, tedy Jeremy Bentham (1748-1832) a John Stuart Mill (1806-1873) a později i Henry Sidgwick (1838-1900), reprezentují utilitarismus v tom smyslu, jak jej používá Rawls v Teorii spravedlnosti. Ne náhodou právě od Milla pochází dodnes v daňové teorii používaný princip platební schopnosti, který říká, že jedinci mají mít uloženy takové daně, jaká je jejich schopnost tyto daně platit, zatímco Lockovi a Smithovi je v oblasti daní připisován princip prospěchu, tedy že jedinci mají být zdaněni tak, aby platili částku odpovídající prospěchu, který z veřejných výdajů umožněných výběrem daní získávají (Chyba! Nenalezen zdroj odkazů., str. 86).

Rawls vypíchl maximalizaci celkové sumy užitku ve společnosti, která podle něj implicitně považuje za akceptovatelné i takové zlepšení celku, které je doprovázeno poklesem užitku některých jednotlivců, neboli jde toto celkové zlepšení zčásti na něčí úkor. Naopak potlačil ve své teorii silný akcent klasických liberálů první vlny na základní lidská práva. V právu na život a na svobodu svědomí, spolčování a projevu je s nimi také Rawls ve shodě, ale v otázce práva na dispozici s majetkem se s nimi zásadně rozchází.

Díky výše uvedené Rawlsově koncentraci na polemiku s principem maximalizace celkového společenského užitku bohužel poněkud ochuzuje své dílo. To je zřetelná slabina a je otázkou, proč Rawls zahrnuje mezi své intelektuální oponenty právě klasické liberály první vlny, jestliže nediskutuje s jejich ústředními myšlenkami, přestože je v podstatě v případě nakládání s majetkem bez vysvětlení zcela neguje.

2. Polemika s některými aspekty druhého principu spravedlnosti

Druhou zásadní námitkou proti Rawlsovi je jeho přístup k soukromému majetku. Celý jeho společenský systém založený na dvou základních principech a lidských svobodách je totiž funkční pouze za předpokladu, že právo na majetek je možné v zájmu správného a spravedlivého uspořádání společnosti narušovat. Autor soukromému vlastnictví nedůvěřuje a je velmi obezřetný k jeho koncentraci.

Zopakujme ještě jednou druhý princip spravedlnosti: "Druhý princip vyžaduje, aby člověk musel mít z přípustných nerovností v základní struktuře nějaký prospěch." (str. 50) a připomeňme ještě první princip: "První princip prostě vyžaduje, aby určitá pravidla, totiž pravidla, jež definují základní svobody, platila pro každého stejně a zaručovala co nejširší svobody, pokud jsou slučitelné s obdobnými svobodami pro všechny." (str. 50). Druhý princip je podřízený podle Rawlse prvnímu. Pokud chceme udržet konzistenci těchto tvrzení, je nezbytné, aby právo neboli svoboda volně získávat a disponovat majetkem nebyla obsažena v prvním principu. Pokud by tomu totiž tak nebylo, první princip by automaticky negoval v oblasti majetku druhý princip. Vlažný přístup k soukromému majetku Rawls dokumentuje tímto již citovaným tvrzením, a proto jen připomeňme: "Je tedy zřejmé, že mezi tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků neexistují žádné nutné vazby." (str. 167). To je skutečně silné tvrzení a autor jej pouze deklaruje, aniž by se jím nějak zabýval či odkázal na zdroj, kde je tento názor nějakými vědeckými způsoby odvozen a podobně: "Který z obou těchto systémů (míněno kapitalistický nebo socialistický režim - pozn. M.P.) a mnoha meziforem nejlépe odpovídá požadavkům spravedlnosti, nelze podle mého mínění předem rozhodnout." (str. 168)

