Ke čtení této knihy se člověk dostane spíše náhodou. Za prvé proto, že byla vydána víceméně pro interní potřebu divadelním studiem Ypsilon, za druhé pro její zdánlivě jednoznačné zaměření vyplývající z názvu knihy. Už při zjištění originálního názvu "Self Presentation in Everyday Live" však začínáme tušit, že to nebude tak úplně jenom o divadle. Goffmanova díla se většinou pohybují blízko hranice sociologie a sociální psychologie a ani tato kniha není výjimkou. Kniha se zabývá sociálním děním na nižší interindividuální úrovni a snaží se vyjasnit vztahy individuí a jejich rolí.

Individuum je zde prezentováno jako "účinkující", tedy jako někdo, kdo dokáže inscenovat roli. A právě proces inscenování role je jediným relevantním odlišením individua a role. Goffman se proto nezabývá charakteristikami individuálního a sociálního Já. Člověka představuje v jednotě s jeho sociálním prostředím, které neopouští ani tehdy, ocitá-li se sám. Pro sociologa má tato kniha zásadní význam pro jeho každodenní práci. Ať již děláme jakýkoliv výzkum, vždy se setkáváme s lidmi a komunikujeme s nimi, získáváme informace. Goffmanův předpoklad zde je, že nikdy nejednáme s vlastním účinkujícím , ale pouze s jeho rolí. Toto na první pohled triviální tvrzení má podle mého názoru zásadní význam pro sběr jakýchkoliv relevantních sociologických informací. Goffmanovo rozpracování tohoto předpokladu, které je podloženo jeho vlastní výzkumnou činností, potom může dohnat labilního kvalitativního sociologa k šílenství. Rozmanitost herních výkonů a postojů jedince nabourává jakoukoliv jistotu, kterou můžeme nabít nad pracně získanou informací. Ve skutečnosti však jde spíše o to uvědomit si, která informace je především o roli a podle toho ji využít. Pro tento účel může být Goffmanova kniha velice užitečným nástrojem.

V první kapitole knihy nás Goffman přesvědčuje, že rozlišení mezi individuem a rolí je pro něj značně složitou skutečností. Škáluje totiž tento vztah na stupnici od naprostého cynismu až k úplnému ztotožnění. Domnívám se, že právě tento pohled má zásadní význam pro posuzování získaných informací o jedincích. Jestliže na nás jedinec vědomě něco hraje, může to zásadně zkreslovat náš úsudek, a to i když se smíříme s presentací role, nikoliv jedince. Pokud však stejnou hru hraje i sám na sebe, lze očekávat jistou konzistenci v chování v rámci dané role. Naopak odstup od role umožňuje lépe strategicky měnit své postoje. Jinak řečeno politik přesvědčený o svém poslání také pouze hraje roli, ale jeho výpovědi přesněji odpovídají jednotné podobě této role. Domnívám se tedy, že Goffmanovo rozdělení hraní role na vědomé a nevědomé má možná větší význam než všechny nastiňované podrobnosti hereckých výkonů. Ty nám mohou pomoci tím, že zdůrazní, čeho všeho je dobré si v sociálním světě všímat. Odhadnutí vztahu účinkujícího k hrané roli však má přímé důsledky na validitu našich úsudků. Po hříchu právě tento vztah je tím, že máme často přístup pouze k roli, velice obtížně zjistitelný.

