V tradičních analýzách kolektivních fenoménů můžeme najít dvě opakující se orientace. Někdy je kladen důraz na čistou fakticitu kolektivního jednání, což se pak jeví jako jednání bez aktéra, náhodný součet jednotlivých událostí. Davová psychologie tak zdůrazňuje napodobování, iracionalitu, nakažlivost nebo sugesci. V sociologii kolektivního chování bylo kolektivní jednání presentováno jako reaktivní odpověď na krize nebo narušení řádu sociálního systému. Jiný tradiční pohled hledá objektivní základy sledovaného fenoménu v sociální struktuře, a vyvodil jednání z analýzy sociálních podmínek, které se zdají být pro aktéry společné. Zde lze najít aktéra bez jednání, protože je nemožné překlenout mezeru mezi objektivními podmínkami a empiricky sledovaným kolektivním chováním. Marxův dávný problém (jak přejít z třídy o sobě v třídu pro sebe, z třídních podmínek k třídní akci) zůstává, nevyřešen, v pozadí.

Tyto orientace, část tradičních studií kolektivních fenoménů, které ovlivňují tuto oblast do dneška, sdílí dva epistemologické předpoklady, jež je užitečné upřesnit. První, kolektivní fenomén - ať už panika, sociální hnutí nebo revoluční proces - je brán jako jednotný empirický údaj. T.j., na prvním místě se předpokládá, že empirická jednotnost fenoménu, jak je vnímána a interpretována pozorovatelem, skutečně existuje. Výskyt určitého průvodního individuálního chování vytváří jednotný gestalt, který je přenesen s fenomenologické na konceptuální úroveň a nabývá ontologické shody: kolektivní realita existuje jako věc. Zároveň se druhý předpoklad dostává do procesu konkretizace předmětu “kolektivního fenoménu”: názor, že kolektivní rozměr sociálního jednání je nesporný fakt, danost, která nevyžaduje další šetření.

Kritická reflexe začala v posledních letech odrážet diskutabilní povahu těchto předpokladů. K tomuto poznání přispěly jak měnící se historické podmínky, tak vývoj teoretické diskuse. Konflikty, které podnítily vznik teorie a analýzy kolektivního jednání, jsou historicky propojeny s formy jednání, ve kterých hrály důležitou roli krize starého řádu, sociální boje v nejpřísnějším smyslu a boje za občanství.

Jednání pracující třídy v období průmyslového kapitalismu sloužilo za model, jednou nepříznivý, podruhé výhodný, pro studium kolektivního jednání. Toto jednání kombinovalo odpor k úpadku před- nebo proto-industriálních forem výroby, boje přímo spojené s vývojem kapitalistického továrního systému a požadavky na přístup ke státní moci a na rozšíření občanství. Průmyslový konflikt byl definitivně svázán s národním problémem a s problémem rostoucích politických práv vyloučených sociálních skupin. Právě v tomto historickém kontextu vnikla myšlenka sociálních hnutí jako historických zástupců kráčejících za osudem osvobození, nebo davů v zajetí sugesce a pod kontrolou několika agitátorů.¹

Dnes se nacházíme na konci tohoto cyklu, ne proto, že už skončily boje za občanství, nebo proto, že nezbývá žádný demokratický prostor, který by byl dobýván, ale proto, že se různé aspekty sociálních konfliktů výrazně separovaly. Konflikty týkající se sociálních vztahů, které vytváří systém, na jedné straně, a boje za rozšíření občanství pro zaručení práv vyloučených nebo nerovnoprávných skupin a jejich zahrnutí do “pravidel hry” na druhé straně, jsou rozdílné a zahrnují různé aktéry. Různé jsou také formy jednání, které vyjadřují odpor k procesu modernizace a jeho světové rozšíření. Tato rozdílnost oblastí, aktérů a forem jednání nepřipouští stereotypní obraz kolektivních aktérů pohybujících se na historickém jevišti jako postav epického dramatu; a podobně neoprávněným je opačný a spekulativní obraz beztvarého davu vedeného čistě svými instinkty.

Změny v historickém pozadí byly doprovázeny novým teoretickým povědomím, které je spojeno s vývojem debaty mezi vědci sociálních věd. Vnímání kolektivního fenoménu jako jednotného empirického data odhaluje velmi křehký, i neexistující, analytický základ. Pokrok reflexe a výzkumu v sociologické a psychologické oblasti nás přivádí k úvaze o sociálním jednání jako o výsledku mnohonásobného procesu, který podporuje nebo brání formování a udržování poznávacího rámce a systémů vztahů potřebných pro jednání. To, co je v mnoha analýzách kolektivního jednání považováno za samozřejmé, tj. existence relativně jednotného aktéra, je z tohoto pohledu problém, který je třeba vysvětlit. Kolektivní jednání je ve skutečnosti produktem různých sociálních procesů, zaměření jednání, částí struktury a motivací, které mohou být kombinovány různými způsoby. Problémem analýzy se stává vysvětlení, jak jsou tyto elementy udržovány dohromady, jak vzniká “kolektivní” aktér a jak se udržuje.²

Jedním z nejdůležitějších výsledků tohoto vývoje teoretického zaměření je možnost lepšího pochopení kolektivního jednání jako akce. Pokroky v kognitivních a konstruktivních teoriích lidského jednání nám pomohly chápat kolektivní jednání jako proces, ve kterém aktéři produkují názory, komunikují, vyjednávají a rozhodují. Aktéři jsou, jinými slovy, schopni jít po přímočaré logice reakce na podnět. Kolektivní chování nemůže být tedy vysvětleno ani ryzími strukturálními determinantami (tzn. ve smyslu sugesce, imitace nebo manipulace).

• Prostřednictvím jakých procesů konstruuje aktér společnou akci?
• Jak je předkládána jednotnost různých části, úrovní a zaměření, která je přítomna v empirickém fenoménu kolektivního jednání?
• Jaké jsou procesy a vztahy, kterými jsou jedinci vtahováni do kolektivní akce?