" Všechny základní společenské hodnoty - svoboda a příležitost, příjem a majetek, a sociální základy sebeúcty - mají být rozděleny stejnoměrně, pokud nějaké nerovnoměrné rozdělení jedné nebo všech těchto hodnot není k prospěchu nejméně zvýhodněných osob." (str. 183). Stejnoměrná neboli rovná svoboda je jasným požadavkem, rovnost příležitostí také, pokud je chápána v tomto smyslu: "rovností příležitostí myslíme pouhou absenci překážek existujících příležitostí svobodně využívat" (Chyba! Nenalezen zdroj odkazů., str. 4) nikoli pokud "máme na mysli rovnost ve smyslu pozitivní garance stejného rozsahu příležitostí, případně stejného výsledku pro každého." [5, tamtéž]. Avšak požadavek na stejnoměrné rozdělení příjmů a majetku, pokud to všem neprospívá, je velmi problematický koncept, který naráží na praktickou potřebu zjistitelnosti tohoto kritéria. Rawls se snaží být pokud co možná nejpraktičtější a snaží se přijímat "měkké" předpoklady, aby jeho teorie byla použitelná nejen ve speciálních podmínkách, ale problému měřitelnosti v tomto případě nevěnuje pozornost. Jde přitom o zásadní požadavek, neboť tím, že nemůžeme vyžadovaná data zjistit a shromáždit na jednom místě v jeden čas, abychom vyhodnotili, zda existující nerovnosti přinášejí užitek i těm nejméně zvýhodněným členům společnosti, stává se takovéto vyhodnocení předmětem intuice a politického soudu. Pokud tento požadavek ve společnosti připustíme, připouštíme se stoprocentní jistotou, že vzhledem ke své nemožnosti empirické validace bude zneužit pro konkrétní politické cíle s nebezpečím využití a rozdmychávání pudové závisti odůvodněné vznešenou (a teoreticky možná obhajitelnou), nikoli však prakticky použitelnou myšlenkou.

Pravděpodobnost, že totiž někdo nebude dobrovolně souhlasit se snižováním svého majetku, se blíží sto procentům. Tento závažný problém spravedlnosti, kdy je majetek odebírán někomu, kdo jej nabyl poctivým způsobem a přidělován někomu jinému, který se o něj nezasloužil, Rawls nijak neřeší a nechává toto bílé místo nepopsáno. Jedná se přitom o závažné etické dilema, které se prakticky promítá ve zdůvodňování zdanění. Autor implicitně považuje za samozřejmé a spravedlivé tuto redistribuci provézt, aby bylo dosaženo toho, že z existujících nerovností mají prospěch všichni, aniž by se zabýval vyvolanou nespravedlností související s násilnou redistribucí.

Rawls jakoby druhým principem eliminuje nespravedlnost, ale ve skutečnosti se nutně snížení jedné nespravedlnosti musí kompenzovat nespravedlností danou použitím nezbytného násilí na redistribuci poctivě nabytého majetku. Požadovat však po Rawlsovi tuto analýzu by zřejmě znamenalo, že by se autor dostal ze svého hlediska do neřešitelného dilematu. Autor tedy nadřadil druhý princip a o tomto problému nemluví. Bylo by od něj ovšem poctivější, kdyby se s tímto problémem pokusil ze své pozice vyrovnat a ne se mu vyhnout, neboť jiné problémy autor diskutuje zevrubně a s maximální poctivostí.

Diskuse by byla zajímavá právě z toho ohledu, že pro zajištění existence jakékoli společnosti je existence výběru daní nezbytná. Tento problém lze detailněji prostudovat např. v [6]

Rawls si je vědom, že nerovnosti nejsou pouze majetkové, ale podobně jako Hayek vidí, že jedinci se od sebe geneticky liší, rodí se do různých společenských situací včetně rodinných, které nemohou ovlivnit, a proto je mu jasné, že tyto nerovnosti nemá smysl se pokoušet odstraňovat a vytvářet jakousi pomyslnou startovní čáru pro všechny. "Důsledná aplikace principu slušných příležitostí požaduje, abychom posuzovali lidi nezávisle od vlivů jejich společenského postavení. Jak dalece bychom však měli tuto tendenci prosazovat? (§46). Máme tedy rodinu odstranit? Sama o sobě a ve spojitosti s určitým prvenstvím se orientuje myšlenka rovných příležitostí tímto směrem. V celkovém kontextu teorie spravedlnosti je však toto zaměření mnohem méně urgentní." (str. 298)

 

3. Závěr

Prvním problémem je Rawlsovo zahrnutí některých autorů do kategorie utilitarismu (ve smyslu maximalizace celkového společenského užitku), přestože jejich příslušnost k tomuto směru je sporná.