V kapitole věnované hereckým výkonům jedince Goffman dopodrobna rozpracovává jeho jednotlivé složky. Prvním z nich je fasáda, kterou Goffman rozděluje na tři části: vzhled, scéna a způsob chování. Na příkladech pak ukazuje, jak souhra těchto charakteristik jednoznačně definuje danou sociální roli. Každé roli pak odpovídá určité místo ve společnosti. Toto místo lze definovat jak kvantitativně umístěním na škále sociální stratifikace, tak kvalitativně určením nezaměnitelné funkce dané role ve společnosti. V souvislosti s tím pak existuje vzhled jedince, charakteristický způsob chování i scéna, v níž se pohybuje, které vypovídají o jeho společenské úrovni i například profesním zaměření, původu, náboženské skupině, či další významné sociální charakteristice. Goffman také zdůrazňuje, že má-li jedinec skutečně hrát jistou roli, musí své jednání dramatizovat, učinit ho zřetelným. Mám dojem, že právě to, že každá role je definována spektakulárním počínáním, jí umožňuje získat jedinečnost. Zde je také možno nalézt důvod toho, proč každá role závisí často na nepatrných detailech oblečení, pohybu či prostředí. Z Goffmanova pohledu mají totiž charakteristiky role významnou schopnost sedimentovat. Jestliže spočívají na důsledném scénáři představení, tyto důslednosti scénáře automaticky sedimentují spolu s rolí. Goffman však zdůrazňuje, že vzhledem k nesmírnému množství rolí, které jedinec musí během života zastat, je nemožné naučit se všechny scénáře. Vyhraněnost rolí tedy není dána komplexností rolí ale právě těmi důslednostmi (scénickými poznámkami). Jinak řečeno, každá role časem získá atributy, které je nutno zapracovat do role, aby byla splněna společenská konformita. Jsou to právě ty atributy, které dramatizují herní výkon. S vyhraněností rolí také souvisí potenciální sociální napětí, které vzniká při nedostatečné souhře jednotlivých aspektů role. Toto napětí může ve svém důsledku být také strategickým krokem jedince, který chce strhnout pozornost na svoji osobu, tedy překročením scénáře role zdůraznit vlastní individualitu. A jsme opět u problému vztahu účinkujícího a role. Je jasné, že sociální dění je především divadlo, a proto mají prvořadý význam role. Na druhou stranu zde však jsou účinkující, kteří tyto role ovlivňují, bez ohledu na přísnost scénáře. Z analytického hlediska je tak důležité popsat funkce rolí na divadle, ale i způsoby, jakými se jedinci svých rolí zhošťují. To může být pro sociologa nelehký problém, protože často je svědkem úplně jiného divadelního kusu, než který analyzuje, totiž divadla komunikace s výzkumníkem, tedy jistého představení o představení. Jestliže účinkující vědomě a chtělo by se říci racionálně přijal a sehrál v předchozím představení jistou roli určitým způsobem, neznamená to, že bude v jeho zájmu prezentovat tuto roli stejně během rozhovoru s výzkumníkem. Podle mého názoru tak z Goffmanova pohledu vyplývá, že není nad to, když se výzkumník může zúčastnit dění, které chce popsat. Na druhou stranu zájem o analýzu nejčastěji vzbuzují již proběhlé události.

Posun od individuální úrovně společnosti uskutečňuje Goffman zavedením pojmu "tým". Tým je mezistupněm mezi individuem, které hraje svou roli, a celkovým souborem interakcí mezi těmito rolemi. Toto tvrzení však není zcela jednoznačné. Goffman definuje tým jako libovolný počet jedinců, kteří se prostřednictvím dramatického aktu snaží vzbudit určité pocity u obecenstva. Z toho je zřejmé, že tým může tvořit i jediný člen, nebo dokonce žádný, pokud samotná scéna vyvolává jistý dojem. Jaký je tedy rozdíl mezi jedincem hrajícím roli a jednočleným týmem? Podle mého je to pouze v úhlu pohledu na herecký výkon. Týmem je určitý herecký výkon společně s jeho kontextem. Tým je jedinečný daným okamžikem, konkrétním publikem, prostorem a obsazením rolí. Goffman se ve své představě týmu velice blíží skutečnému divadelnímu představení. Analogicky jako v divadle i při týmové dramatické sociální akci jsou členové týmu nuceni spolupracovat. To vyžaduje komunikaci, která přesahuje rámec hry. Nutno zdůraznit, že taková komunikace může mít jakoukoliv třeba i minimální formu. Důležité však je, že mají-li se týmoví hráči domluvit o hře, musí se odhodlat k jisté formě vzájemné upřímnosti a vystoupení z role. Na tomto protikladu hry a zákulisí je založen i případ jednočlenného týmu. Zde se opět objevuje problém, do jaké míry je jedinec schopen udržet si od své role odstup. Herec, který je přesvědčen o tom, že jediná realita je jeho hra, se podle Goffmana stává svým vlastním divákem. Je ale ještě hercem? Tato otázka se dotýká samotného základu hry jako principu sociálního jednání. Goffman nepřijímá hru jako jedinou možnost interakce. Hra jako manipulace s dojmy je pouze jedna možná strategie vedle například vyjednávání (často je více strategií používáno zároveň). Manipulace s dojmy nemusí být vědomá, vědomá však musí být její volba jako strategie. Volba však může být jednorázovým aktem a nebrání tak pozdějšímu ztotožnění se jedince se svou rolí, tedy vstupu mezi své vlastní diváky. Strategické pojetí hry je patrné také v Goffmanově pojetí herní dominance. Tu rozděluje na dramatickou a řídící. Dramatickou přisuzuje jedinci, na kterého je upřena pozornost obecenstva. Řídící role je vlastní tomu, kdo hru určuje a v jehož rukou se tak ocitá strategická volba manipulace s dojmy jako nástroje k dosažení cíle.