Ve skutečnosti makrostrukturální faktory a individuální proměnné vytváří nepřekonatelnou mezeru mezi úrovní předkládaného vysvětlení a konkrétním procesem, který umožňuje určitému počtu jedinců jednat společně. Vysvětlení vycházející ze společné strukturální podmínky aktérů považuje za samozřejmé jejich schopnost chápat, hodnotit a rozhodovat, co mají společného; jinými slovy ignoruje samotný proces, který umožňuje aktérům definovat (nebo se vyhnout definování) situaci jako společnou akci. Na druhé straně, individuální rozdíly a preference nikdy nestačí k vysvětlení, jak se určití jedinci začínají chápat jako zúčastnění a stávají se částí více či méně integrovaného “my”.

Tyto problémy lze vyřešit pouze “prostým” pojetím kolektivní akce jako údaje a jednoty. Je třeba zkoumat údaje s cílem zjistit, jak kolektivní akce vzniká, a rozebrat empirickou jednotnost s cílem objevit pluralitu analytických částí - orientace, významů a vztahů - které se sbíhají v jednom jevu.

Z pohledu, který zde předkládám, je kolektivní akce chápána jako důsledek cílů, zdrojů a omezení, jako cílené zaměření vytvářené prostředky sociálních vztahů v systému příležitostí a tlaků. Proto nemůže být chápána jako jednoduchý následek strukturálních předpokladů nebo vyjádření hodnot a víry. Jedinci jednající kolektivně “konstruují” svou činnost prostředky “organizačních” investic: tj. definují v termínech poznávání oblast možností a omezení, se kterými se setkávají, a zároveň aktivují vzájemné vztahy, které jejich “spojení” a cílům, které sledují, dávají smysl. Kdykoliv pozorujeme určitý počet jedinců jednajících kolektivně, setkáváme se s vícepólovým systémem jednání. Kolektivní jednání není jednotný empirický jev, a jednotnost, jestliže existuje, by měla být chápána spíše jako důsledek než jako počáteční bod, fakt, který má být spíše vysvětlen než dokázán. Události, ve kterých jedinci jednají kolektivně, jsou kombinací různých orientací, zahrnují mnohostranné aktéry, a implikují systém příležitostí a nátlaků, které tvarují jejich vztahy.

Aktéři “vytváří” kolektivní jednání, protože jsou schopni definovat sami sebe a své vztahy k okolí (ostatní aktéři, dosažitelné zdroje, příležitosti a překážky). Definice, kterou aktéři vytváří, není lineární, ale je vytvářena interakcí, jednáním a protichůdností různých orientací. Jedinci přispívají k formování “my” (více či méně stabilnímu a integrovanému podle typu jednání) vykonáváním společných, a těžko měnitelných, alespoň tří druhů orientací: těch, které souvisí s výsledky jednání (tzn. jaký význam má jednání pro aktéra); těch, které souvisí s prostředky (tzn. možnosti a omezení jednání); a konečně těch, které souvisí se vztahem k prostředí (tzn. oblast, ve které se jednání odehrává).

Vícepólový akční systém kolektivního aktéra je tedy organizován kolem tří os (výsledky, prostředky, prostředí), které mohou být chápány jako soubor nezávislých vektorů ve stavu vzájemného pnutí. “Organizovaná” podoba jednání je způsob, ve kterém kolektivní aktéři hledají zajištění přijatelné a trvající jednoty takovému systému, který je neustále předmětem pnutí. Ve skutečnosti, kolektivní jednání musí vyhovět mnohonásobným a protichůdným požadavkům. Nikdy to není jednoduché vyjádření cíleného záměru, ale je vytvářeno prostředky zdrojů dosažitelných aktérem a vzhledem k možnostem/překážkám, které dává určité prostředí. Cíle, prostředky a prostředí neustále vytváří možnosti napětí: cíle neodpovídají prostředkům a naopak, prostředí je bohaté nebo chudé na důležité zdroje, prostředky jsou více či méně shodné s oblastí jednání, atd. I mezi jednotlivými osami je neustálé pnutí: např. v definování cílů, mezi krátkodobými a dlouhodobými cíli; ve výběru prostředků, mezi užitím zdrojů k dosažení účinnosti a jejich použití k utužení solidarity; ve vztahu k prostředí, mezi vnitřní balancí a vnějšími výměnami, atd.

Kolektivní aktéři neustále vyjednávají a opětně projednávají všechny tyto aspekty svého jednání. Funkce vedení a forem organizace představují snahy dodat těmto definicím trvalejší a předpověditelnější formu. Když vezmeme v úvahu kolektivní jevy, pozornost je většinou zaměřena na viditelnější aspekty jednání (události, mobilizace, násilné jednání); tyto viditelné aspekty jsou každopádně projevem procesu působícího na analytické úrovni, kterou jsem zde nastínil, což je normálně přehlíženo. Mohou se objevit a mohou dokonce pokračovat události, mobilizace, formy nespokojenosti nebo entusiasmu, protože kolektivní aktér pokročil v poznávání, a během jednání dále poznává, určitou integraci mezi těmito orientacemi, které jsem zde naznačil. Usnadňující faktory v podobě shody okolností (např. struktura příležitostí, ať politických či jiných; přítomnost podnikatelů; stupeň integrace nebo krize prostředí atd.) jistě přispívají k rozšíření kolektivních jevů. Ale tyto faktory nemohou fungovat bez schopnosti aktéra vnímat a sjednotit je do interaktivního a vyjednávacího systému orientací, které se týkají cílů, prostředků a prostředí jednání. Toto “sociální konstruování” “kolektivního” je nepřetržitě v procesu, objeví-li forma kolektivního jednání. Chyba nebo zlom v tomto konstitutivním procesu činí jednání nemožným.

