Dvoudílné dílo je celkově strukturováno do pěti velkých základních celků, které se komplexně zabývají specifickými projevy a charakterem komunistických režimů na základě jednotlivých stěžejních oblastí. Courtois, vedoucí tvůrčího týmu a autor předmluvy nazvané Zločiny komunismu, se zaměřil především na srovnání dvou režimů, které zcela zásadně ovlivnily historii celého dvacátého století. Podobnost komunismu s fašismem mimo jiné vidí v absolutním popření lidských práv, jako nástroje moci.

První celek “Stát proti svému lidu” sleduje historickou linii vývoje komunistického režimu v kolébce jeho vzniku, tedy v Sovětském svazu. Profesor dějin Nicolas Werth tento nejrozsáhlejší oddíl rozčlenil do 15 kapitol, ve kterých se dotkl nejen paradoxů a nedorozumění “Velké Říjnové Revoluce”, nucené kolektivizace a rozkulačování či velkých hladomorů, ale také říše lágrů nebo období odklonu od stalinismu.

Světová revoluce, občanská válka a teror je název druhé části na níž se podíleli tři autoři. Na prvních dvou kapitolách o kominterně a španělské odnoži komunismu s historikem Jeanem-Louisem Panné spolupracoval také již zmiňovaný Courtois, který patří k předním francouzským odborníkům na dějiny komunismu. O iniciativách komunistických aktivistů a jejich podpoře mezinárodních teroristických akcí od Alžírska až po Severní Koreu se zmiňuje v krátké kapitole odborník na dějiny zpravodajství, terorismu a ilegálních aparátů Rémi Kauffer.

Spolutvůrcem třetí části o střední a jihovýchodní Evropě byl český historik žijící ve Francii a také například autor poněkud kontroverzní knihy s názvem “Trýzeň paměti komunistů” Karel Bartošek. V třetí kapitole Černé knihy se věnuje nekonečným řadám čistek a násilí, k nimž došlo v zemích od Jugoslávie, Albánie, či Bulharska, až po Rumunsko a samozřejmě také Československo. Samostatnou kapitolu o Polsku sepsal zástupce ředitele Ústavu politických studií Polské Akademie věd Andrzej Paczkowski, který přibližuje jednotlivé fáze Sovětské represe proti Polákům včetně kupříkladu nechvalně proslulé Katynské tragédie.

Asijskému variantě komunismu, který je natolik specifický, nacionalistický a tak krutý, že počet jeho obětí suverénně vede před všemi ostatními systémy, je věnována čtvrtá část v druhém svazku Černé knihy. Její autor a historik z Ústavu sociálních dějin Pierre Rigoulet ji nazval -Asijský komunismus: mezi “převýchovou” a masakrem-. Hlavním nosným pilířem tohoto oddílu je z pochopitelných důvodů díky své rozlehlosti a lidnatosti Čína, v dalších kapitolách pak následují zločinné projevy působení komunistických režimů v Severní Koreji, Vietnamu, Laosu a Kambodže. Vzhledem k tomu, že mnohé z těchto systémů se stále drží u moci a materiály k důkladnějším studiím jsou z více méně nedostupné, má tak Rigouletův příspěvek podle autora samého spíše “charakter prvních velmi nejistých odhadů”, což se týká také údajů o počtu obětí.

Komunismus a jeho uplatňování v zemích třetího světa popisuje autorská trojice poslední části dvojsvazkového díla. Totalitarismus Latinské Ameriky zachycuje novinář a odborník na tuto oblast Pascal Fontaine, který rozbírá nejprve situaci na Kubě a dále pak v Nikaragui a Peru. Afrokomunismus Etiopie, Angoly a Mosambiku s historickým exkurzem do atmosféry jeho vzniku a trvání zpracoval docent historie na Institutu politických věd v Paříži Yves Santamaria.

Mezinárodní tým jedenácti autorů vycházel nejen z primárních a sekundárních pramenů, ale i z archivních materiálů, které nebyly do té doby badatelům vůbec k dispozici. Každá z pětice ústředních kapitol je zpracována rozdílným způsobem, který vyplývá z odlišné zkušenosti s komunistickým režimem autorů samotných a z rozdílné dostupnosti původních historických pramenů v konkrétních zemích. Společné dílo autorského kolektivu je tak vlastně syntézou, která “není zevrubnou prací o komunismu”, nýbrž “zachycuje jen jeden z jeho rysů,” podotýká v předmluvě k českému vydání Bartošek.

Komparativní dílo, které pravděpodobně nějakou dobu nebude mít svého konkurenta, co se alespoň geografického rozpětí tématu týče, zachází v některých pasážích od hluboce intimních detailů souvisejících s osudy a vraždami jednotlivců až k vypočítávání sérií hromadných masakrů a počtu jejich obětí. Některé stránky Černé knihy tak téměř připomínají statistické ročenky, soudíme-li je podle množství čísel udávajících mrtvé a týrané. Navzdory rozdílnému přístupu autorů mají ale všechny kapitoly společně jednotný –burcující- charakter. Jedenáctka historiků se totiž na sedmi stovkách stran textu pokouší přiblížit fenomén komunismu a nalézt odpověď na otázku položenou Courtoisem v doslovu “Proč?”.

“Proč moderní komunismus, zrozený v roce 1917, přerostl okamžitě v krvavou diktaturu a poté v zločinný režim?”, táže se za všechny na závěr Courtois. Nesrovnatelná míra násilí a teroru, která se objevuje již na samém počátku vzniku komunistického režimu se podle něj diametrálně odlišuje od vývoje socialistických hnutí, který směřoval od krvavých revolucí k popření represí a dokonce jejich odmítnutí i samotným Karlem Marxem, jehož ideje daly pevný základ myšlence vzniku komunistických režimů. K naznačení alespoň určitých hranic odpovědi na onu otázku “Proč?”, předkládá Courtois v doslovu například myšlenky Francoise Fureta, Tomáše G. Masaryka, Maxima Gorkého, Vladimíra Iljiče Lenina.

Pro čtenáře, kteří dosud neměli nejmenší ponětí o možných zločinech komunistických režimů, je tak Černá kniha nepochybně průlomovým dílem, jemuž může a nemusí věřit podle toho, v jakých iluzích o komunismu se dosud utápěli. K procitnutí do reality dozajista přispívá také relativně obsáhlá série dokumentárně drsných fotografií ze všech vybraných zemí. Těm, jejichž života se alespoň částečně některé projevy komunistického režimu dotkly, může kniha a zvláště pak ta část, která se zabývá čtenářovou zemí, přijít poněkud nedostatečná a opomíjející jejich zažité zkušenosti. Cílem autorského týmu však byla snaha o syntetické přiblížení zločinné dimenze komunismu v celosvětovém měřítku, což neumožňovalo pojmout veškerá specifika daných regionů. Černá kniha komunismu by snad rovněž měla podle svých tvůrců “přispět k pádu mentální železné opony.”

Ať už je to jakkoli, lze ale v každém případě připustit, že zmiňované dva svazky vytvářejí “jakýsi pomyslný pomník” obětem komunistického teroru z celého světa. Tým historiků se v nich jako jeden z prvních pokusil o to podat -do jisté míry- ucelený souhrn poznatků o možných příčinách, které přispěly k vytvoření společenské atmosféry příznivé pro vznik i vývoj komunistických režimů a jejich teroru.