Dalším významným pojmem Goffmanovy teorie je region. Region je zde definován jako smyslově vymezený prostor. Podle vztahu k předváděnému dramatickému aktu Goffman rozděluje regiony na přední a zadní. Přední region je charakterizován přítomností obecenstva. Zde dochází k vlastní dramatické činnosti, k cílené manipulaci s dojmy obecenstva. Naopak v zadním regionu, který můžeme označit za zákulisí dochází k vystoupení z role, k možné otevřené diskusi mezi účinkujícími a dalším provozním opatřením pro zajištění bezchybného průběhu hry v předním regionu. Jak jsem již zmínil, aby tomu tak bylo, musí tento akt obsahovat určené atributy přiřazené rolím, které zde vystupují. To ovšem vyžaduje, aby zde byl děj pokud možno zcela pod kontrolou. A zde je právě významný vztah mezi zadním a předním regionem. Může se totiž stát, že do hry v předním regionu se vloudí neočekávaná a nežádoucí událost, která by mohla představení narušit. Proto je potřeba ji vytěsnit do zákulisí, tedy mimo smyslový dosah obecenstva. Naopak je třeba před představením připravit v zákulisí půdu pro události, které by v předním regionu předváděny být měly. Charakteristika předního regionu souvisí s typem obecenstva. Určité činnosti je třeba předvést konkrétnímu publiku, například pohřební obřad je určen pozůstalým. Určité úkony související s pohřbem je nezbytné provést mimo přední region obřadní síně (jakákoliv - například kosmetická - úprava nebožtíka), jiné je naopak třeba zdůraznit (prokazování úcty). Jestliže na jedné straně jsou zřízenci pohřebního ústavu typickým týmem, pak druhým týmem jsou pozůstalí. I oni se pro zdárný průběh pohřbu předem domlouvají na jednotlivých úkonech. Obecenstvo tedy může být týmem a při souhře více týmů se naopak tým stává zároveň obecenstvem. Tento prostý fakt se jednoznačně projevuje v sociologickém výzkumu. Výzkumník je vždy týmem (i kdyby byl sám) se svým zákulisím, kde se připravuje, například shromažďuje informace, jejichž znalost pak prezentuje jako pro něj samozřejmou, což podtrhuje jeho zaujetí problémem. Přesto od výzkumu očekáváme cosi naprosto odlišného než správný průběh hry sociologického výzkumu.. Oblíbený postup, kdy necháme předmět našeho výzkumu vyprávět svůj příběh a my ho zaznamenáme, může být z tohoto hlediska problematický. Nemůžeme si nikdy být jisti, zda nejsme svědky předem připravené a zcenzurované hry, která má určitým způsobem manipulovat s našimi dojmy. Máme-li podezření, že tomu tak je, nezbývá než danou hru narušovat neočekávanými otázkami, které jedince dotlačí k vystoupení z role. Z tohoto pohledu Goffmanovy teorie je pak způsob, kdy předáme otázky a necháme jedince, aby je v klidu zpracoval (něco jiného je analýza dokumentů, které nevznikly v souvislosti s výzkumem), tím nejhorším. Tím mu totiž dáváme šanci, aby veškeré pro něj nevýhodné skutečnosti zamlčel, poskytujeme mu obrovský prostor zadního regionu a pro nás důležitý prostor předního regionu naopak minimalizujeme. Naopak při nedostatku času na přípravu týmu a nemožnosti uchýlit se do zadního regionu můžeme očekávat pro nás významné vypadnutí z role a zisk relevantních informací. Obecně lze tedy říci, že nedostatek prostoru v zadním regionu je pro nás důležitý jak ke zjištění tajemství, které tým skrývá za svým výkonem, tak k odhadnutí míry, s jakou se jedinci ztotožňují se svými rolemi.