Po té, co jsem vyjasnil smysl, v jakém je kolektivní jednání produktem, mohu nyní uvést některé rozdílnosti, které indikují, ve stejném empirickém jevu, existenci plurality analytických dimenzí. “Kolektivní” charakter události může současně znamenat, v podmínkách jevu, prostou přítomnost několika jedinců, kteří, na stejném místě a čase, manifestují stejné chování. Ale je snadné vidět, že tato empirická konotace je předmětem nejméně tří analytických rozlišení:

1. Některé kolektivní jevy v sobě zahrnují solidaritu, tzn. schopnost aktérů identifikovat se a být identifikováni jako část stejné sociální jednotky. Jiné mají charakter agregace (Alberoni 1977): tj. že mohou být redukovány na úroveň individuí bez ztráty jejich morfologických vlastností a orientovat se výhradně na vnější prostředí spíše než na skupinu. Ve stávce najdeme pravděpodobněji převahu solidarity, zatímco panika bude blíže pólu agregačního chování.
2. Některé kolektivní jevy v sobě zahrnují presenci konfliktu, tzn. opozice mezi dvěma (nebo více) aktéry soutěžícími o kontrolu nad zdroji, kterým připisují hodnotu. Jiné kolektivní jevy, každopádně, vzniknou prostřednictvím konsensu aktérů o pravidlech a postupech kontroly a užívání ceněných zdrojů. Anti-nukleární demonstrace bude pravděpodobně obsahovat konfliktní orientaci a bude se v tomto ohledu lišit od pochodu nadšených fotbalových fanoušků po zápase.
3. Některé kolektivní jevy zahrnují překročení limitů kompatibility systému sociálních vztahů, ve kterém akce probíhá. Já nazývám limity kompatibility škálou variací, který systém může tolerovat bez modifikace vlastní struktury. Jiné kolektivní jevy mohou být popsány jako forma přijetí řádu, ve kterém jsou situovány v rámci limitů strukturální variability systému sociálních vztahů. Mnoho organizačních nesnází, které ovlivňují prostou redistribuci odměn ve firmě, jsou dobrým příkladem druhé situace. Ale pokud je záměrem zápasu změna rozhodovací struktury organizace, kolektivní jednání obsahuje redefinici současných hranic samotné organizace.³

Tento soubor analytického členění nám umožňuje oddělit různé orientace kolektivního jednání, které se mohou vyskytovat v různých kombinacích v empirickém jevu. Např., v jednom empirickém případě můžeme nalézt regulované soutěžení zájmů sledujících limity dané sociálním řádem; orientace jednání, jejichž konflikt přesahuje systémové limity kompatibility; kolektivní chování, které je sumou atomizovaných individuálních cílů (stejně jako v některých davových chováních); deviantní chování, které přesahuje sdílená pravidla, bez zahrnutí konfliktu; atd.⁴

Rozlišení této plurality významů, nabízí výzkumné otázky, které jsou většinou ignorovány nebo na které je opovídáno samozřejmě: jak aktéři “konstruují” své jednání tak, že můžeme pozorovat zjevné jednotné empirické chování? Co usnadňuje nebo brání integraci různých orientací v daném kolektivním jevu? Jak se jeví účast nebo odloučení jedince, jestliže vezmeme v úvahu tuto pluralitu významů? Těmto otázkám se budu věnovat v následující části, vysvětlím jejich význam pro pochopení dočasného kolektivního jevu a naznačím některé elementy odpovědi.

2. GNOSEOLOGICKÉ NEDOROZUMĚNÍ: PŘÍPAD “NOVÝCH SOCIÁLNÍCH HNUTÍ”

Dobrý příklad dvojznačností, jejichž subjektem jsou analýzy kolektivních jevů, bez vyjasnění pojmových problémů, o kterých jsem se zmínil, poskytuje diskuse o “nových sociálních hnutích”. Za posledních 25 let se rozvinuly formy kolektivního jednání v oblastech dříve nedotknutých sociálními konflikty; objevili se noví aktéři, jejichž organizační modely a repertoár jednání se liší od dřívějších sociálních hnutí.

Sociologická významnost těchto kolektivních jevů inspirovala, zvláště pak v druhé polovině 70. let, značný počet studií, jak teoretických tak empirických, týkajících se většiny západních zemí. Jedna z opakujících se otázek v diskusi o těchto kolektivních jevech se týká “novot” moderních konfliktů: co je “nové” v “nových sociálních hnutích”? Tato diskuse vytváří referenční rámec, protože odhaluje gnoseologické dvojznačnosti, které mají významné důsledky pro podstatné pochopení jevu, který hraje důležitou roli v rozvinutějším sociálním systému. Jako jeden z těch, kteří uvedli pojem “nové sociální hnutí” do sociologické literatury (Melucci 1978, 1980), jsem s rozpaky sledoval progresivní ontologizaci tohoto termínu, který v rámci diskuse začal být charakterizován jako skutečné “paradigma”. Mnoho nedávných příspěvků znovu předložilo “paradigma nových sociálních hnutí”, ať již v termínech empirického výzkumu nebo jako jeden z pólů srovnávání evropských a amerických přístupů.⁵ Problém “novoty” “nových hnutí” byl široce diskutován a kritizován v této literatuře. Mě se každopádně zdá tato diskuse soustředěná na nesprávný problém. “Novota” je podle definice relativní pojem, jehož dočasnou funkcí je zdůraznit komparativní odlišnosti mezi třídy jevu (v tomto případě mezi tradiční podobou třídního konfliktu a vynořujícími se podobami kolektivního jednání). Ale pokud nejsou analýzy schopny jít za tuto konvenční definici a nemůžou určit specifický a rozlišovací popis tohoto “nového” jevu, důraz na “novotu” slouží jako snadné zakončení koncepční slabosti pod ním.

Bez povědomí o relativní a dočasné povaze pojmu “nové sociální hnutí”, podstupují kritici a analytici riziko uvíznutí v nekonečné diskusi. Jak přívrženci tak kritici “novoty” současných hnutí sdílí stejnou gnoseologickou slabost. Kritika “paradigmatu nového sociálního hnutí” je založena na skutečnosti, že se mnoho charakteristik současných forem jednání objevilo také v dřívějších historických údobích. Proklamovaná novota je stěží důsledkem “krátkozraké současnosti” často snášené sociology, obzvláště když jsou s objektem svého studia emocionálně spojeny.

