Publikace Value Change in Global Perspective je věnována dlouholetému úsilí zejména Ronalda Ingleharta potvrdit jeho hypotézy o změnách hodnot ve společnosti v závislosti na stupni materiálního vývoje. Obsahuje analýzy rozsáhlého empirického materiálu sebraného v průběhu let 1970-93 a autoři se snaží pomocí dat dokázat, že každá společnost v určité fázi svého vývoje se chová podobně - díky materiálnímu dostatku a generační obměně se dostávají do popředí zájmu lidí hodnoty vyšší kvality života. R. Inglehart je považován za jednoho z nejvýznamnějších sociologů v oblasti sociologie hodnot.
Historie
Autoři publikace se poprvé potkali na konferenci o politické socializaci v Ann Arbor (Michigan, USA) v roce 1967. Z jejich setkání vznikla dlouholetá spolupráce nad výzkumy mezigeneračních změn a byla vystavena teorie posunu vyspělých společností k postmaterialistickým hodnotám.
Již na počátku 70. let Ronald Franklin Inglehart (1934) formuloval pojem "tichá revoluce". Označuje proces postupné a výrazné proměny hodnotových preferencí obyvatel vyspělých západních zemí, opouštění důrazu na materiální dostatek a ekonomickou prosperitu (materiální hodnoty) a vyšší oceňování hodnot lidské pospolitosti, individuální seberealizace a kvality života (postmateriální hodnoty). Taková revoluční proměna je podle Ingleharta "tichou" revolucí, protože probíhá bez halasu, postupně a především intergeneračně. Ke své teorii ovšem měl Inglehart tehdy málo empirického materiálu a své hypotézy opíral o jediné šetření EuroBarometer, které proběhlo na přelomu 70. let v zemích Evropského společenství. Následující čtvrtstoletí Inglehart věnoval testování svých hypotéz nejen v Evropě, ale pokusil se teorii uplatnit i v méně rozvinutých zemích.
Hlavním empirickým zdrojem se stala pravidelná šetření Komise Evropského společenství uskutečněná v 8 evropských zemích: Spolková republika Německo, Velká Británie, Nizozemí, Francie, Belgie, Itálie, Dánsko a Irsko. Mezi roky 1970 a 1993 bylo provedeno 20 národních šetření, přičemž ve většině případů soubor průměrně dosahoval 1 500 respondentů. Kromě toho Inglehart spolupracoval na megavýzkumu World Values Survey uskutečněném dvakrát, v letech 1981-83 zahrnoval 19 zemí a o deset let později již 40 zemí (70 % světové populace). Své hypotézy autoři též testovali i v "domácím" prostředí Spojených států, kde jim jako data posloužily volební výzkumy (National Election Studies) opakující se každé čtyři roky. Je nutné říci, že množství dat, která jsou k dispozici autorům pro ověřování jejich tvrzení, je impozantní.
Metodologie
Teorie o posunu k postmaterialistickým hodnotám je vystavena testování na výši tzv. postmaterialistického indexu. Baterii čtyř hodnot Inglehart poprvé použil v prvním výzkumu EuroBarometer na počátku 70. let a podařilo se mu jí zařadit do všech následujících šetření Komise. Protože byla pravidelně součástí i amerických volebních výzkumů od r. 1972 a Světového výzkumu hodnot (World Value Survey) v obou případech, byl splněn základní předpoklad pro potvrzení tak rozsáhlé teorie - data byla srovnatelná nejen v čase, ale i mezi jednotlivými zeměmi. O metodologii výběru zkoumané populace či sběru dat se v knize nehovoří, čtenář musí předpokládat, že výzkumníci nic nezanedbali a předkládaná data jsou reprezentativní. Pravda, že u takových výzkumů, jako jsou EuroBarometer studie, či autorita Ronalda Ingleharta pocit nedůvěry nevzbuzuje.
Slavná Inglehartova baterie sestává ze čtyřech cílů, z nichž respondenti vybírají dva, o kterých si myslí, že jsou důležité pro společnost:
Volba dvou cílů ze čtyř dává šest možných kombinací odpovědí. Cíle nejsou sice protikladné, ale vyjadřují různé hodnoty - "udržení pořádku" a "boj proti růstu cen" jsou indikátory materialistických hodnot a naopak znaky "občanské společnosti" a "svobody projevu" jsou hodnoty postmaterialismu. Nejzajímavější pro Inglehartovu teorii jsou lidé vyhraněných názorů - čisté typy - respondenti, kteří volí jeden materialistický a jeden postmaterialistický cíl jsou klasifikováni jako typ smíšený.
Ačkoli autoři poznamenávají, že koncept materialismu a postmaterialismu je komplexní hodnocení indikátorů a nemůže být zachycen v několika otázkách, pro sestavení postmaterialistického indexu srovnatelného napříč časem i zeměmi používají zejména výše zmíněnou baterii čtyř cílů. Pokud je snažení výzkumníků za několik dekád postaveno na tomto základě, čtenář se bojí pomyslet, aby inkriminovaná baterie nebyla validní. Námitku, že vybrané indikátory nevypovídají o tom, co chceme zjistit, autoři samozřejmě odmítají. Materialistické znaky reflektují podle nich pocit jistoty, na rozdíl od hodnot postmaterialismu, kdy lidé mají své jisté a poohlížejí se po "dalších metách". Uvádějí, že se nesčetněkrát přesvědčili o korektnosti měřítka - dosahované skóry korelují s politickými postoji a chováním. Například Evropané, kteří volí postmaterialistické hodnoty, se spíše zajímají o životní prostředí, nezdůrazňují ekonomický růst, podporují hnutí za práva žen a mírová hnutí. Překvapivé je snad generalizující tvrzení autorů, že postmaterialisté mají vyšší socio-ekonomický status než materialisté, ale zároveň podporují levicové politické strany.
Inglehart postupem času rozšířil základní baterii o dalších osm cílů, které však nebyly součástí všech šetření, a tudíž index z nich složený není srovnatelný. Považuje je ovšem za další potvrzení validity původní baterie, protože materialistické resp. postmaterialistické indikátory sledovaly důsledně původní faktory. Stejným způsobem respondenti vybírají vždy dva ze čtyř cílů:
1.+ 2. - materialistické hodnoty, 3. + 4. postmaterialistické hodnoty.
1.+ 3. - materialistické hodnoty, 2. + 4. postmaterialistické hodnoty.
12-bodová škála byla použita v roce 1973 ve výzkumu Evropského společenství a v letech 1990-91 ve Světovém výzkumu hodnot a podle Ingleharta je ještě průkaznější pro jeho tvrzení o posunu hodnot.
Lze Inglehartovi přičíst k dobru, že jednotlivé výroky nejsou postaveny proti sobě na ostří nože. Těžko by někdo byl potěšen z vyšší kriminality nebo krachu ekonomiky. Tím, že některé sociální a generační skupiny mají již odlišné cíle, dokazuje, že ekonomicky vyspělé společnosti dospěly do stadia, kdy hledají novou náplň života.
Data
Celou publikací se prolínají nejrůznější tabulky a grafy, aby dokázaly oprávněnost teorie "tiché revoluce". Autoři se snaží čtenáře ohromit silou faktů, aniž by se vždy snažili o sociologický nadhled a vysvětlení. Jejich hlavní zbraní, a teorie o nich zejména vypovídá, je více než dvacetiletá šňůra dat z osmi zemí západní Evropy. Na následujících reprodukovaných grafech je trend změny hodnot nejvýraznější v případě Dánska, Nizozemí, Velké Británie a Francie, zatímco Itálie a Irsko zaznamenává posun pozvolnější:
|
| Graf 1: Postmaterialisté mínus materialisté: Velká Británie a Francie (v %) |
 |
| Graf 2: Postmaterialisté mínus materialisté: Itálie, Dánsko, Irsko a Nizozemí (v %) |
Německo a Belgie se vymykají trendu nastavenému ostatními zeměmi:
 |
| Graf 3: Postmaterialisté mínus materialisté: Belgie a SRN (v %) |
Zatímco v Německu po celá 80. léta docházelo k nejvýraznějšímu nárůstu postmaterialistů ze zúčastněných zemí (většina zemí se ovšem nechtěla nechat zahanbit), od roku 90 se lidé stále více vrací k tradičním hodnotám. Autoři situaci vysvětlují tím, že po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a sjednocení Západního a Východního Německa, zažila společnost ekonomickou recesi, nárůst nezaměstnanosti a xenofobie, úzkost o sociální jistoty. Naproti tomu Belgie, jako jediná z dlouhodobě pozorovaných evropských zemí, po celou dobu neinklinovala k trendu nastolenému v okolních zemích. Poměr materialistů a postmaterialistů je v roce 1992 přibližně stejný jako byl na počátku 70. let. Pozoruhodné je také to, že materialistické myšlení bylo v Belgii nejvýraznější právě v první polovině 80. let, kdy v ostatních zemích nové cíle zaznamenávaly největší rozkvět. K překvapení čtenáře tuto zjevnou zvláštnost Abramson s Inglehartem vůbec nekomentují a nesnaží se alespoň naznačit příčiny výjimečného jevu. V případech jiných zemí mají hned k dispozici např. přesná čísla o výši nezaměstnanosti, inflace či chování generací, ale u Belgie se spokojí s pouhým konstatováním výsledku měření. Je sice pravdou, že hovoří-li autoři o západoevropském trendu, je nutné posuzovat výsledky ze všech zemí komplexně, nicméně chtějí-li teorii zobecnit na každou zemi v určitém stupni hospodářského a společenského vývoje, měli by čtenáři nabídnout nějaké vysvětlení a nechat na něm, zda mu uvěří či nikoliv. Jinak budí dojem, že ke stavbě své teorie používají pouze data, která se jim hodí, a obávají se ji pokusit falzifikovat. Zvlášť v případě Belgie, která je moderním evropským státem a její hlavní město Brusel sídlem mnoha evropských institucí a zřejmě i místem s vysokou koncentrací lidí s vyšším sociálním statusem.
Jedna kapitola publikace je také věnována výsledkům měření volebních výzkumů v USA a jedna výsledkům z World Value Survey, které ukazují výši postmaterialistického indexu nejen ve východní Evropě, ale také v chudých rozvojových zemích (Nigérie, Indie, země Latinské Ameriky). Kromě toho autoři sledují závislost mezi věkovými kohortami a postmaterialistickými postoji, nezaměstnaností, inflací a hrubým domácím produktem.
Teorie
Na základě uskutečněných měření Inglehart vyslovuje dvě hypotézy: je to hypotéza "socializace", kdy základní individuální hodnoty jednotlivce odrážejí podmínky, které převládaly v době jeho dospívání. Orientace jednotlivce je znakem dlouhodobých změn společnosti, které jsou výsledkem generační obměny. Staří Evropané narození mezi dvěma světovými válkami, jenž preferují materialistické hodnoty, vymírají a nahrazují je mladší generace, které vyrůstaly v poválečném období ekonomických jistot a které se nyní orientují na postmaterialistické cíle. Na kritiku jiných autorů (např. Böltken a Jagodzinski, van Deth), že rozdíly mezi starší a mladší generací jsou spíše vyvolány efektem životních cyklů než intergenerační změnou, Inglehart odpovídá, že na základě měření během sledovaných desetiletí se mladí "stávajíce se starými" nestali materialisty.
V druhém případě jde o hypotézu "nedostatku", která je příčinou krátkodobých změn hodnot - období prosperity vede ke zvýšenému postmaterialismu a období nedostatku naopak k materialismu. Hlavní příčinou takových změn je podle něj inflace.
Zásadním tvrzením autorů je, že změna hodnot je univerzální proces a měla by proběhnout v jakékoli společnosti, která dosáhne relativního ekonomického zajištění.
Závěr
Kniha Změna hodnot v globální perspektivě je určitě zajímavým počinem sociologie hodnot k popsání určitých změn v chování lidí ve společnostech zejména industriálního světa. Množství zpracovaných informací je úctyhodné, někdy však má čtenář dojem, že autoři se příliš nechávají unést jejich kvantitou a spíše než práci sociologické se omezí na konstatování statistické. Je to škoda - oni mají nejen značné zkušenosti po několika desetiletích studia změn hodnot, ale také k dispozici rozsáhlé datové zdroje. O vysvětlení těchto změn se tak pokoušejí jiní autoři a v neposlední řadě čtenář sám. Naskýtají se tak otázky, zda je vůbec možné uskutečnit mezinárodně srovnatelný výzkum takového rozsahu ve společnostech s různou tradicí, kulturou, náboženstvím a žebříčkem hodnot. Zda nejde o přirozený vývoj společnosti, postmoderní konec pokroku, přičemž materiální zajištění s tím nemá co dělat. Zda nejde o jednu z fází cyklického střídání období, kdy čas materialistický je nahrazen ideačním stejně, jako tomu bylo již v dějinách lidstva několikrát.
Autorům je nutné dát v jednom určitě za pravdu - něco se se současnou západní společností děje a dochází k signifikantním změnám jejího chování. A to je hlavním přínosem Abramsonovy a Inglehartovy publikace.