Složitost vztahu mezi obecenstvem a účinkujícími při dramatických sociálních aktech představuje Goffman na přikladu diskrepantních rolí. Informace ze zadního regionu mohou mít pro tým destrukční následky. Může se stát, že se tyto informace dostanou k jedinci mimo tým. Takový jedinec nemusí být vůbec součástí představení, ale může se ho zúčastnit jako obecenstvo. Jedinec nesoucí takovou diskrepantní roli může pak narušit celý průběh představení. Záleží ovšem na tom, jak a zda tyto informace použije. Může mít například zájem na udržení hry a nemusí svou znalost vůbec projevit. Pokud je však vyzradí týmu, který tvoří obecenstvo, neznamená to ještě automaticky, že dojde k narušení hry. Správný průběh dramatického aktu totiž může a často bývá v zájmu obou týmů. V případě pohřbu tak není naprosto nutné, aby byli všichni pozůstalí uchráněni informací o tom, co vše bylo nutné s nebožtíkem provést, než mohl být vystaven v obřadní síni. Vyžádá-li si je pozůstalý a jsou-li mu poskytnuty, neznamená to, že nebude předstírat, že vidí nebožtíka tak, jak zemřel. K tomu, aby hra byla hrou, musí však zůstat někdo, s jehož dojmy je možno manipulovat. Podle mého názoru hra, kdy všichni získávají informace ze zákulisí jednotlivých týmů, se stává hrou jediného týmu bez nezasvěceného obecenstva, tedy rituálem. Pro sociologa může být situace, kdy má přístup do zadního regionu zkoumaného týmu, ještě příjemnější, než když tento prostor týmu omezí. Potom totiž může sledovat skutečnost za představením celistvě. To však opět není možné při zkoumání již proběhlých událostí a přístup do zákulisí následné hry sociologického výzkumu je téměř vždy zapovězen.

Již jsem se zmínil, jak užitečné může být pro výzkumníka dosažení stavu, kdy zkoumaný jedinec překračuje svou roli, zpochybňuje ji, nebo ji zcela opouští. To však neznamená, že pro nás má být účinkující významnější, než jeho role. Je pouze užitečné získat jistý přehled o účinkujícím vzhledem k jeho jednotlivým rolím. Goffman zdůrazňuje, že se často stává, že účinkující zvolí špatnou roli, která se za určitých okolností stává neudržitelnou. To je způsobeno tím, že jedinec předem nemá všechny informace potřebné k důsledné režii hry. Nikdy nevíme, kdy naše role bude zpochybněna na základě úniku informací ze zákulisí. Nejčastěji se tak stává ve chvíli, kdy jedinec špatně odhaduje prostředí hry a strategii cizího týmu. Nejlépe by se takový zlom dal označit za změnu hry. V nové hře již původně zvolená role nemusí mít žádný udržitelný význam ani po její modifikaci. V takové chvíli je třeba volit úplnou změnu role. Mezi oběma zvolenými rolemi ve chvíli zlomu reality tak dochází k vystoupení z role, kdy účinkující různým způsobem vyjadřuje svůj zmatek a odhaluje tak svůj vztah k roli. Tohoto triku se velice často užívá k odhalení zločinců při výslechu. Tým vyšetřovatelů vytváří důsledně umělou realitu a snaží se o ní vyšetřovaného přesvědčit. Ten ji přijímá pod tlakem nedostatku alternativních informací a volí roli adekvátní dané virtuální realitě. Vyšetřovatelé poté realitu, kterou sami vytvořili, zásadním způsobem zpochybní a usvědčí tak vyšetřovaného ze lží (ze hry). Ten znejistí a je přístupnější takzvaně přiznat barvu. Analogie se sociologickým výzkumem je zřetelná. Je- li pro nás významný vztah mezi účinkujícími a jeho rolí, je užitečné tento vztah pozorovat v různých alternativních hrách - realitách.