Ve své radikálnější podobě (“nic nového pod sluncem”) je tato kritika každopádně založena na otevřeném historicismu, který předpokládá podstatnou kontinuitu historického proudu; není proto schopná chápat různé systematické umístění, tzn. různé významy událostí a chování, které ve faktické rovině mohou odhalit nepopiratelné analogie a podobnosti. Jemnější verze kritiky (“ne všechno pod sluncem je nové”) je empiricky ospravedlněná, ale podle mého názoru, její ospravedlnění jí nečiní platnější. Ve skutečnosti ti, kteří kritizují “novotu” “nových hnutí” sdílí s přívrženci tohoto “paradigma” stejné gnoseologické limity: obě strany považují současný jev za jednotný empirický předmět. Počínaje s touto jednotností, přívrženci se snaží hodnotit tuto novotu a kritici ji popírají nebo zpochybňují. Problémem je, zda “hnutí žen” nebo “mírové hnutí” je nové nebo není nové: někteří se snaží určit rozdíly od minulosti, jiní zdůrazňují kontinuitu a srovnatelnost.

Paradoxně, a překračujíce záměry debatujících, příznivým výsledkem se mi zdá být vyčerpání obrazu hnutí jako “postav”. Diskuse o tom, co je a co není nové v moderním jevu ve skutečnosti otevřela cestu k poznání plurality významů a forem jednání přítomného v konkrétním kolektivním jevu. Půjdeme-li za “prosté” uvažování globálního empirického objektu, můžeme například poznat, že současná hnutí jako jiné kolektivní jevy, kombinují formy jednání, které: se týkají různých úrovní nebo systému sociální struktury; zahrnují různé orientace; a náleží k různým fázím vývoje systému nebo k různým historickým systémům. Je to proto otázka chápání této mnohosti elementů, synchronických a diachronických, a potom vysvětlení, jak jsou drženy dohromady v konkrétní jednotnost kolektivního aktéra.

Toto řečeno, je přesto oprávněné se ptát, jestli sledujeme vynoření se nového paradigma kolektivního jednání, ne v empirickém smyslu - tj. vztaženo k celku sledovaného jevu - ale v analytickém smyslu, vztaženo k určitým úrovním, elementům a aspektům sledovaného jednání. Zde je problém, zda tu jsou úrovně nebo dimenze “nové” formy jednání, které náleží k systematickému kontextu rozdílnému od toho v industriálním kapitalismu.

Tato otázka je příliš rychle odmítnuta kritiky “paradigma nových sociálních hnutí”. Politický redukcionismus - ke kterému se za chvíli vrátím - je předvídatelným výsledkem takového kriticismu. Jestliže současná hnutí nejsou “nová”, základem pro porovnávání s předchozími formami jednání bude důraz kladený na politický systém. Budou relevantní pro analytiky, pouze pokud budou jednat jako politický aktér. Politický redukcionismus tedy eliminuje otázku týkající se systémové změny v rozvinutých společnostech, bez poskytnutí odpovědi. Dále nedoceňuje sociální a kulturní dimensi současného kolektivního jednání, které je každopádně částečně významné v případě “nových hnutí”. Výsledkem je “krátkozrakost toho viditelného”, které zaměřuje veškerou pozornost na měřitelné aspekty kolektivního jednání (konfrontace s politickým systémem a vliv na politiku) a ignoruje produkci nových kulturních kódů, které konstituují vnitřní aktivity sítě současných hnutí a podmínky pro jejich viditelné akce.⁶

Pozorovatelé často popisují jednání současných hnutí všeobecně jako “protest”, tedy používají empirické zjednodušování, které jsem kritizoval, na širokou škálu druhů jednání. Analýza je každopádně omezená na politickou úroveň.⁷ Z tohoto pohledu je koncept protestu typickým příkladem toho, co jsem nazval politickým redukcionismem. Takový redukcionismus může mít negativní versi, ale může také představovat vědomý metodologický výběr. Jestliže je koncept protestu explicitně omezen na politickou úroveň, tzn. na takové formy kolektivního jednání, které zahrnují přímý střet s autoritou, pak rozhodně nejsou do tohoto konceptu zahrnuty další úrovně kolektivního jednání. Jestliže je redukcionismus použit implicitně, směřuje k eliminaci nebo popření všech těchto dimensí kolektivního jednání, které nejsou redukovatelné na politickou dimensi (jsou vypuštěny např. jako nezajímavé, neměřitelné, výrazové, folklórní, atd.).

Politický redukcionismus také ovlivňuje úrovně pozorování považované výzkumníky za důležité. Např. kvantitativní výzkum kolektivního jednání (Tilly 1975, 1978; později Tarrow 1988) používá události jako jednotky analýzy. Tento metodologický výběr vyúsťuje ve velmi efektivní výzkumnou metodu a znatelně přispěl k obnovení této oblasti tím, že poskytuje rozsáhlou empirickou evidenci o studii kolektivního jednání a sociálních hnutí. Tento přístup má výsadou faktického pojetí jednání jako chování, dosud co je pozorováno je aktuálním produktem vztahů a orientací, které vytváří vnitřní strukturu jednání. Události jsou “zpředmětněné” výsledky (zvláště pokud jsou zdrojem novinové zprávy a veřejné záznamy) struktury vztahů a významů, interaktivních procesů, které jsou základem viditelných akcí.

Konstruktivistický pohled se nemůže omezit na chápání jednání jako události. Kvantitativní studie založené na událostech jsou spojené s konečným efektem toho jednání, ne se způsobem, jakým je jednání prováděno. Tento druh přístupu určitě poskytne důležité informace, ale také vyžaduje, aby si byl výzkumník plně vědom omezení svým pohledem: ten se soustřeďuje na kolektivní jednání jako na “fakt” a ne jako na proces; proto má tendenci privilegovat veřejnou scénu a konfrontaci s politickými autoritami (oblast, ve které jsou již sociální vztahy ustanoveny jako systém řádu); a z oblasti analýz vylučuje síť vztahů, které vytváří vnitřní realitu hnutí před, během a po událostech.

Tento pohled representuje vědomé a legitimní ohraničení této oblasti, selektivní výběr specifických úrovní analýzy. Může se stát “negativní” formou redukcionismu pouze do té míry, že popře procesy “produkce” kolektivního jednání. Tím, že popře tyto procesy, ignoruje některé velmi důležité dimense “nových hnutí”, související s vznikem kulturních vzorů a symbolických výzev. Tyto dimense nemohou být chápány na politické úrovni a vyžadují nalezení jiného metodologického přístupu.

Tedy na závěr, debata o “nových hnutích” potvrzuje potřebu zaměřit se na teoretickou a epistemologickou spekulaci o otázkách, které jsem zde zformuloval. Možnost určit, specifickým způsobem, co je “nové” v současných hnutích velkým dílem závisí na možnosti analýz překročit globálnost sledovaného fenoménu a vysvětlit, jak je vytvářena kolektivní realita sbližováním a integrací mnoho elementů, z kterých je složena.

3. ÚČAST JEDINCE:

Ani makrostrukturální modely, ani ty, které jsou založené na individuálních motivacích, nejsou schopny vysvětlit konkrétní podobu kolektivního jednání a účast jedinců na takém jednání. To, co chybí, mezi analýzami strukturálních determinant a individuálních preferencí, je analýza střední úrovně, která je spojena s procesy, jejichž prostřednictvím jedinci hodnotí a poznávají, co mají společného a rozhodují se jednat společně.

V nedávných letech se kritická práce zaměřila na tuto střední úroveň ve snaze učinit evropské a americké přístupy srovnatelné.⁸ První rozlišení, které může užitečně vymezit tuto úroveň, určuje mobilizační potenciál, rekrutační sítě a motivace participovat (Klandermans 1986).

Pojem mobilizační potenciál je běžně vztahován k té části populace, která, díky své situace, má kladný postoj k hnutí nebo k určitým problematikám. Každopádně ve smyslu, ve kterém je termín používán zde, nemůže být mobilizační potenciál považován za subjektivní postoj založený na objektivních předpokladech; v takovém případě bychom čelili neřešitelnému problému vztahu mezi podmínkami třídy a vědomím třídy, které jsem už zmínil. Jestliže začneme u dualistického předpokladu, musí dojít k deus ex machina (intelektuálové, skupina, organizace) s cílem spojit objektivní předpoklady a subjektivní postoje a převést druhé zmíněné do akce. Jestliže neexistuje jednota jako koncept hned od začátku procesu, nemůže být nalezena na konci. Mobilizační potencionál by měl být tedy pojímán od začátku jako interaktivní a vyjednané vnímání příležitostí akce a omezení vlastní určitému počtu jedinců.

Rekrutační sítě hrají základní roli v procesu získávání jedinců. Žádný proces mobilizace nezačne na prázdno a na rozdíl od podmínek teorie masové společnosti (Kornhauser 1959) to nikdy nejsou izolovaní jednotlivci, kteří mobilizují. Síť vztahů již existující v sociální struktuře usnadňuje proces zapojení a činí investice jednotlivců v kolektivním jednání méně nákladné.

Dnes klasický Olsnův argument černého pasažéra (Olson 1965) je užitečný pro porovnání v této souvislosti. Jak známo, Olson je toho názoru, že zájem na získávání kolektivního dobra nestačí k přesvědčení jednotlivců, aby nesli náklady na jeho získávání (protože jedinci budou stejně užívat přínosu akce provedené ostatními). Tento argument je zatížený nepopiratelnou vahou kritiky vis-a-vis prostým předpokladem, že kolektivní jednání pramení z “objektivních” společných zájmů několika jedinců. Jeho podstatný příspěvek však nejde za tuto kritickou funkci.

V diskusi o Olsnovu argumentu se objevily mnohé námitky. Fireman a Gamson (1979) například poukázali na to, že jedinci se účastní akce s cílem získat kolektivní výhody proto, že si uvědomují, že výhody nemohou být získány, kdyby každý čekal, až budou ti ostatní jednat. Ostatní se zaměřili na roli, kterou hraje jedincovo vnímání šance na úspěch akce, který je často spojen s počtem účastníků, a významu jeho přispění (Oberschall 1980; Oliver 1984). Také bylo zdůrazněno, že existence kolektivní identity je podmínkou pro kalkulaci nákladů a výhod akce (Pizzorno 1983a). Na závěr můžeme potvrdit, že sítě vytváří střední úroveň, která má podstatný významu pro pochopení procesu zahrnutí jedince. Jedinci na sebe vzájemně působí, ovlivňují se, v rámci těchto sítí vyjednávají a vytváří kognitivní a motivační referenční rámce, které jsou nezbytné pro jednání.

Motivace participovat nemůže být tedy považována pouze za individuální proměnnou, i když na úrovni jedince funguje. Motivace je jistě zakotvena v individuálních psychologických rozdílech a osobnostních rysech, ale je vytvářena a utužována interakcí. Dominantní vliv na motivaci je dán strukturou podnětů, jejichž hodnota vychází ze sítě vztahů zahrnující jednotlivce. Podněty jsou efektivní v motivaci individuí, protože jejich hodnota je poznaná; ale hodnotící kritéria jsou vždy interaktivní a jsou stanoveny aktivní výměnou v rámci sítě, ke které jedinec náleží.

Ve světle těchto úvah je zřejmé, že modely, které nabízejí západní politické tradice pro vysvětlení angažování jedinců, jsou slabé. Pro zjednodušení je budu nazývat “Leninistický” a “Lucemburský” model. Ten první je paradoxně společný pro Leninismus, davovou psychologii a teorii masové společnosti; společná domněnka je, že získávání jedinců je výsledkem práce menšiny, která vláčí nediferencovaný dav jedinců ve směru svých skutečných zájmů (v podání Leninismu) nebo ve směru účelu agitátora, prostředky sugesce a manipulace (v podání davové psychologie). Lucemburský model je zrcadlový k modelu Leninistickému a přisuzuje jedincům spontánní kapacitu kolektivně se mobilizovat, pokud existuje nespokojenost, nespravedlnost a deprivace. Co oba modely ignorují je fakt, že individua spolu jednají, ovlivňují se a vyjednávají s cílem sami sebe definovat jako kolektivní aktéry a definovat oblast jejich jednání.

Podívejme se tedy z blízka, jak tento proces nastává. Jedinci si vytváří svou orientaci a provádějí výběr a rozhodnutí v prostředí, které vnímají. V tomto pojetí je koncept očekávání základní v analýze spojení mezi aktérem a jeho prostředím.¹⁰ Očekávání je konstrukce sociální reality, která umožňuje aktérovi přiřadit se k vnějšímu světu. Ale na jakém základě jsou očekávání formovány a jak mohou být porovnávány s realitou?

1. vzestup a pád: cykly kolektivního protestu a agitace se objevují, když za obdobím rostoucího blahobytu následuje prudký pokles kapacity systému uspokojit potřeby populace.
2. rostoucí očekávání: po období nepřetržitého růstu, které násobí běžná očekávání, se nevyhnutelně objeví rozdíl mezi křivkou očekávání a křivkou skutečného uspokojování potřeb, a tento rozdíl je příčinou sociálního neklidu.
3. relativní deprivace: aktér porovnává svou pozici a odměny s těmi, kteří jsou v referenční skupině srovnatelné na škále stratifikace a toto porovnávání je příčinou rostoucí nespokojenosti a mobilizace.
4. sestupná mobilita: tato vytváří specifickou formu relativní deprivace, která se objevuje, když aktér ztrácí svou pozici na sociální škále, a když se srovnává s předchozími podmínkami a s relativní pozicí ostatních referenčních skupin.
5. statusová inkonsistence: sociální aktér vnímá rozdíl mezi různými elementy svého statusu (příjem, prestiž, moc) a mobilizuje se s cílem eliminovat tento rozpor.

Přílišné zjednodušování tohoto modelu bylo již kritizováno autory teorie mobilizace zdrojů (dále TMZ) (McCarthy a Zald 1976; pro přehled viz. Jenkins 1983). Tento explicitní kriticismus se vztahuje na teorii relativní deprivace, ale implicitně také na ostatní případy. Autoři TMZ poukázali na to, že nespokojenost je vždy v systému přítomná a jako taková není dostatečná k vysvětlení procesu mobilizace a zdůrazňují význam dostupnosti “volných zdrojů” a “struktury příležitostí”, které umožňují jednání. Tento kriticismus zajisté odhaluje nerovnoměrnost vztahu nespokojenost (frustrace) = mobilizace (agrese) a podtrhuje význam určitých podmínek, které jsou v prostředí. Tento kritický argument ale nepostihuje základní slabou stránku modelu a neformuluje řádnou alternativu.

Ve skutečnosti, paradigma frustrace-agrese, a obecně všechny teorie založené na očekávání, musí předpokládat schopnost aktéra (a) vytvořit jednotnost a konsistenci, která mu umožní porovnávat očekávání a odměny v různé době; (b) vztáhnou své deprivace k identifikovatelné jednotce prostředí, na které může být protest nebo mobilizace zaměřen; a (c) rozeznat očekávané výhody ne pouze jako žádané ale patřičné.

Pokud tyto podmínky chybí (tzn. pokud není připuštěno, aby aktér podstoupil proces vytváření identity), lze těžko tvrdit, že pouhá deprivace očekávaných odměn produkuje reakci “hlasitého” typu, jinými slovy, reakci s konfliktní konotací. Mnoho jiných reakcí je ve skutečnosti možné ve smyslu “exitu”: sublimace, symbolický boj, hledání obětního beránka, atd.¹¹

Kriticismus vyjádřený autory TMZ poukazuje na to, že očekávání jsou tvořena hodnocením možností a tlaků, které vězí v prostředí. Tak TMZ odhaluje význam prostřední úrovně, která je naprosto přehlížena modely, které předpokládají přímý vztah mezi nespokojeností a mobilizací. Ale co se týká implicitního předpokladu o identitě, TMZ je stejně omezená jako teorie, které kritizuje. Ve skutečnosti, takové pojmy jako “volné zdroje” a “struktura příležitostí” neodpovídají “objektivní” realitě, ale zahrnují kapacitu aktéra vnímat, hodnotit a určit možnosti a omezení dovolené prostředím. TMZ tak předpokládá určitý proces utváření identity na straně aktéra bez zkoumání této úrovně analýzy. TMZ a modely založené na očekávání předpokládají teorii identity, která může dát jejich argumentům základ. Očekávání je konstruováno a porovnáváno s realitou (tzn. s realizací, ale také se strukturou příležitostí) pouze na základě vyjednané definice povahy aktéra a oblasti jeho jednání. Zpracování očekávání a ohodnocení možností a limitů jednání aktérem předpokládá jeho schopnost definovat sám sebe ve vlastním prostředí. Tento proces “konstrukce” systému jednání nazývám kolektivní identita.

Kolektivní identita je interaktivní a sdílená definice vytvořená několika jedinci a týká se orientací akcí a oblasti příležitostí a tlaků, ve které jednání probíhá: “interaktivním a sdíleným” míním definici, která musí být pojímána jako proces, protože je konstruována a vyjednávána opakovanou aktivací vztahů, které jedince spojují.

Proces utváření, změny a zachování kolektivní identity má vždy dva aspekty: vnitřní složitost aktéra (pluralita orientací, které ho charakterizují) a vztah aktéra s okolím (ostatní aktéři, příležitosti a tlaky). Kolektivní identita poskytuje základ pro utváření očekávání a pro kalkulaci nákladů a zisků z jednání. Utváření kolektivní identity zahrnuje neustálé investice a jeví se jako proces. S rostoucí institucionalizací forem sociálního jednání, může identita vyústit v organizační podobu, systém pravidel, vedoucí vztahy. V méně institucionalizované podobě jednání je jeho charakter blíže k procesu, který musí být neustále aktivován, aby byla akce možná.

Kolektivní identita jako proces zahrnuje alespoň tři základní dimense, které analyticky rozlišuji, i když se ve skutečnosti prolínají: (1) vytváření poznávacích rámců týkajících se cílů, prostředků a oblasti akce, (2) aktivace vztahů mezi aktéry, kteří spolu jednají, komunikují, ovlivňují se na vzájem, vyjednávají a rozhodují, (3) vytváření emocionálních investic, které umožňují jedincům rozlišit sami sebe.

Kolektivní identita je tedy proces, ve kterém aktéři vytvářejí běžné poznávací rámce, které jim umožní zhodnotit prostředí a zhodnotit náklady a zisky z jednání; definice, které aktéři formulují, jsou z části výsledkem emocionálního poznání. V tomto smyslu není kolektivní jednání založeno pouze na kalkulaci nákladů-zisků a kolektivní identita nelze nikdy pouze vyjednat. Některé elementy účasti na kolektivní akci mají význam, ale nemohou být redukovány na instrumentální racionalitu (nejsou iracionální, ale ani nejsou založené na logice kalkulace).¹²

Takto definovaná kolektivní identita indikuje klíčový analytický rozměr, který má být zkoumán v případě, že se sociologická analýza týká kolektivních jevů. Stabilita nebo variabilita, koncentrace nebo rozptýlení, integrace nebo fragmentace takového rozměru se bude značně měnit podle toho, do jaké míry jsou kolektivní jevy strukturovány (podél ideálního kontinua, které jde od čisté agregace po formální organizaci).

Sklon individua účastnit se kolektivního jednání je tedy spojeno s rozdílnou schopností definovat identitu, tzn. s rozdílným přístupem ke zdrojům, které mu umožňují účastnit se procesu vytváření identity. Tyto rozdíly také ovlivňují kvalitu očekávání, které jedinci nebo podskupiny účastnící se kolektivního jednání vyjadřují. Stupeň vystavení jedince určitým zdrojům (kognitivním i vztahovým) ho činí více či méně nakloněným k účasti na interaktivním procesu vytváření kolektivní identity. Na tomto vystavení závisí možnost jedince účastnit se vyjednávání této identity a zejména: (a) intensity a kvality účasti jedince; a (b) vstupního bodu a trvání jeho účasti. Nahodilé faktory mohou ovlivnit strukturu příležitostí a její změnu. Ale způsob, jakým je na příležitosti pohlíženo a jak jsou používány, záleží na rozdílných přístupech jedince ke zdrojům identity.

Studie o militantnosti a účasti ukazují, že militanti a aktivisté hnutí se vždy rekrutují z těch, kteří jsou vysokou mírou začlenění do sociální struktury, hrají centrální roli v pracovní síti, do které patří a mají k dispozici podstatné kognitivní a vztahové zdroje. Studie také vyjasňují rozdíly mezi militanty a jedinci náležejícími k marginálním, deprivovaným nebo upadajícím sociálním skupinám. Ti druzí vstupují do akce v pozdějším stádiu, účastní se po kratší dobu a na úrovních s nižšími náklady.¹³

Srovnávací empirická evidence obsažená ve výzkumné literatuře o “nových” sociálních hnutích potvrzuje pluralitní povahu zúčastněných aktérů. Sociální základ těchto hnutí je umístěn ve třech hlavních sektorech sociální struktury: (a) “nová střední třída” nebo “třída lidského kapitálu”, tj. ti, kteří pracují v rozvinutém technologickém sektoru založeném na informacích, profesích týkajících se služeb a/nebo ve veřejném sektoru (zejména vzdělávání a welfare), a kteří dosáhli vysoký vzdělanostní status a užívají relativního ekonomického zajištění; (b) jedinci v marginálních pozicích na trhu práce (tj. studenti, nezaměstnaní nebo “periferní” mládež, důchodci, střední třída žen v domácnosti); a (c) složky nezávislé “staré střední třídy” (farmáři, řemeslníci, zejména v regionálních a enviromentálních mobilizacích). Relativní váha každé kategorie je různá a jádro aktivistů a přívrženců se nalézá v té první.¹⁴

Tyto tři skupiny mají různé strukturální pozice a účastní se z různých důvodů. “Nová střední třída” se skládá alespoň ze dvou skupin lidí: nové elity, které se právě objevují a vyzývají již ustanovené elity a profese “lidského kapitálu”, kteří zažívají jak nadbytek potenciálu, který nabízí systém, tak jeho nátlaky. Výzkum ukázal, ža tito lidé se zdají být dobře začleněni do společenských aktivit a institucí, již dříve participovali v tradiční politice a sociálních sítích, mají vysoké vzdělání a jsou relativně mladí. Všechny tyto charakteristiky indikují centrální postavení těchto jedinců, jejich lpění na nejmodernějších hodnotách a jejich vztah ke strukturám v jádru společnosti. Jejich schopnost vytváření identity je zakotvená v dostupném souboru zdrojů a tyto zdroje mohou vnímat, protože mají přístup ke znalosti a informacím, které jsou ve společnosti k dispozici. Přesun z konfliktní pozice na proti-elitní roli může být pro tuto skupinu lidí velice snadný, jelikož proces institucionalizace se objevuje často a rychle. Například enviromentální skupiny, které mají vysoké profesionální dovednosti, se mohou snadno stát konsultačními firmami pro enviromentální problematiku.

“Periferní” skupina je také složena z různých aktérů. Někteří jsou “vlivní marginálové”, např. studenti nebo střední třída žen v domácnosti, kteří zažívají již zmíněný rozdíl mezi nadbytkem možností, které nabízí systém a aktuálním tlakem jejich sociálních podmínek. Ostatní jsou marginálové strictu sensu (starší lidé nebo nezaměstnaní), jejichž jednání musí být vysvětleno jiným způsobem: tito lidé reagují na kritické podmínky pouze pokud je k dispozici již existující kontext mobilizace.

Tyto tři různé skupiny mají rozdílnou schopnost vytvářet a vyjednávat svou identitu v průběhu času; mají proto rozdílné soubory očekávání. Důvody pro účast jedince v kolektivní akci se liší. Pro “centrální” skupinu nebo “vlivné marginály” je pravděpodobnost, že se zúčastní, spojena na jedné straně se stupněm jejich “centrálnosti” a mírou jejich přístupu k jádru informací a znalostí “moderního” systému, a na druhé straně s vlivem kombinace protichůdných požadavků, kterým jsou podrobeni. Pro marginální nebo deprivované skupiny je naopak stupeň vyloučení, spojený s rychlostí procesu krize, nejpravděpodobnějším rozlišujícím rozměrem.

Stádium, ve kterém se různí jedinci účastní, je také důležité. Ti, kteří jsou v první skupině se budou spíše účastnit v počátečních fázích mobilizace, protože se mohou spolehnout na zdroje své identity. Jedinci ve druhé skupině použijí již existující vlnu mobilizace jako kanál pro jejich reakci a spíše dříve odpadnou.

4. ZÁVĚR

I na méně strukturovaných úrovních kolektivního jednání aktéři “organizují” své chování, vytvářejí názory, vytváří vztahy. Účast jedince tak volá po vysvětlení, včetně schopnosti aktérů “vytvářet” své kolektivní jednání různými způsoby.

Proces, který charakterizuje utváření kolektivní identity se značně liší, jak v intensitě a komplexnosti obsažených dimensí, podle typu kolektivního jevu, který je ve středu zájmu. Ale výzkumníci, kteří se střetnou s “kolektivní” dimensí společenských akcí, si nemohou nepoložit otázky týkající se kognitivních a emocionálních investic aktéra v této interaktivní a komunikativní konstrukci.

1. Definitivně byly tyto aspekty osvíceny studiemi Tillyho (1975, 1986) a Moscoviciho (1981). Viz. také klasický příspěvek Bendixe (1964, 1978), který má stále základní význam.
2. Množství studií přispělo k rozvoji tohoto pohledu. Poukazuji zde na roli kognitivní sociální psychologie (viz. např. Eiser 1980); sociologie jednání (Touraine 1973); konstruktivismus sociologie organizace (Crozier a Friedberg 1977) a proces rozhodování (pro přehled a shrnutí, viz. Gherardi 1985). V oblasti kolektivního jednání hrála důležitou roli teorie mobilizace zdrojů (pro shrnutí, viz. Jenkins 1983). V oblasti sociálních hnutí adoptoval Melucci (1984a, 1984b, 1985), Hosking (1983), Brown a Hosking (1984) a Donati (1984) konstruktivistický přístup
3. V důsledku tohoto rozlišení je potřeba definovat systém reference nebo oblasti uváženého jednání. Jakákoliv analýza, která implicitně nebo explicitně uvádí pojem překročení limitů, zahrnuje definici systému reference. Autoři si nejsou vždy vědomi této potřeby, když pracují s “rozvrácenou” formou kolektivního jednání. Může být užitečné např. alespoň rozeznat systém, který zajišťuje produkci konstitutivních zdrojů společnosti, systém, v kterém jsou přijímána rozhodnutí týkající se rozdělování těchto zdrojů a systém rolí, který dovoluje výměnu a užívání těchto zdrojů. Smysl jednání se bude lišit podle toho, který systém je ovlivněn nebo “rozvrácen” kolektivní mobilizací.
4. Pro podrobnou presentaci typů kolektivního jednání, která může být odvozena z kombinace analytické dimense diskutované výše, viz. Melucci (1982, 1984a).
5. Pro rozsáhlejší srovnávací diskusi literatury týkající se teorie mobilizace zdrojů a “nových hnutí”, viz. Klandermans (1986), Tarrow (1986), Cohen (1985). Shrnutí výsledků empirického výzkumu o “nových hnutích” poskytl Offe (1985). Dále ke komparativnímu charakteru empiricky přispěli Rucht (1984, 1986) a kitschelt (1985).
6. Pro diskusi těchto aspektů, viz. Melucci (1984a, 1984b, 1985).
7. Pokud vím, pouze Tarrow (1983, 1988) předložil explicitní delimitaci pojmu protest na politické úrovni, jako základ pro svůj model “cykly protestu”.
8. Nejprve jsem předložil srovnání těchto přístupů u Melucciho (1984b). Pro kritický přehled, viz. klandermans (1986). O prostřední úrovni viz. Tarrow (1986), McAdam (1986), Snow a Benford (1986) a Kriesi (1986). Psychosociální rozměr teorie mobilizace zdrojů, zaměřující se na prostřední úroveň, předložil Klandermans (1984).
9. Mezi mnoha příspěvky empirických výzkumů, ivz Oberschall (1973), Wilson a Orum (1976), McAdam (1982), Melucci (1984a), Donati (1984), Diani a Lodi (1986).
10. Kritickou diskusi modelů očekávání poskytl Melucci (1982, kap. 2).
11. O alternativním “exit-voice”, viz Hirschnam (1970).
12. koncept kolektivní identity byl zaveden do nedávných sociologických diskusí autory jako je Touraine (1973, 1978, 1984, 1985) a Pizzorno (1978, 1983a, 1983b, 1986). Pro diskusi teoretického paradigma, viz. Cohen (1985). S odkazem na koncept kolektivní identity předkládám, že těmto autorům se nedaří vysvětlit proces vzniku kolektivního aktéra prostředky interakcí, vyjednávání a vztahů s prostředím. Identita se u Touiraina objevuje jako data, určitá esence hnutí; u Pizzorna se tento koncept zdá bát stále založen na sdílených zájmech, tak jako Marxistické tradice.
13. Pro podrobnější přehled empirické literatury, viz. Grazioli a Lodi (1984), McAdam (1986).
14. Viz. přehled výzkumů Offeho (1985).