Komplikovanost her Goffman ukazuje na možnosti křížení a vydělování jednotlivých týmů z původního prostoru hry. Tým je totiž definován nejen společnou režií, ale i dodržováním této režie jednotlivými účinkujícími. Existuje celá řada příkladů, kdy se v týmu vytváří podskupiny, které porušují režijní jednotu a vytváří nové týmy. Jestliže jednotlivé týmy mají společné publikum a je-li to pro ně užitečné, mohou spolupracovat na udržení určitého dojmu. Neznamená to, že při jejich separaci si navzájem bez skrupulí škodí. Tento Goffmanův poznatek mě vede k úvahám o užitečnosti separace týmů při výzkumu. Matematickou analogií by zde bylo možné použít řešení rovnic. Čím více máme neznámých, tím více potřebujeme pro jejich identifikaci rovnic (tedy předpisů, které ukazují chování neznámých v různých matematických strukturách). Naším cílem je získat co nejvíce informací o společenské interakci. Proto máme-li tu možnost, je užitečné různě separovat, spojovat a kombinovat týmy, které se na interakci formou hry podílí. Velice často, aniž si to uvědomujeme, provádíme tuto operaci na úrovni jednočlenných týmů a celé skupiny. Z Goffmanovy práce podle mého názoru vyplývá, že vyslechnout každého zvlášť a všechny dohromady může být nedostatečné. Jestliže se objeví náznak, že během interakce se vytvořila koherentní podskupina, je dobré ji během výzkumu separovat. Každá nová kombinace týmů nám může přinést novou rovnici, která nám umožní získat více informací.

V závěru Goffman upřesňuje polohu svého pohledu na sociální realitu mezi jeho alternativami. Tuto sociální realitu zastupuje v Goffmanově pohledu instituce. Pojem instituce je přitom v závěru zmíněn poprvé. Přesto je zřejmé, že o instituci jako o normované sociální interakci byla celá kniha. Goffman zmiňuje čtyři dosud používané pohledy na instituci, zmiňuje souvislosti, v jakých vstupuje do hry páté, dramaturgické hledisko.

1. Pohled technický, který posuzuje účinnost instituce vzhledem k vytčeným cílům. Dramaturgický pohled na instituci zde odhaluje jednotlivé týmy, které spolupracují v rámci hry, ve skutečnosti však sledují odlišné cíle od cílů instituce. Efektivity není nutné dosáhnout, pokud ji lze zahrát.
2. Pohled politický , který do fenoménu instituce vnáší prvek moci. Skutečná moc je rovněž závislá na své dramaturgické podobě. Skutečná moc totiž vychází z pocitu podřízených a je tak spojena s jejich dojmy. Značná část patrných mocenských aktů nevychází z reálné nadřazenosti, ale naopak se ji snaží ustanovit.
3. Strukturační funkce instituce je závislá na sociálním odlišení jednotlivých skupin během sociální interakce. Toto odlišení je hrou podle pravidel. Individua tvoří skupiny uvnitř instituce vždy spíše podle herních pravidel, než podle skutečných podobností.
4. Kulturní hledisko instituce zasahuje také do dramaturgie her, které se v ní hrají. Přenos norem jednání je přenosem sedimentovaných režijních pravidel.

Kromě toho, že dramaturgické hledisko se střetává s ostatními, může být také podle Goffmana konečným uspořádáním skutečností, tedy výsledkem analýzy. Dramaturgická analýza může odpovědět na řadu otázek, na které s ostatními hledisky nestačíme. Proto jsem také svoji práci zaměřil na praktické konsekvence, které může Goffmanův pohled na skutečnost mít pro sociologickou práci. Dramaturgická část reality instituce může narušovat náš výzkum ostatních částí. Zároveň by bylo podle mě chybné přistupovat ke hrám, se kterými se setkáváme, jako k obtížné cloně, kterou je třeba odstranit, abychom získali jasný pohled na věc. Hry by naopak samy měly být předmětem výzkumného zájmu. Už proto, že jednotlivé části reality nám nejsou nikdy předkládány odděleně a ani tak neexistují.

Goffman, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon